Kultura21.cz

Katka Míková je speciální pedagožka, učitelka, milovnice černého humoru a sarkastických poznámek. Pochází z Mostu, kde se narodila do rodiny s dlouhou tradicí zaměstnanců ve vězeňství. Nikoho nepřekvapilo, když i ona skončila v base a stala se vychovatelkou ve věznici s ostrahou pro odsouzené muže. V současné době žije s rodinou ve středních Čechách a pracuje jako učitelka na druhém stupni základní školy. Je autorkou instagramového účtu @za_katrem, kde své sledující seznamuje s realitou vězeňského života s humorem sobě vlastním.

Paní Míková, jak si užíváte tyto dny krátce po vydání vaší knihy Za katrem?

Je to zvláštní směsice pocitů. Cítím určité zadostiučinění a pýchu, že jsem to dokázala dotáhnout do zdárného konce. Zároveň ale také neskutečnou pokoru a závazek vůči čtenářům a všem, kdo mě jakýmkoli způsobem podporují. Ulevilo se mi, ale současně mám chvílemi až panické pocity – bude se knížka líbit? Pochopí moji čtenáři to, co jsem jim na jejích stránkách chtěla říct? Je to emocionální jízda.

Jaké jste měla pocity, když jste knihu poprvé držela v ruce? Dá se to k něčemu přirovnat?

Nadšení, obrovská radost, strach z toho, co bude dál, znovu radost, vděk lidem, kteří mi pomohli z rukopisu udělat živou knížku... Přirovnala bych to asi k pocitům, které jsem zažívala po úspěšně složených státnicích.

Jak vás vlastně napadlo pustit se do psaní knihy? Co bylo vaším hlavním cílem, co jste chtěla lidem hlavně předat?

Já jsem vlastně chtěla psát vždycky. Už od školních let jsem milovala hodiny slohu a moc ráda jsem psala různé básničky, krátké povídky i delší texty. Nakonec jsem to všechno zavřela do šuplíku, protože jsem měla pocit, že nemám co říct, co čtenářům předat. Potom ale přišla zkušenost s prací ve vězení a mně se v hlavě usídlila myšlenka na to, že by mohlo být fajn zkusit lidem tohle prostředí trochu přiblížit. Udělat to trochu jinak, odlehčeně, vtipně – chtěla jsem, aby měl čtenář pocit, že spolu sedíme na pivku nebo u vína a povídáme si.

Uvádíte, že ruku v ruce se psaním knihy přišel nápad založit si instagramový účet Za katrem. Bylo v této souvislosti něco, co vás překvapilo? Co jste nečekala?

Když jsem za_katrem zakládala, říkala jsem si, že by byl skvělý úspěch, kdybych tam měla 500 sledujících. Naprosto to ale předčilo moje očekávání. V současné době Zakatr sleduje přes deset tisíc lidí a je to neuvěřitelná part osobností se zajímavými osudy a příběhy. Bez nich by to nešlo a já jsem vděčná každému jednomu z nich za podporu, které se mi od nich dostává.

Co bylo pro vás na psaní knihy Za katrem obecně nejtěžší? A byla nějaká část, která se vám psala hůře, než jiná?

Nejtěžší bylo začít. Potom už to šlo vlastně samo.

A naopak, co se psalo dobře? Bavila jste se při vzpomínání na některé historky?

Bavila jsem se vlastně většinu doby, kdy jsem Za katrem psala.

Jak jste to měla s nějakou cenzurou? Myslím hlavně vnitřní, jestli jste si říkala, co už nejen o sobě radši neprozradíte, nebo jste rovnou chtěla psát na přímo o všem?

Vnitřní cenzura určitě byla, zejména potom proto, abych předešla tomu, že bych vyzradila informace, na základě kterých by mohlo kolegům ve věznicích hrozit nějaké nebezpečí. Toho jsem se opravdu snažila vyvarovat. Prostředí věznic a práce v ní jsou natolik specifické, že prozradit všechno zkrátka není možné, a to právě z důvodu bezpečnosti.

Osobně jsem určitě jako mnozí další čtenáři očekávala v knize především příběhy a historky s vězni a ve výsledku jsem toho dostala mnohem více a dozvěděla se spoustu nového a zajímavého z pro mě neznámého prostředí. Chtěla jste to takhle, nebo to vyplynulo až při psaní?

Vzhledem k tomu, že učitelku v sobě asi nezapřu, určitě jsem měla od začátku v plánu nabídnout svým čtenářům i určitý vhled do problematiky českého vězeňství, zároveň jsem je ale nechtěla zahltit zbytečnými informacemi, které si dneska může každý najít na internetu. Podtitul knihy jasně naznačuje, že je postavená zejména na historkách a osobních zážitcích, a to jsem chtěla zachovat.

Mohla byste našim čtenářům, kterým se zatím kniha nedostala do rukou, prozradit nějaký příběh „ze zákulisí“, z basy, který by je nalákal na čtení?

Osobně moc ráda vzpomínám na víc momentů, které jsem v base zažila, pro vás jsem se rozhodla vybrat jeden, který dokazuje, že i já mám občas slabší chvilku.

To tak jednou kolegyně seděla v kanceláři, koukala do kalendáře a najednou povídá: „Ty jo, já mám zítra PMS…“ Zbystřila jsem, nebudu lhát. Přemýšlela jsem, proč si to píše do kalendáře a proč na to další kolega v kanceláři jen souhlasně pokýval hlavou. Když pak ale pronesl, že on čeká PMS za tři dny, došlo mi, že něco nehraje a že to asi nebude jen tím, že mají blízký přátelský vztah. Sice se říká, že když spolu dvě a více žen tráví hodně času, sladí se jim menstruační cykly, u smíšených skupin si tím už ale tak jistá nejsem. No a pochopitelně mi bylo blbý se zeptat (třeba bych se o kolegovi dozvěděla něco, co jsem úplně nepotřebovala vědět). A tak jsem vyčkávala, co se bude druhý den dít. Nebudu vás napínat. Ráno si šla kolegyně vyzvednout paní z PMS na bránu. Ono totiž PMS nemusí nutně znamenat premenstruační syndrom, ale třeba i probační a mediační službu. Alespoň v kriminále se setkáte spíš s tím druhým. Minimálně v tom pro chlapy určitě.

Kdo by si podle vás neměl knihu Za katrem nechat ujít? Koho zaručeně nadchne?

Kdokoli, koho zajímá české vězeňství, zároveň má smysl pro humor a nebrání se ani tomu černému.
Velmi kladné reakce mám od kolegů z věznic z celé republiky, dále třeba od policistů, ale i od bývalých odsouzených a jejich blízkých. To je poměrně velký rozptyl čtenářů a mám z toho vážně radost.

Na besedách je ke knize dostupný velmi originální merch. Můžete nám prozradit, co v něm je a jak vznikal?

Zakatrácký merch vzniknul, aby pomáhal. Drobné dárky ke knížce, jako jsou záložky, ručně vyráběná mýdla, pilníky nebo magnetické otvíráky vznikly ve spolupráci s mou úžasnou ilustrátorkou Sabinou Zimanovou. Já jsem vymyslela tematické hlášky a ona všem těm drobnostem vtiskla duši.

Další skvělý počin jsme domluvili s vousáči z Bearded Villains Czech Republic, kteří nechali vyrobit speciální sběratelské nášivky a výtěžek z jejich prodeje celý věnují na pomoc těm, kdo to potřebují.

Později se mi podařilo domluvit spolupráci s malou českou firmou Rustr 51, která se mimo jiné věnuje potisku textilu a reklamních předmětů a tak (znovu ve spolupráci se Sabi) spatřily světlo světa trička, hrnečky, plecháčky a plátěné tašky – vše samozřejmě v zakatráckém duchu. I v tomto případě jde část výtěžku na charitativní účely. Konkrétně se potom jedná o podporu projektů Mezinárodního vězeňského společenství, které se mimo jiné věnuje dětem, které mají rodiče ve vězení. 

Nyní už ve věznici nepracujete a věnuje se pedagogice. Přesto se nejde nezeptat, nechybí vám toto prostředí někdy? V jakých chvílích nebo kvůli čemu byste se „do basy“ ráda vrátila?

Prostředí věznice není zrovna přívětivé, takže to samotné mi opravdu nechybí. Chybí mi ale moji skvělí kolegové. Ti jsou vlastně asi jediný důvod, proč bych uvažovala o návratu zpátky za katr.

Neláká vás nyní po takové knize jako je Za katem a po zkušenostech s vydáním knihy pustit se například do beletrie? Určitě musíte mít v hlavě spoustu námětů a věřím, že by byla čtivá!

Úplně si neumím představit, že bych šla psát beletrii, ale... Nikdy neříkej nikdy. Uvidíme.

Povězte nám na závěr, jaké máte nyní plány? Budete dále psát, nebo mohou vás naši i vaši čtenáři někde potkat?

Nějak si pomalu rozmýšlím nápady na další knihu a zlehka začínám i s psaním, také chci dál pracovat na svém Instagramu.

V nejbližší době mě čeká beseda v Plzni, konkrétně 31/10 od 16:00 ve Vědecké knihovně, na kterou se opravdu moc těším.

Za sebou mám křest v Praze a besedy v Bohumíně a Příbrami.

Dalšími besedám se nebráním, tak uvidíme, kam mě ještě Zakatr zavede.

Děkuji moc za rozhovor!

Já moc děkuji!

Zdroj foto: Jaroslav Fikota