Kultura21.cz

Mladá, krásná, inteligentní a muzikální. Tak bych charakterizoval Veroniku Kos Loulovou, šéfku opery a operety v Moravském divadle Olomouc. Setkali jsem se ohledně chystané premiéry opery Jenůfa, kterou režíruje. Premiéra by měla proběhnout v pátek 15. listopadu a hlavní roli se představí Barbora Perná. Podle režisérky by mělo jít o současnou inscenaci, tak jako tak čerpá z historických vzorců na půdorysu silné Janáčkovy hudby a sugestivního dramatu Gabriely Preissové.

Připravujete premiéru inscenace opery Jenůfa, což je působivé dílo Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Proč název opera Jenůfa a proč vycházíte z původní verze z roku 1904?

Původní verze měla premiéru před kulatými sto dvaceti lety. V inscenaci se pomyslně probouzí i hlasy žen, které za toto období od premiéry dodnes prožily podobná traumata a životní situace jako Jenůfa. Na našem jevišti dostávají hlas. S dramaturgyní Martou Ljubkovou, jsme se v tvůrčích začátcích dohodli na používání zahraničního názvu díla Jenůfa. Přijde nám pro dnešní dobu vhodnější akcentovat jméno hlavní hrdinky nežli jméno původního románu, které odkazuje k dobovým rodinným vztahům.

Opera Jenůfa vzniká v koprodukci s Národním divadlem Brno…

To je samozřejmě pro olomoucký soubor velká výzva a pro celé divadlo velká čest. Mít takhle solidního parťáka v inscenaci je skvělé. Můžeme si tak dovolit mnohem opulentnější inscenaci, zahraniční inscenační tým, a především budeme moci ukázat zahraničnímu publiku v rámci festivalu Janáček Brno na jak skvělé úrovni se náš soubor nachází.

Viděl jsem Její pastorkyni v různém operním zpracování asi třikrát a jako činohru pětkrát, vy stoprocentně určitě víckrát než já, a proto by mě zajímalo, v čem by se měla lišit vaše režie?

Myslím, že zajímavostí na naší inscenaci je to, že se kolem ní poměrně organicky vytvořil ženský inscenační tým. Napříč generacemi a národnostmi ale nabízí pohled na dílo z ženské perspektivy. Vracíme se hodně k příběhu Gabriely Preissové, jejíž dílo si Leoš Janáček vybral pro svou hudbu a nezměnil přitom jediné její slovo. Používáme například i citace z dobových recenzí na hru Její pastorkyňa.

Jedním z dalších klíčů pro inscenování bylo také Janáčkovo rčení: Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu. Abychom přivedli na jeviště mezi ostřílené divadelníky pravdu, navázali jsme spolupráci s organizací Úsměv mámy, která pracuje s klientkami trpícími poporodní depresí. Tyto ženy v díle přímo vystupují, utváří ho, používáme jejich autentické texty, a dokonce ovlivňují i děj a vyústění celé opery.

V čeho všeho je poskládán tento nadčasový a mrazivý příběh? Kdo se podílí na scéně a kostýmech? Bude to „klasika“ nebo „moderna“?

Určitě to bude současná inscenace čerpající z historických vzorců, na půdorysu Janáčkovy hudby a dramatu Gabriely Preissové. Scénu a kostýmy připravila skvělá rumunská výtvarnice Irina Moscu, světelným designem vizuální stránku dotvořila italská lightdesignerka Fiammetta Baldiserri.

Viděl jsem několik televizních zahraničních přenosů slavných oper v novém scénografickém „kabátě“, ale jsem asi konzerva. Jak se na podobně „nekonvenční“ režie díváte vy?

To je hezké, že jste se přiznal (smích).

Určitě nemusím mít obstarožní pojetí, jaký se inscenoval před sto, padesáti nebo třiceti lety. Čas oponou trhnul a proto spíš záleží na zaujetí tématem a silným nápadem, který by převálcoval starobu, konvenci a nudu.

Já bych všem divákům hrozně ráda předala svoje zkušenosti a náhled na inscenace. Pokud se doma rozhodnu, co chci vidět a uvidím něco jiného, budu nutně zklamaný. Pokud ale jdu do divadla proto, abych rozšířil své vnímání, pohled na svět, zapustil se do situace, kterou pro mě přichystal někdo jiný a nechal se tím unášet, zážitek je pak mnohem silnější, může být až extatický a obohatí vás. Ale chce to trénink. Nepomáhají nálepky jako moderna a klasika, kontroverzní, konvenční – nutí vás dělat si obrázek dříve, než vůbec přijdete. S takovým přístupem diváctva se ale setkala i Preissová i Janáček. Už to tak na světě chodí a pravdu ukáže čas.

Také by mě zajímalo, které olomoucké opery, operety a muzikály se v poslední době podle vás povedly nejvíc?

Vypíchnout musím Goreckého Ad matrem, které dostalo i ocenění Olomouckého kraje – je to netypický koncept režie na úchvatnou Goreckého hudbu. Diváci si jistojistě popláčou, já jsem plakala skoro pokaždé. Dále musím zmínit operní koláž Malý třesk, která byla vytvořena přímo pro olomoucký operní soubor a Červený kostel. Novodobá opera vznikla v rámci Roku české hudby, který notně podporuje právě vznik nových operních děl. Rozsáhlé oslavné recenze tohoto kusu mluv za vše.

Ale zpět k chystané premiéře. Kdo bude olomouckou Janůfou a na koho z dalších pěvců a pěvkyň se může těšit vaše publikum?

Jenůfu ztvární naše nejen olomoucká hvězda Barbora Perná. Její Jenůfa není jen obětí a trpitelkou, ale hrdinkou s velkým psychologickým rozpracováním. Díky tomu, že v Jenůfě má každá role pouze jedno obsazení, můžeme dotvářet postavy přímo s herci, což právě u Báry se obrovsky povedlo. Dalším jménem, které zazáří bude Eliška Gattringerová, která má vypracovanou psychologii Kostelničky tak, jak se jen tak nevidí a rozhodně se svým podáním zapíše do dějin Janáčkovských pěvkyň, to už je teď jasné. V roli Števy uvidíme nového sólistu olomoucké opery Ramana Hasymau, pro kterého je to už druhá role záporáka, po Turriduovi v Sedlákovi kavalírovi. Na jeho herecké i pěvecké umění se dá koukat hodiny. A to říkám opravdu z vlastní zkušenosti. Je neuvěřitelné pozorovat jeho vývoj herecký i pěvecký v posledních dvou letech, co do Olomouce nastoupil. Role Laci sedla jako ulitá Josefu Moravcovi, který je sólistou opery Národního divadla v Praze a pro nějž je to první hostování v Olomoucké opeře. Celý cast Jenůfy, včetně vedlejších rolí Karolky (Helena Beránková/Kateřina Popová), Stárka (Jiří Přibyl), Stařenky (Sylva Čmugrová) a Barena (Anna Moriová) je splněným snem. Nejen že jsou všichni velcí umělci a profesionálové, ale i skvělí lidé a zkoušení si tak opravdu užíváme.

Zdroj foto: archiv Veronika Kos Loulová