Kultura21.cz

Divadlo jej fascinuje od dětství. Po střední škole začínal jako elév v Teatr Novoga Fronta, s nímž procestoval kus Evropy. Pak vystudoval loutkové a alternativní herectví. Stál u zrodu divadla Letí. Jako herec hostoval na dalších scénách, zahrál si také před kamerou. Účastnil se různých venkovních akcí a dětských dnů. Působí jako soukromý pedagog herectví a panto-mimy a koučuje děti na seriálu Ulice. A 25. a 26. dubna v Divadle Karla Hackera v 18.00 se Josef Wiesner představí ve svém sólovém představení Velmi klidný večer pana Cipkina Simchy.

Jak jste se dostal k divadlu, kterému se věnujete od základní školy? Čím vás tak okouzlilo? A co další zájmy, co vás ještě v dětství bavilo?

K divadlu jsem se dostal sám. Poslouchal jsem desky Semaforu, Cimrmanů, Osvobozeného divadla, hltal filmy, ten svět mě okouzloval a chtěl jsem to také okusit. Na ZŠ jsme s kamará-dy z devítky sehráli pásmo „Co se děje v parku“ s fiktivní postavou Cipkin Simcha. Pak přišlo studio DD. Tam jsem poprvé nahlédl do opravdové kuchyně. V podstatě jsme pracovali se základy divadelních technik, s fantazií, i terminologií. Studio ale po roce a půl ukončilo čin-nost. S vedoucí, Andreou Milichovou, jsem přešel k amatérskému divadlu a s ní poprvé uviděl Teatr Novogo Fronta. Takže možná ona mě přivedla k divadlu. Začal jsem zkoušet přijímačky na DAMU, byly to čtyři útrpné roky. Ale nakonec se to povedlo a nastoupil jsem na DAMU - KALD k panu Miroslavu Krobotovi. Během toho samozřejmě děláte spoustu jiných věcí, hrál jsem závodně fotbal, blbnul s kamarády, jezdil na prázdniny – ty vůně letních, či zimních míst mě provází dodnes – pak začala devadesátá léta, tak jsme s kamarády objevovali nově vznika-jící kavárny – Blatouch – balili holky, učil jsem se na kytaru a samozřejmě musel navštěvovat školní ústav. Ale divadlo bylo celou dobu se mnou, dostalo se mi do morku kostí a fascinace tvorbou, hravostí a setkáním mě nepřestala okouzlovat dodnes.

Po střední škole jste začínal v Teatr Novoga Fronta a pak jste studoval herectví na KALD na DAMU v Praze pod vedením prof. Miroslava Krobota. Proč jste si vybral právě studium alternativního a loutkového herectví?

Ano, Teatr Novogo Fronta, to bylo důležité období. Po zhlédnutí prvního představení Olověná mlha jsem nemohl půl hodiny promluvit. Otevřelo se mi divadlo plné obrazů a magie. A zů-stalo mi inspirací i pro mé nové představení „Velmi klidný večer pana Cipkina Simchy.“ Po několika workshopech jsem se stal jejich elévem, procestoval s nimi kus Evropy a zažil nový pohled na divadlo. Rituál, fyzično, obraznost a zmiňovaná magie. I proto jsem se rozhodl pro DAMU - KALD. Nejlépe splňovali mé podmínky. (smích)

Co vás přivedlo k tomu, že jste v roce 2005 stál u zrodu divadla Letí? Zde jste si zahrál v řadě inscenací jako - Domeček pro buzničky (u Matky Kapavky), Na věky, Praha Le-tí, Náš malý svět, Smrt a ďábel, Rtuť, 2 bratři, Letí, Jan za chrta dán.

Byli jsme různorodá parta lidí, které dal dohromady Miroslav Krobot. A na jevišti nám to nebývale fungovalo. Byli jsme k sobě hodně kritičtí a nemilosrdní, ale vždy v dobrém. Ve čtvrtém ročníku jsme hráli hru Plastelína. Vasilij Sigarev, dramatik, který hru napsal, přijel na jednu z repríz. A po zhlédnutí nám s nadšením řekl, že musíme založit divadlo. Přidal se i pan Krobot a my řekli: „Proč ne?“ Režisér Amsler, dramaturg Přibyl a produkční Stárková se za nás postavili jakožto výkonný tým a v roce 2006 jsme v DD sehráli hru Letí, podle které jsme se pojmenovali. A to divadlo s vášní pro nové texty je tu dodnes. Sídlí ve vile na Štvanici a já jsem velmi rád, že mohu říci, byl jsem u toho a udělal vše pro to, aby došlo až sem.

Hostoval jste na řadě dalších scén – Dejvické divadlo (Wanted Welzl), Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Jak se vám líbí, Amerika, Hráč), Divadlo rozmanitosti v Mostě (Holubí po-hádka aneb Rychlý jako pírko, Jánošík - legenda o hrdinství, O princezně a hrášku, Vango …) až po alternativní soubory jako Tantehorse (Salome) nebo Spitfire Company či Echt street puppets, kde jste vodil loutky… Jaké role rád na scéně ztvárňujete? Jaká byla pro vás zkušenost práce s loutkami?

Mám nejraději, když jsou mé role barevné, vrstevnaté, zábavné. Nemusí být hlavní, ale mám rád, když jsem po představení unavený a cítím, že došlo ke kontaktu. Jako v mém novém představení „Velmi klidný večer pana Cipkina Simchy.“ Často jsem fungoval i jako perfor-mer, kde musíte koexistovat s diváky, návštěvníky. Není to vždy o rolích, spíš o té hravosti a sdílení. S loutkou je to jiné. Tam se musíte upozadit a veškerou pozornost a svůj um předat jí. Ale ve finále je to vždy o souhře, napojení, citlivosti a vnímání. Jedná se o mnohem řemesl-nější a jemnější práci a odhodlání a vášeň musí být ještě větší než u „normálního“ herectví.

Účastnil jste také různých venkovních akcí, dětských dnů, kde jste se představil jako chůdař. Účinkoval jste také na festivalu Cirk Olé, což je rodinný festival nového cirkusu v Olešnici v Orlických horách. Jaký máte vztah k novému cirkusu? Jaké to bylo na chů-dách?

Nový cirkus? Mám ho rád. Již s Teatrem jsme vlastně dělali Nový cirkus, než bylo vytvořeno toto označení. Je to cirkus bez zvířat a s příběhem. Což mě na tom asi baví nejvíc. Příběh. A chůdy, to je anabáze sama pro sebe. Ve třetím ročníku přišel režisér, že budu hrát otce ve hře Márinka a že budu na chůdách (takto si herec vybírá role). Měsíc jsem stál v ateliéru u zdi, křečovitě se držel jakési železné tyče, co tam koukala ve dvou metrech ze stěny, a z místa odříkával text. Nebyl jsem schopen kroku a proklínal režiséra. Pak přišel Adam Renč, režisér a chůdař, naučil mě padat, postavil se se mnou na chůdy, chvíli jsme chodili po ateliéru a bylo to. Začalo to jít, a nakonec mi to přineslo i nějaké ty kšeftíky, jak se říká, na dětských dnech a různě jinde. Je to ale neustálé soustředění na každý krok. Shlížíte na zem z jednoho metru, stojíte na úzkých hranolech, ale zároveň máte pocit, že se vznášíte.

Váš nejnovější projekt je, vaše vysněné sólové představení Velmi klidný večer Cipkina Simchy v Divadle Karla Hackera v Praze. Co vás přivedlo k tomu vytvořit si vlastní představení? Jak byste jej charakterizoval? Jaké to je být sám na scéně?

Tady se vrátím k předešlé otázce. Někdy v roce 2015 jsme s partou lidí v Olešnici v Orlických horách uspořádali festival nového cirkusu. Já měl na starosti moderování a zajištění divadelní části festivalu. Nu, a vypadl mi klaun. Byl jsem nucen zalátat vzniklou díru a rozhodl se, že nazkouším představení sám. Bude postavené z běžných věcí a bude o člověku, který přijde večer domů a chce jít spát. A co vše se dá udělat s pár věcmi, které se vejdou do kufru. Tak jsem to v hotelu v Mostě, kde jsem pracoval na seriálu Most jako mikrofonista, nakrokoval a vytvořil celé představení. Vzpomněl si na ZŠ a na Cipkina a nazval tak svého klauna, Cipkin Simcha. Simcha znamená v hebrejštině radost. A celé toto představení je vlastně o radosti, i když se zrovna něco nedaří. I mě samotnému ji přináší, proto jsem to celé chtěl dovést z ulice až na divadelní prkna. Takže tento kruh se krásně uzavřel. A jak se cítím sám na scéně? Stejně jako „nesám“. Je to skvělé. (smích)

Také jste si zahrál malé role ve filmech a seriálech (Zloději zelených koní, Tajnosti, Kriminálka Anděl, Hrdina …) Nyní koučujete děti na seriálu Ulice. Také působíte jako soukromý pedagog herectví a pantomimy. Co vás na práci s dětmi baví?

Film mě prostě fascinuje. Jak tam vše klape. Zúčastnil jsem se několika natáčení v mnoha profesích. Jako herec se musíte soustředit na ten jeden krátký okamžik před kamerou. Jinak je to čekání a je na vás, jak strávíte volný čas v karavanu, na lavičce ve stanu, či na pařezu v lese. A tak i při koučování či učení beru děti spíše jako mladší kolegy. Baví mě, jejich stále neotřelý pohled na svět. Například postřehy mého třináctiletého syna s vodou, neuvěřitelné, např. zjištění, že mořské vlny na pobřeží, když dojíždí a sjíždí, tak se různě vrství a je to vlastně několik vrstev na sobě. Neuvěřitelné, tedy pro mě určitě. Nikdy jsem si toho nevšiml. A také mě těší vidět, jak se zdokonalují. Mám štěstí, že mohu pracovat jen s takovými lidmi, kteří si hraní sami zvolili a které doopravdy baví.

Čím je pro vás divadlo dnes? Jste více herec, mim nebo klaun? Nebo právě to z vás dělá celek, v čem se cítíte nejlépe, být pokaždé někdo jiný, jednou používat řeč, jindy pouze mimiku a gesta a pak být prostě „jen“ klaun?

Divadlo je pro mě stále to samé, co na začátku, jen mám více možností a životních zkušeností, které mi přinesly mnohem více klidu i na jevišti. I když možná má milá by měla výhrady. (smích) Ale ne, baví mě nonverbální divadlo, protože se dotýká toho, z čeho vlastně divadlo vzniklo. Z pradávných rituálů a příběhů, které pomocí nich lze vyprávět. Baví mě klasické herectví, protože si zkrátka hrajete na někoho jiného v předem dané situaci a snažíte se být co nejdůvěryhodnější, jako malí, když jsme volali na kamaráda: „To nemá cenu, ty neumíráš!“ Nebo že umírá blbě. Bylo to nevěrohodné. Ale při tom nám nešlo o to se doopravdy zabít. Jen si zablbnout a na chvíli být Vinnetouem či Old Shatterhandem. A o to mi jde i v divadle. O společné propojení nad jedním příběhem, které můžete zažít jako performer, klaun, divák, i jako klasický činoherní herec. Ale nejvíce jako obyčejný člověk. Proto mě nejvíce láká herec-tví filmové.

Divadlo ale není jen blbnutí, moc mě baví představení, která dokáží posunout člověka k za-myšlení, vzbudit emoce, na které jsme někdy zapomněli. Nebo se jim bránili. Stejně jako film, kniha nebo jakékoliv jiné médium. Třeba tento rozhovor. A proto vás všechny zvu – 25. a 26. dubna – Divadlo Karla Hackera – 18.00 – Velmi klidný večer pana Cipkina Simchy. Světová premiéra. Nebudete litovat.

A co volný čas, jak jej rád trávíte?

Nerozděluji svůj čas na volný a nevolný. Když mám volný čas, sháním něco, aby nebyl prázdný. Cestuji, rád sleduji nové seriály a dokumenty, posedávám, sekám dřevo, starám se o svou zahrádku sukulentů z cest, chodím do divadla, na koncerty, připravuji svačiny a trávím dlouhé chvíle na pláži pozorováním. (smích)

Děkuji a nezapomeňte 25. a 26. duben!!!

Foto: Iva Jakimiv