„Hudba tvoří velkou část mého života, takže je pro mě zároveň i koníčkem,“ přiznává fagotistka Michaela Špačková, které letos v říjnu vychází debutové album Dreamscapes.
V osmi letech jste začala hrou na zobcovou flétnu, s níž jste také absolvovala své úplně první vystoupení v ZUŠ písničkou Rozvíjej se poupátko. Pak přišel klavír a ve dvanácti letech jste začala studovat hru na fagot na Hudebním gymnáziu v Praze u MgA. Lukáše Kořínka. Čím vás fagot, o kterém říkáte: „Fagot je můj hlas, mé tělo, mé spojení se světem“, tak zaujal? Čím vás oslovil?
Fagot mě zaujal svou barevností – má velmi zemitý, dřevitý tón, který mi zároveň připomíná lidský hlas. Mám pocit, že dokáže promlouvat přímo do duše.

Po maturitě jste ve studiu pokračovala na Pražské konzervatoři a hru na fagot studovala u uznávaných fagotistů České filharmonie Tomáše Františe a Ondřeje Roskovce. V Berlíně jste studovala u prof. Volkera Tessmanna a díky Erasmu také rok v Paříži u Laurenta Lefèvra. Jak na své pedagogy vzpomínáte, jak vás profesně ovlivnili?
Na své pedagogy vzpomínám velmi ráda, protože mi každý z nich dal něco zásadního. Lukáš Kořínek mi dal pevné základy a vztah k hudbě a podporoval mou přirozenou muzikalitu. Tomáš Františ a Ondřej Roskovec mě intenzivně připravovali na soutěže i projekty, například Pražské jaro, a právě díky Tomášovi jsem se také odhodlala odjet do zahraničí.
Profesor Volker Tessmann mě vedl k větší hudební kultivovanosti, zejména v oblasti zvuku, frázování, intonace a harmonického cítění, a zároveň si zachoval přirozenou hudebnost. Ve Francii u Laurenta Lefèvra jsem pak získala hlubší pochopení francouzského repertoáru a práce s barvami, což mě velmi ovlivnilo.

V sedmnácti letech jste debutovala jako sólistka s Pražskou filharmonií. Pamatujete si, jaký to byl pocit poprvé hrát s takovým věhlasným hudebním tělesem?
Byla jsem velmi nervózní, ale zároveň to pro mě byla krásná a zásadní zkušenost pro další kariéru. Jsem ráda, že jsem ji mohla absolvovat ještě během studia na gymnáziu a že tento program stále pokračuje, a o dva roky později jsem si pak zahrála i s orchestrem FOK.
Od té doby jste vystupovala s předními orchestry, jako jsou ORF Wien, Mnichovský komorní orchestr nebo Česká filharmonie. Zaměřujete se na hudbu od baroka po současnost a spolupracujete se skladatelkami Nikol Bókovou a Alisson Kruusman z Estonska. Jak se vám s těmito dámami pracuje a připravujete s nimi nějaké nové projekty?
Tato spolupráce mě velmi naplňuje. S Nikol Bókovou spolupracujeme už dva roky a projekty se postupně rozvíjejí. Momentálně plánujeme natočení skladeb, které pro mě napsala pro fagot a smyčcový kvartet, a věřím, že by mohly vyjít příští rok. Zároveň pro mě vznikají další nové skladby, které budou uvedeny i v České republice, a nejnověji jsem nahrála její Preludia na své debutové album „Dreamscapes“. Její hudba mi je velmi blízká, skvěle vystihla zvukové možnosti fagotu a podle mě vytváří něco opravdu speciálního. Alisson Kruusmaa mě loni na festivalu v Pärnu s Paavo Järvi okouzlila svou magickou hudbou a momentálně pro mě píše fagotový koncert, premiéra by měla proběhnout v roce 2028.

A kdy se na vaše debutové album Dreamscapes pro fagot a klavír s klavíristou Villerem Valbonesim mohou hudební fanoušci těšit?
Ano, již se strašně moc těším, album jsme teď nedávno natočili v Praze a bude vycházet v říjnu tohoto roku.
Vystupovala jste na světových pódiích, jako je Berliner Philharmonie, Philharmonie de Paris a Konzerthaus Berlin nebo tokijská Suntory Hall. Kde to na vás nejvíce zapůsobilo?
Ano, všechny sály mám moc ráda a musím se přiznat, že momentálně mám nejraději Elbphilharmonii. Vím, že jsou na to různé názory, ale mně hodně vyhovuje akustika v sále a také se mi i líbí celkový design a propojení s vodou.

Věnujete se také pedagogické práci a učíte na Hochschule für Musik und Tanz Köln a pravidelně vedete mistrovské kurzy po celé Evropě a v Japonsku. Jaký je o vaše kurzy zájem? Co vás na práci pedagoga baví?
Ano, pedagogická práce mě velmi baví a naplňuje. Je to kreativní práce s mladými, houževnatými lidmi a zároveň cítím velkou zodpovědnost i inspiraci. Nejvíc mě baví hledání individuálního přístupu ke každému studentovi a sledování a podpora jejich vývoje. O kurzy je zájem veliký, ale z kapacitních důvodů jich dělám spíše méně, ale zato intenzivně.

Čím je pro vás hudba? Zkusila jste si také něco pro sebe složit?
Hudba je pro mě něco nepopsatelného, dokáže člověka úplně pohltit a přenést jinam. Je to hluboký vnitřní prožitek i způsob propojení lidí.
Ne, skladatelské ambice nemám. Ráda improvizuji a mám ráda přítomný okamžik, ale ke skládání mě to neláká.
Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?
Ano, hudba tvoří velkou část mého života, takže je pro mě zároveň i koníčkem. Pokud mám volno, trávím ho nejraději s blízkými a přáteli. V poslední době se také věnuji obnově divoké zahrady, což mě strašně baví a zároveň u toho relaxuji.

Zdroj foto: archiv Xenie Zasetskaye
Michaela Špačková:
- Narodila se 5. 7. 1993 v Praze.
- Hru na fagot studovala na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy, Pražské konzervatoři, na Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin u Prof. Volkera Tessmanna a na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris.
- Získala přes dvě desítky ocenění na významných mezinárodních soutěžích, jako jsou např. ARD Musikwettbewerb nebo Soutěž Pražského jara z roku 2014 (zvláštní cena a Cena Olega Podgorného).
- Od roku 2014 žije v Německu.
- Info na: www.michaelaspackova.com
| < Předchozí | Další > |
|---|





Rozhovor s hercem Ivanem Luptákem, interpretem audioknihy Klub rváčů. Ivan Lupták v
Na Velký pátek 30. března se v 19 hodin uskuteční v olomoucké Redutě slavnostní představení Pašije – Velikonoční příběh zkomponovaného olomouckým skladatelem Richardem Pachmanem pro Moravskou filharmonii...
Limitované tisky od vyhledávaných umělkyň Anny Ruth a Ester Knapové pořídíte nově na 100ks. Vysoce kvalitní a přesto dostupné. Takové jsou očíslované a podepsané umělecké tisky, které vznikly v limitovaném počtu 100 ks. Poslední dvě novinky úspěšných...
Zlín ožil již 20. ročníkem mezinárodního kulturního festivalu Setkání/Stretnutie a měl tu čest přivítat i část sboru Dejvického divadla. Ti nám předvedli hru Kakadu, která nám v obrazech a útržcích ze života mladé autistické ženy reflektuje svět.
Kde vzniká společná řeč, kde se ztrácí a jak ji znovu nalézt? To jsou klíčové otázky 61. ročníku mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO), jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších evropských festivalů vědeckého filmu, který...