Lucie Tomsa: Autorské divadlo je cesta, která mi dává největší smysl

„Byla jsem poměrně brzy rozhodnutá stát se herečkou a spisovatelkou,“ přiznává Lucie Tomsa, které se to podařilo a herečkou a spisovatelkou se také stala. Hraje divadlo, píše divadelní scénáře a knihy a také založila dva projekty – Knihy budoucnosti a Divadlo budoucnosti.

Jak to začalo, že jste se rozhodla pro uměleckou dráhu? Věnovala jste se v dětství hudbě, tanci nebo dramatickému kroužku? Čím jste chtěla být?

Jako dítě jsem milovala čtení, psala jsem básničky a snila o tom, že i já jednou vytvořím nějaký fantazijní svět. Divadlo mě okouzlilo záhy. Na základce jsme měli ve třídě akční kolektiv, pro který jsem psala scénáře. O přestávkách či po škole jsme nazkušovali a vše jsme dotáhli k premiérám. Byla jsem trochu ješitná a psala jsem si vždy hlavní role, ale zpětně vidím, že to byl skvěle trávený čas, snad i pro ostatní děti.

Od sedmé třídy jsem také chodila do ZUŠ na dramatický kroužek a měla jsem vynikající učitelku. Byla jsem poměrně brzy rozhodnutá stát se herečkou a spisovatelkou a v uměleckém prostředí jsem tehdy spatřovala nějaký alternativní model společnosti. Teď vidím, že kultura je spíše jejím odrazem a že i když člověk vystuduje školu a je ve svém oboru aktivní, situace je stále podobná tomu, jako když se nacvičuje na základce o přestávkách.

Po gymnáziu v Ledči nad Sázavou jste rok studovala v Ateliéru Divadlo a výchova na JAMU v Brně a posléze jste přestoupila na Ateliér Fyzického divadla, který jste v roce 2019 absolvovala. Neuvažovala jste o studiu herectví jak činoherního, tak alternativního či muzikálového?

Dostat se na uměleckou školu není snadné, zkoušela jsem tedy přijímací zkoušky na více oborů, ale vždycky mě to nejvíce táhlo k alternativním a autorským formám divadla. Ateliér Fyzického divadla tyto moje touhy uspokojil. Během studia jsme si vyzkoušeli rozličné divadelní formy (např. site specific, spolupráci performera a multimediálních technologií, storytelling a další) a naše autorské vyjádření bylo vždy na prvním místě.

Ráda ovšem vzpomínám i na svůj rok v Ateliéru Divadlo a výchova a dodnes těžím jak z toho, co jsem si tam vyzkoušela, tak i ze spoluprací s talentovanými lidmi, které jsem tam poznala.

Od roku 2019 spolupracujete s brněnskou ProArt Company (Píseň pro Viktorku, HAAS _ Dny po slávě, Maruška, Chopin – Sandová: Milostné preludium, Ondina_Malá mořská milovaná, Rozhovory s útěkem). Jaké je být součástí této company, kde jste nejen hrála, ale zkusila jste si dramaturgickou i režijní spolupráci s Martinem Dvořákem? Jaká to byla pro vás zkušenost?

Martin Dvořák jakožto hlavní tahoun, režisér a choreograf ProART Company do mě vložil velkou důvěru a nabídl mi nádherné role: mladičkou popravenou odbojářku Marii Kudeříkovou, bláznivou Viktorku Boženy Němcové, nitro postavy Anny z románu Báry Basikové. Také přijal spolupráci na mém scénáři o mořské víle, ujal se role člověka Hanse a já byla mořská víla Ondina.

Práce v jeho inscenacích je specifická, jelikož hranice mezi činohrou, tanečním divadlem a dalšími druhy umění se v nich rozplývá. Inscenace mají silnou atmosféru, většinou se hrají v krásných nedivadelních prostorech a cestují po různých městech, takže každé uvedení bývá jedinečné a nám účinkujícím přináší výzvu ve formě nutné citlivosti na prostor a bdělosti.

Martin Dvořák je v první řadě choreograf a vynikající tanečník, vnímá tedy postavy především skrze tělo a pohyb, což pro mě vždy bylo inspirující jako pro interpretku i jako pro tzv. oko zvenčí, kterým jsem byla v několika dalších projektech.

Za zkušenosti s ProARTem jsem upřímně vděčná. Takové příležitosti a tak nádherné postavy nejsou samozřejmostí.

Co pro vás znamená širší nominace na Cenu Thálie za váš performerský výkon v inscenaci Lekce s Jane, která vznikla jako koprodukční autorský projekt vás a Divadla 3+kk?

V Lekci s Jane probíráme současné světové multikrize a naše vztahování se k nim, se zaměřením na aktivismus. Ve scénáři je téměř vše, co mi leží na srdci a co si přeji sdělovat, diskutovat a šířit. Navíc jsme s dramaturgem projektu Liborem Brzobohatým došli k závěru, že inscenaci a tématům nejvíc prospěje, když ji napíšu jako svůj osobní upřímný příběh. Proto mám z nominace velkou radost. Mám radost, že to, co nám připadá důležité, získalo pozornost někoho dalšího, navíc dokonce odborné poroty.

Upřímně, kromě radosti však širší nominace nepřinesla žádnou změnu. Pořád se potýkám s problémy spojenými s pracovní i finanční nejistotou, nestabilitou, provizorním zázemím a ztíženými možnostmi dostat se skrze přísná měřítka algoritmů k potenciálnímu publiku.

Věnujete se také psaní a své první knížky Přátelství z nebes a Poznání z nebes jste napsala jako náctiletá. Šlo o fantasy příběh o andělech. Co vás přivedlo v době dospívání ke psaní?

Čtení. Byla jsem velká fanynka knih o Harrym Potterovi a doufala jsem, že také dokážu vytvořit svět, vymyslet si ho do nejmenších detailů a ponořit se do jeho příběhu. O andělech se v té době tolik nepsalo a mně život po smrti připadal jako ideální podnět pro fantazii. Bavilo mě snít o tom, jak by to asi tak v nebi a v podsvětí mohlo fungovat.

Napsala jste scénář ke hře pro děti GLORIA (2021, Mikro-teatro) nebo nejnověji hru Příběh trička (Divadlo budoucnosti). Jak jste se k psaní divadelních scénářů dostala? Jak je těžké psát hry pro děti?

Jak jsem již zmínila, o psaní scénářů se pokouším již od dětství a čím dál více se utvrzuji v tom, že autorské divadlo je cesta, která mi dává největší smysl. Baví mě psát scénáře, ve kterých pak sama hraji, což je případ především Lekce s Jane a Příběhu trička, ve kterých jsem na scéně úplně sama. Při psaní vždycky provádím důkladné rešerše a věřím, že se pak promítají i do mého způsobu interpretace. Neřekla bych, že je těžké psát hry pro děti, je to ale rozhodně specifické. Musím myslet na to, že dítě potřebuje být mnohem víc než dospělý divák součástí dění. Téma i následné jevištní zpracování ho musí pohltit, jinak si půjde raději hrát kousek dál s plastovým dinosaurem.

V roce 2021 jste vydala román Rozplétání a v roce 2025 knihu Patronka dušeplných věcí, která vyšla jako audiokniha. A už víte, o čem budete psát v další knížce?

Před pár měsíci jsem na platformě knihybudoucnosti.cz publikovala také audiopovídku Panenky na dně, která sleduje příběh dvou starých oškubaných panenek, které nechtějí skončit v popelnici. Podnikají proto dobrodružný noční útěk z domu. V této audiopovídce navazuji na zmiňovanou Patronku dušeplných věcí, opět se věnuji starým předmětům, které mají svůj příběh a zaslouží si pozornost.

V hlavě mám momentálně dva další náměty, ale jelikož se kolem nich zatím jen v myšlenkách opatrně potuluji, jsou velmi křehké a nebudu je tedy prozrazovat.

Co vás přivedlo k tomu, že jste založila platformy – Knihy budoucnosti a Divadlo budoucnosti? Co oba projekty nabízejí?

Uvědomila jsem si, že ve spisovatelském světě existuje jedno velké tabu – a tím je nadbytek výtisků. Třetina knih je zlikvidována, aniž by si je někdo vůbec koupil, natož tak přečetl.

Proto se mi zalíbila myšlenka platformy, kde bude příběh publikován v audioformě, která nevytváří žádný odpad, a dále pak bude vytištěn v malém nákladu. Jednotlivé výtisky nebudou k zakoupení, ale pouze k zapůjčení. Každý výtisk tak zažije dobrodružný a naplněný život při putování od čtenáře ke čtenáři.

Knihy budoucnosti zatím ovšem zveřejňují pouze audioknihy, na přistoupení ke druhé fázi nám totiž chybějí finance. Pomoci může ale každý čtenář, nebo spíše posluchač, a to pouhým zakoupením audioknihy nebo doporučením dalším posluchačům.

Divadlo budoucnosti odstartovalo svou existenci inscenací Příběh trička, která sleduje příběhy našeho oblečení od vzniku přes nošení až po doputování do sekáčů či na skládky. V Divadle budoucnosti se chci věnovat tématům, která jsou důležitá pro udržitelnou a spravedlivou budoucnost a formálně nejsou závislá na divadelním prostoru. Dá se to i říct tak, že budoucnost divadla je ukryta kdekoliv – na trávě, na půdě či v tělocvičně. Stačí, když se setkají lidé, kteří jsou otevřeni společnému zážitku.

Zdroj foto: Archiv Lucie Tomsa

Lucie Tomsa:

Narodila se 21. prosince 1994 jako Lucie Hrochová.
2010–2014 Gymnázium, SOŠ a VOŠ Ledeč nad Sázavou.
2015–2019 JAMU v Brně.
V roce 2023 si zahrála ve filmu Maruška.
Info na:

www.luciehrochova.com
www.knihybudoucnosti.cz