S Renatou Štulcovou jsme se poprvé setkaly v roce 2003. Strávily jsme spolu pěkné dopoledne na besedě s dětmi. Zrovna jí vyšla první kniha Nemetonburk aneb Tajemství ve skále. Renata malovala dětem labyrint a poutavě vyprávěla o bájích, pověstech, svém zájmu o literaturu a kouzlu matematiky. Od té doby napsala spisovatelka a učitelka angličtiny a matematiky z Litoměřic sedm knih. Všechny mají v sobě jistou dávku historie, všechny se dotýkají čehosi tajemného, magického, nespoutaného, všechny vycházejí z bájí.

Renato, před víc jak devíti roky vyšel první díl trilogie Nemetonburk, vzpomenete si, jak přijali vaši žáci, že mají paní učitelku spisovatelkou?

Když kniha vyšla, půl roku se to u nás ve škole nikdo nedozvěděl, protože v malých městech je pravidlem knihkupců, že prodají dvě knihy a další neobjednají. Pochlubila jsem se s ní až před Vánocemi. Žáci byli opravdu nadšeni, protože si v Nemetonburku jak holky, tak kluci našli každý to své, dokonce ji chtěli zdramatizovat na konci deváté třídy, ale to jsem jim vymluvila. Jednalo se totiž teprve o první třetinu trilogie, asi by diváky (ostatní žáky školy) dost zmátli.

Angličtina – matematika – spisovatelka – jak to jde k sobě? Většinou spisovatelé říkají, že matematiku nemusí.

To mi připomíná, jak v prvních letech, když jsem napsala první dvě knihy, mi u nás v Litoměřicích mnoho lidí nevěřilo, že jsem knihy psala já. Domnívali se, že je psala moje sestra, která vystudovala češtinu a historii. Asi to celé bude tím, že ve společnosti existuje mylná představa, že matematika jsou počty. Kdepak. Když studujete matematiku na vysoké škole, tak se s čísly setkáváte velmi zřídka. Pracujete s pojmy, s objekty, jedná se o čistou logiku. Kdysi jsem na otázku, jak je možné, že spisovatelka nevystudovala bohemistiku ale matematiku, odpovídala do jedné seminární práce studentky knihovnictví. Upozorňovala jsem, že i Umberto Eco a J. R. R. Tolkien psali a píšou knihy a zároveň se věnují oborům na pomezí jazykovědy a logiky. Nebo třeba takový Lewis Carroll, autor Alenky v říši divů, byl také matematik.
Od dětství jsem jazykový nadšenec, miluju češtinu, mluvila jsem plynně dřív, než jsem chodila. Matematiku jsem šla studovat jen tam „mimochodem“, protože mi nedělala potíže a navíc miluju geometrii. Kdysi jsem s jednou kolegyní spisovatelkou o tomhle problému, jak jde k sobě logické myšlení a psaní, diskutovala. Ona sama usoudila, že mi to matematické myšlení umožňuje vystavět dlouhé zápletky, které opravdu fungují. Hm, asi na tom něco bude.

Ostatně, matematika se ve vašich knihách objevuje, je součástí děje – nebojíte se, že odradíte některé čtenáře, když správně nepochopí zadání?

Ono s tou matematikou to není v mých knihách zas až tak horké. Šiframi a labyrinty pouze dokresluji děj, abych čtenáře vtáhla do příběhu, aby měl pocit tajemna. Čtenář nemusí nic luštit, luští za něj hrdinové knih.

Na besedě, kterou jsme před časem (schválně neupřesňuji :-) ) absolvovaly, jste děti nadchla malováním labyrintu. Tušíte, kolik labyrintů jste od té doby malovala?

Řekla bych, že asi kolem stovky by jich bylo. Vlastně na každé besedě jsem děti pak učila kreslit labyrinty, protože postup je vážně jednoduchý.

Nemetonburk měl vlastní stránku na internetu, stejné je to s vaší poslední knihou (opět několikadílnou) Rafaelova škola – Vílí křídla. Kde berete čas na tuto komunikaci se svými čtenáři?

S časem je to svízelné, příliš ho nemám, protože musím pravidelně do práce. Naštěstí čtení, knihy, vyprávění a psaní příběhů jsou mými koníčky, tak ke všem akcím spojeným s knihami přistupuji jako k zábavě. Dá se říct, že u těchto činností odpočívám.
K využití internetu pro propagaci knih jsem se rozhodla, když jsem zjistila, že v zahraničí je běžné, že i dětské knihy mají svoje weby. Jako autorka jsem si ale nemohla dovolit zaplatit drahé odborníky, aby vytvořili stránky k Nemetonburku, proto jsem se o ně pokusila sama před devíti lety. Dodnes jsem je na internetu nechala, ačkoli už trilogie není téměř k sehnání, stále na ně čtenáři chodí na adresu
http://tomas.loukosky.sweb.cz/

Vílí křídla jsou naprosto jedinečným románem pro dívky – trocha magie, špetka lásky, velké tajemství. Co vás inspirovalo k napsání této série?

Od roku 1993 učím na základní škole, protože psaním se u nás dá obtížně uživit. Už dávno jsem si říkala, že bych mohla napsat něco o škole, o žácích, učitelích. Jenže jsem měla obavy, že mě každý nařkne z opičení se po Harry Potterovi. Tak jsem tohle téma dlouho odkládala. Až jsem se v roce 2009 zdravě naštvala, a ptala jsem se sama sebe, jak by taková škola v mé knize měla vypadat. Jací hrdinové tam budou vystupovat. Vykalkulovala jsem si, že dívky více čtou, tudíž jsem se rozhodla pro dívčí sérii knih. Protože mám vztah k přírodě, ke starým keltským mýtům, k bylinám, napadlo mě psát sérii o dívce, která je napůl člověk a napůl po neznámé mamince vílí princezna. Musí svou maminku najít, odhalit zlou kletbu, která se táhne tisíce let nad jejím rodem, a pak zachrání svou velkou lásku. To je ta nejzákladnější linie příběhu, avšak celá Rafaelova škola vypráví také osudy Marininých sourozenců, kamarádů, současná realita se prolíná s mýty našich keltských předků a s řeckými bájemi. Ta škola je umístěna do blízkosti Berouna.

Vůbec, prozraďte nám své oblíbené knihy, příběhy, prosím.

To je velmi těžká otázka. Asi všechny překvapím, když řeknu, že mou nejoblíbenější českou knihou jsou Staré pověsti české od Aloise Jiráska a Babička od Boženy Němcové a také její pohádky, stejně jako pohádky Erbena. Asi to bude tím, že jsem tyhle knihy četla úplně dobrovolně poprvé už ve svých sedmi letech, a od té doby mnohokrát.
Samozřejmě, řada mých oblíbených autorů a knih je mnohem delší. Neuvěřitelné je pro mě dílo Williama Shakespeara, Jana Skácela, Jaroslava Seiferta, Máchův Máj. Obdivuji je, jak dokázali pracovat s jazykem.
Jelikož ráda čtu a téměř všechny žánry, objevují se mezi mými oblíbenci třeba Magda Szabó, Umberto Eco, Jules Verne, Alexandr Dumas, Jane Austenová, Virginie Woolfová, Mark Twain, Exupéry, John Irving, Gabriel García Márguez…
Pokud bych měla vzpomenout určitá díla, tak bych nevynechala díla jako je úžasný Chazarský slovník (román psaný jako slovník), Tři mušketýři, Jméno růže, Pán prstenů, Láska za časů cholery, Dveře…
Jsem také nadšená čtenářka středověké literatury a mýtů. K takovým knihám jsem se dostala díky studiu angličtiny.

Ve vaší poslední knize jsem se dočetla, že elementálové (tedy nadpřirozené bytosti) mohou žít v lidských schránkách, aniž by to tušili. Krásně jste je charakterizovala. Podle vaší charakteristiky jsem nága – mám studené nohy a někdy jedovatý jazýček. Jak je to s vámi?

Už se mě na to ptali čtenáři Rafaelovy školy přímo na blogu, protože je rozdělení velmi zaujalo a sami zkoušeli přijít na to, co asi jsou. Když tak o sobě přemýšlím, mohla bych být cosi mezi vílou a faunkou. Jejich prostředí, kde žijí, a jejich chování je mi nejbližší.

I Marina z Vílích křídel má svou stránku, na které můžeme sledovat váš proces tvorby. Kdy pokračování Tanec nág vyjde? A bude to poslední kniha o Marině?

Knihu (už třetí díl) píšu v přímém přenosu na blogu http://rafaelovaskola.blog.cz/
První díl vyšel před rokem, druhý díl zvaný Rafaelova škola – Tanec nág vyjde letos koncem září a neměla by to být kniha poslední. Naplánovaných mám celkem osm dílů, než se příběh Mariny a dalších postav uzavře.

Připomeňme ještě knížku, která mě překvapila tím, jak nahlíží na postavu Václava IV. Růže a krokvice – napínavý příběh, záhadný a navíc zcela bořící představy o synovi Karla IV.  Co vás podnítilo k napsání této knihy?

První podnět jsem dostala na Hradě na výstavě o Lucemburcích. Tam mě napadla základní linie příběhu o tajemství Českého království, o záhadě Bruncvíkova meče. Jelikož z doby Karla IV. jsem sice znala hodně, ale ne dost, abych mohla hned psát, dala jsem se do studia historických knih. A v nich jsem právě objevila věci, o kterých se nahlas nemluví. Když jsem se potom dostala i k deníku lékaře jak krále Karla IV., tak i jeho synů, viděla jsem, jak se nám – nezasvěcené veřejnosti – o nich docela obstojně lže. Proto jsem je v Růži a krokvici popsala tak, jak jsem to viděla já po nastudování odborné literatury. Promovaný historik by si to nemohl dovolit, protože by se na něj někteří kolegové tvářili nerudně, že nepapouškuje to, co určité „vědecké kapacity“ tvrdí.

Máte ráda dobu Karlovu?

Mám a velmi. Měla a dodnes má pro nás velký význam. Kam se člověk zvláště v Čechách podívá, vidí plody úsilí krále Karla.

Růže a krokvice je kniha určená dětem, nemáte v úmyslu napsat podobný příběh pro dospělé?

Mám, právě ho píšu. Přilétl ke mně naprosto nečekaně a čím dál píšu, tím víc mě překvapuje, jak do sebe všechno zapadá. Dokonce jsem kvůli němu odložila rozpracovaný Kazin příběh a zpomalila dokončování třetího dílu Rafaelovy školy. Takhle rychle vznikala před třemi lety také Růže a krokvice.

Píšete vlastně vůbec pro dospělé, nebo jsou a budou vašimi čtenáři jen děti a dospělí s duší dítěte?

Zpočátku jsem psala spíše pro mládež a ty dospělé s duší dítěte, nyní jsem se ale už pustila opravdu do beletrie pro dospělé.

Ve své bibliografii máte i knížku v ruštině – Strážci sedmi divů světa – vyjde i v českém jazyce?

To ví jen hvězdy. Kniha je to totiž krásná a nákladná, interaktivní s detektivním příběhem točícím se kolem divů světa. Jelikož je v ČR malý trh, nakladatelé se neodvažují ji vytisknout, úplně je chápu. Samozřejmě je mi to líto, protože by byla určitě vítaná hlavně u dětí ze základních škol, které vždy v šesté třídě milují dějepis, Starověk, Egypt, Řecko, Mezopotámii, Babylon. Z ruských ohlasů vím, že kniha má u čtenářů úspěch.

Jak jste se prosadila na ruský trh?

Knihu jsem psala na objednávku jednoho českého nakladatele, který se zaměřil na vydávání interaktivních knih českých autorů v cizích jazycích. Na nakladateli pak bylo, aby knihu nabízel a prodal. S tím už nemám nic společného.

Na závěr nám prozraďte, co dělá paní učitelka a spisovatelka o prázdninách? Kam nás ve svých připravovaných knížkách brzy pozve?

Tak… uklízím, cestuju a píšu. Vlastně píšu i při tom úklidu, ruce pracují a hlava přemýšlí, nechávám působit fantazii. Například při mytí oken se dá vymyslet spousta báječných scén.

A kam vás pozvu? Tak na podzim děvčata a i starší poetické duše, které mají rády přírodu, pozvu v druhém díle Rafaelovy školy na Berounsko, k Meluzíně. V další knize za bardkou Kazi a jejím milým Bivojem do severozápadních Čech, a v knize, kterou právě urychleně páchám, se čtenář dostane o nějakých 150 let zpátky a rozprostřu před ním další velké tajemství naší země. To první jsem vložila do Růže a krokvice.

Další příběhy plné mýtů brzy vyrazí za svými čtenáři – a jak je vidět, tentokrát si užijí i dospěláci. I když příběhy Renaty Štulcové pro náctileté se výtečně čtou i nám, starším ročníkům. Vždyť jedinečně poodhalují tajemné stránky české historie a ukazují, že naše dějiny stojí za to.

Zdroj foto: archiv Renaty Štulcové, www.kosmas.cz a www.zsjiraskova.cz

< Předchozí		Další >