Hotel v tiché ulici je jedním z nejzajímavějších vydaných alb letošního roku. Zrodilo se v dílně písničkářské firmy Lada Šimíčková & Ivo Cicvárek. Právě s Ladou jsme si povídali o vzniku nahrávky a také o tom, co všechno ovlivňuje její psaní a zpívání.

 

V jaké roli se poslední dobou cítíte víc „doma“ – jste spíše textařka nebo zpěvačka?
 
Asi textařka. Ale záleží taky na tom, co si kdo pod tím slovem představuje – textařka, která umí napsat text na zakázku na jakoukoliv melodii, rozhodně nejsem. A za zpěvačku se vlastně ani moc nepovažuji, i když zpívám strašně ráda.

Jak dlouho se rodil materiál pro letos vydané album Hotel v tiché ulici?
 
Jak se to vezme, některé texty mají kořeny určitě i v době, kdy jsme se s Ivem ještě ani moc neznali. Ale posledních tři až pět let, kdy jsme spolu začali tvořit a vystupovat, bylo naprosto zásadních, většina písní vznikla v jejich průběhu.

Kdo měl při koncipování celého CD hlavní slovo?

Vždycky se s Ivem snažíme spíš na všem domluvit - jsme oba autoři, takže jsme do toho oba silně vtaženi. Pro nevyužívání jsme už zrušili i právo veta. A ve studiu jsme se řídili zásadou, že nikdo z nás nechce nutit toho druhého do něčeho, co by ho nebavilo, nelíbilo se mu atd. Ale zase už se za těch pár let trochu známe, takže nám nedá většinou tolik práce se shodnout, případně toho druhého nenápadně přesvědčit… Hlavně jsme ale už dlouho před nahráváním měli v základech ujasněno, jaká by ta deska měla být. A tu představu jsme měli stejnou, takže pak už to z větší části byla sdílená radost z pocitu, že se nám ji –  i s pomocí hostů, kteří s námi do toho šli - daří naplňovat. No a občasné tvůrčí pření já nepovažuju za něco špatného, právě naopak...

Kolik písní se na toto album nakonec nevešlo?  
 
Na desku se nevešlo jen pár písní, většinou proto, že nezapadly do celkové koncepce, ale na koncertech je dál hrajeme. Krom toho mám ještě v šuplíku texty, které tam být možná mohly, ale nesáhla jsem po nich, spíš jsem toužila napsat pár úplně nových – nakonec je tam sice taková zbrusu nová píseň jen jedna, zato ale zásadní, takže to tak určitě mělo být.

Kde obvykle hledáte inspiraci pro psaní textů – příběhů?
 
Příliš ji nehledám, spíš doufám, že si mě najde sama. Čekám na těžko definovatelný moment, kdy mě něco zaujme natolik, že prostě musím začít psát. Od té chvíle je to ale někdy ještě dlouhá cesta k hotovému textu, někdy i roky. Zároveň vždycky říkám, že si v textech moc nevymýšlím, protože to neumím, takže základ je vždy reálný. Dost často je to něco z mého života. Ale píšu i o jiných, ovšem stejně do toho vždycky na nějaké úrovni nakonec zahrnu i sebe - konec konců, je to vždy jen můj vlastní pohled na cizí příběhy, někdo jiný by je vyprávěl úplně jinak, považoval by za podstatné jiné věci...

Můžete prozradit vaše tvůrčí vzory?

Vzor je dost ošidné slovo, ale napadá mě v téhle souvislosti jen jedno jméno – Zuzana Navarová.

Co říkáte úrovni současné domácí scény? Kým se ráda necháte ovlivnit a koho nejraději posloucháte?

Jestli nějakou část domácí scény soustavně sleduji, tak je to asi mladší generace písničkářů. Ale nedělám to z důvodu nějakého přehledu o konkurenci, spíš naopak, těším se vždycky na to, až zase objevím někoho, kdo mě nadchne. No a krom toho si ráda doplňuju znalost té starší generace, je docela ostuda, že třeba Oldřicha Janotu objevuji až teď.

Myslíte, že je nutné, aby z písniček sálal dobový  duch anebo upřednostňujete spíše nadčasovost?

Rozhodně si nemyslím, že je to nutné. Na druhou stranu, skutečné nadčasovosti je dost těžké dosáhnout, i když by to chtěl asi každý. Já tohle ve skutečnosti ale moc neřeším. Jak už jsem říkala, témata si vybírají mě, takže vlastně mezi dobovým duchem a nadčasovostí nevolím. A podobně to mám i jako posluchač, mezi oběma typy písní bych určitě našla své oblíbené.

Mohou současní písničkáři ovlivnit veřejné mínění, například názory na stav a vývoj společnosti?  

Nejsem si jistá, ale je sympatické se o to pokoušet. Nejlépe dobrými písněmi. I když žádný protestsong z poslední doby mě nepřesvědčil, těm písničkám chyběla síla.  Není to lehká disciplína. Ale mně ani vůbec nevadí, když si písně kladou zdánlivě menší cíle.

Jak se vnitřně ladíte ve chvílích, kdy musíte dopsat text, dotvořit píseň? Jdete do své „tiché ulice“?

Málokdy se dostanu do situace, že musím dopsat text. Většinou píšu pro sebe a třeba se i trápím tím, že mi to nejde, ale skutečný termín, to je něco, co naštěstí skoro neznám. Nejlepší je nechat věcem volný průběh, to je má nejoblíbenější metoda. Třeba na setkáních Textové dílny často s ostatními textaři zkoušíme psát na čas, na zadané téma, na povel... - takže už jsem se mnohokrát utvrdila v tom, že to není nic pro mě.

V jakém počasí se vám nejsnáze píše?

Když opravdu krásně prší, mám skoro vždycky chuť psát. Nikdy ale nic nenapíšu. Přesto v mých textech prší dost často. Jinou souvislost jsem zatím nevypozorovala a i tuhle jsem musela dlouho hledat, počasí při psaní nevnímám -).  

Co nejvíc ruší vaše tvůrčí procesy?

Asi vlastní nesoustředěnost. Kolikrát mám pocit, že mám to nejpodstatnější na dosah ruky, ale nejsem schopná po tom sáhnout. A pak to mohou být různé věci, vlastně cokoliv a kdokoliv, protože ideální je samota a klid.

Jak hospodaříte s nápady, myslím s těmi nejlepšími – necháváte si je pro sebe nebo je nabídnete někomu ze spřízněných kolegyň či kolegů?   

Já své texty moc nenabízím. Především jich píšu docela málo, takže si to ani nemůžu dovolit. Krom toho nechci být nájemný textař, je to spíš jen příležitostné. Pak hlavně zvažuju, jestli je pro mě přijatelné, aby ten příběh sděloval někdo jiný. Jsou písně, které chci opravdu zpívat jen sama, což je založeno spíš na pocitu. A taky na tom, jak moc je text osobní a kolik ukrývá významů, které se mi nechtějí nikomu vysvětlovat.

Kde nejraději vystupujete, jaká pódia vás lákají?

V menších klubech a kavárnách, tam se, i vzhledem k typu muziky, jakou děláme, hodíme nejvíc. A taky tam bývá soustředěnější a otevřenější publikum, což je to nejdůležitější.

Kdy mohou vaši posluchači očekávat další album?

Jsem teď ve fázi, kdy na další album vůbec nemyslím. Ale velmi, velmi se těším na nové písně, které ovšem zatím nejsou bohužel napsány. Takže žádný termín neexistuje, možná jen mé přání, aby to bylo dřív, než za dalších pět let.

Existuje na světě místo, kde byste si ráda zazpívala?

Ano, ale jen v místě to kouzlo většinou nespočívá.

Dotazník K21

Lada Šimíčková, textařka a zpěvačka

Rok narození: 1976
Kořeny/současné bydliště: Mikulov/Brno
Vzdělání: VŠ – ekonomicko-správní fakulta MU
Diskografie: Hotel v tiché ulici (Indies Scope Records, 2012),  účast na kompilacích: Bongo Bonboniéra (2009) a Bongo Bombarďák (2011)
Tvůrčí spolupráce: písňové texty pro skupinu Zhasni, Lucii Redlovou, Petra Bende.
Oblíbený spisovatel: Boris Vian
Oblíbený výtvarník: Timo
Oblíbený filmař: Krzysztof Kieslowski
Oblíbená architektura: funkcionalismus
Oblíbený člověk: „Bylo těžké stručně odpovědět na předchozí otázky dotazníku, ale tady je to úplně nemožné -).“

Foto: Marek Kamínek    

Recenzi na album Hotel v tiché ulici si můžete přečíst ZDE.

< Předchozí		Další >