Právě vyšla kniha Radky Zaciosové Vozík a vězení je pro každého. Radka mi zhruba před dvěma lety poslala první verzi své knihy, neboť byla zvědavá na můj názor. Když jsem knihu dočetla, resp. „zhltla“, zůstala jsem v němém obdivu a pokoře a trochu závistivě jsem si pomyslela: „Mám kámošku opravdovou spisovatelku!“
Vyloženě jsem Radce nařídila, aby knihu nabídla nějakému nakladatelství. Radka tak učinila a skutečně se jí ozvalo několik renomovaných nakladatelství, že chtějí knihu vydat. Postupně se však zvyšovalo DPH, nakladatelství neustále měnila své ediční plány a lavírovala, zda to risknout a vydat naprosto neznámou autorku, či ne. Některá z těchto nakladatelství se rozhodla, že budou vydávat jen překladovou literaturu, tedy zaručené tituly a světové bestsellery. Situace kolem knihy byla stále nepřehledná, zůstávalo u nejasných slibů, takže jsem se rozhodla, že „Vozík a vězení je pro každého“ vydám sama. Protože tato kniha určitě stojí za přečtení.
Spisovatelka Renata Petříčková mi pomohla s anotací:
Drama ženy, která onemocněla Guillan Barrého syndromem, autoimunitním onemocněním, při němž tělo samo ničí nervovou tkáň. Autorka postupně ochrnovala, až se dostala do stavu, kdy mohla pohybovat pouze očními víčky. Byla uvedena do umělého spánku a sny z tohoto období se podobají hororu. Po probuzení ji čeká bolestivá léčba protkaná bezmocí. Přesto si autorka zachovává nadhled a podobně jako Betty McDonaldová líčí svůj příběh s humorem a ironií, bez známek sebelítosti a nářků. Zlomem je pobyt v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde už není nouze o pikantní a legrační historky a dostáváme se zde do světa plného fyzického i psychického vypětí, ale i velké naděje na uzdravení. Je jen málo knih, po jejichž přečtení vám dojde dech a slova a zůstane jen hlava prostá jakýchkoliv myšlenek, po okraj napěchována emocemi.
A protože Radka je má dobrá přítelkyně, mohu si dovolit s ní udělat rozhovor na „tělo“.
Radko, na otázku, proč se stalo, že jsi zničehonic ochrnula a skončila na vozíčku, si sama odpovídáš: Protože bagr. Na to prostě není odpověď. Ale stejně mi to nedá se nezeptat. Opravdu tě nikdy nenapadla otázka: Proč zrovna já?
Stávalo se mi, že mě přepadávala lítost nad tím, že jsem bezmocná a že význam slova bezmocnost zažívám až na absolutní dřeň. Myslím, že s tím Proč zrovna já zápasilo mnohem víc moje okolí než já. Žila jsem jen ze dne na den a asi podvědomě jsem si uvědomovala, že jakékoli stesky by mě jen oslabovaly.
Když ses ocitla na vozíku, tak už jsi vlastně měla vyhráno, protože předtím v nemocnici jsi byla naprostý „vegeťák“ (promiň mi ten výraz, ale tak kruté a strašné to opravdu bylo) na dýchacím přístroji. Zajímalo by mě, zda sis to tenkrát uvědomovala, že bojuješ o život, nebo ses pohybovala v jakési mlhovině nevědomí?
O život bez mého přičinění a vůle určitě bojovala moje hlava, jak píši v knížce. Bylo zvláštní, že ať už v umělém spánku nebo v takovém polovědomí, které trvalo přes měsíc, jsem naprosto přesně věděla, že jsem úplně ochrnutá.
Z Prahy tě převezli do nemocnice v tvém městě. Zápasila jsi tenkrát s každým soustem jídla a bylo pro tebe utrpením cokoliv polknout. Nerozčiluje tě nyní, když ženský donekonečna omílají různé diety? Neříkáš si, buďte rády, že se vůbec můžete najíst?
Ano, před tím bych asi nikdy nepochopila, že nemoct jíst je tak strašný stav. Dnes mám soucit se všemi, kdo trpí bulimií nebo anorexii. Jíst se prostě musí a za dobré zažívání by měl být člověk vděčný.
Moc hezky vzpomínáš na tamější sestřičky, s některými sis rozuměla nad rámec jejich pracovních povinností. Stýkáš se s nimi, když jste z jednoho města?
Na mnoho z nich mám telefon i maily a píšeme si alespoň ty podstatné události. Setkání, třeba i náhodné na ulici, vždycky obrečím. Jsem jim a vždycky zůstanu strašně vděčná.
V rehabilitačním ústavu v Kladrubech ti velmi pomohli. Je těžké se tam dostat? Pobyt v Kladrubech proplácí zdravotní pojišťovna?
Doufám, že se nepletu, ale u těch případů, jako jsem byla já, proplácí pojišťovny pět měsíců a na doporučení tamních lékařů to může být ještě jeden měsíc navíc. Delší pobyt se u nikoho nehradí. Máme nárok za další dva roky na dva až tři měsíce.
V Kladrubech popisuješ příhodu o muslimce, která se tam léčila a která se odmítla svléknout při rehabilitaci v bazénu do plavek a v nasákavé teplákové kombinéze se málem utopila. Muslimky jsou na pokojích s běžnými pacientkami, nebo mají zvláštní režim?
Muslimové mají pronajatý samostatný domeček, ale léčbu mají stejnou jako ostatní pacienti.
Také ses zmiňovala o bratrovi výše zmíněné arabské slečny, který si na koupání v plavkách stěžoval až samotnému řediteli ústavu. Kde bydlí příbuzní těchto pacientů?
Celé rodiny bydlí pohromadě ve zmiňovaném domečku.
Úsměvný byl rozhovor dvou kluků o viagře a pumpě, který sis nechtěně vyslechla. Opravdu tam probíhá mezi pacienty a návštěvami sex?
Určitě :-)
Příběhy postižených však úsměvné nejsou. Co tě zasáhlo nejvíce? K čemu se musíš stále myšlenkami vracet?
Asi dvě věci. Když jsem poprvé v bazénu udělala krok a kolem mě byli mladí, svalnatí, jinak zdraví kluci a já jsem ten krok udělala, a oni ne. V tu chvíli mi to přišlo až nespravedlivé, že oni mají ještě celý život před sebou a já jsem přece jen starší. Pak mě k slzám dojímala spolupacientka, která měla doma malé holčičky, a když odjížděla z návštěv doma, tak je jejich tatínek musel zavírat, jak plakaly, že chtějí za maminkou. Některé věci se s úsměvem zvládnout nedají.
O personálu v Kladrubech se vyjadřuješ v superlativech. Jsi s nimi v kontaktu?
Jsem s nimi v kontaktu, kdo si prošel Kladruby, tak je považuje za druhý domov, je to hodně silné citové pouto. Pro mě určitě ano.
A co pacienti, kteří se tam léčili s tebou? Komunikuješ s nimi nějakou formou?
S některými jsem v kontaktu, hlavně přes Facebook.
Před vypuknutím nemoci jsi dojížděla do Prahy, kde ses živila jako účetní. Čtenáře by asi zajímalo, jak na tom jsi teď?
Pokud myslíš zdravotně, tak mi přece jen nějaké následky zůstaly. Mám vyhublé svaly od lýtek dolů, tudíž každý krok brní, pálí, bolí, trochu kulhám a v rukou nemám moc cit a sílu. Pokud myslíš účetnictví, snažím se radit, kdo něco potřebuje, ale tak jako dřív už to nejde.
Většina lidí, kteří prodělají těžký úraz či překonají nesnadno léčitelnou nemoc, přehodnotí své priority. Na relaci „zdraví – peníze“ se tě ptát nebudu, to by bylo příliš jednoduché. Ale máš nutkání více se stýkat s přáteli, více cestovat, více chodit do restaurací, do divadel apod.? Prostě si více užívat života?
To jsi mi dala tu nejtěžší otázku. Nemám ten výraz „přehodnotila“ moc ráda. Jsem to pořád já, jenom s drsnou životní zkušeností. Změnilo se pro mě určitě to, že vím naprosto přesně, co to je být postižený a být vozíčkář. Mám ke všem těmto lidem hluboký obdiv. Určitě jsem nějakým způsobem ztvrdla a paradoxně vůči některým věcem změkla. Ten život po takové zkušenosti je radostnější v tom, že víš, že může být mnohem hůř, a že je zbytečné si ho plno zbytečnými věcmi kazit.
Radko, děkuji za rozhovor.
Autor: Eva Hölzelová
Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit zde:
http://www.suvicka.cz/?page_id=21691
Také si ji můžete objednat na stránkách Kosmas:
http://www.kosmas.cz/knihy/178886/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho
či koupit v maloobchodní síti Kosmas
Knihu možno koupit i v elektronické formě:
http://www.rajknih.cz/index.php?bk=215749&;publisher=156
http://www.palmknihy.cz/web/kniha/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-3563.htm
http://www.ereading.cz/cs/eknihy/4944/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho
http://www.ebux.cz/index.php?bk=215749&;publisher=156
A takto vypadá předloha pro obálku knihy:
| < Předchozí | Další > |
|---|