Vyzpovídali jsme pro vás mladou spisovatelku Hanu Hindrákovou, která strávila nějaký čas v Keni a dokázala své zkušenosti zúročit ve dvou úspěšných knihách. V tomto rozhovoru nebude řeč jen o nich – zaměříme se i na její organizaci FAIR.

Pojďme se jako první bavit o vaší knize Děti nikoho. Tato kniha beletristickou formou popisuje drsný život v Keni. Jak je to s inspirací dějového příběhu? Vychází z vaší osobní zkušenosti a musela jste kvůli němu i něco nastudovat?

Kniha Děti nikoho je inspirovaná příběhem mého kamaráda Davida Karangy z Keni – mnoho věcí mi pověděl on, ale další jsem si musela nastudovat – například život v dětském gangu. V Nairobi jsem si koupila knihu jednoho keňského antropologa, který studoval život dětí v gangu, a získané informace jsem použila pro román.

Nebála jste se, že takto realistický příběh nebudou chtít lidé číst právě proto, že jde o drsnou realitu?

Trochu jsem se toho bála. Na druhou stranu jsem ale nechtěla vybírat téma knihy podle toho, co se prodává, ale chtěla jsem upozornit na problematiku života na ulici.

V knize jsou dvě linie, které ukazují chudý i bohatý život v Keni. Jak je to doopravdy? Jsou zde velké rozdíly? V čem všem se to projevuje?

Je to přesně takhle, v Keni neexistuje střední vrstva a rozdíly mezi chudými a bohatými jsou tam viditelné na každém kroku. Například skončí slum, za ním je dvoumetrová zeď s ostnatým drátem a za tím luxusní vila s bazénem.

Keňa je na dovolenou poměrně drahá destinace, ale nabídek cestovních kanceláří je podle mě hodně. V čem tkví obliba této africké země?

Podle mého názoru turisty nejvíc lákají národní parky – nejznámější rezervací je Masai Mara, potom samozřejmě exotika a koupání v Indickém oceánu.

Vy sama jste v Keni byla čtyřikrát. Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?

Nejhorší pro mě bylo, když jsem v roce 2007 onemocněla v Keni malárií. Byla jsem zrovna na západě země, kde mě keňští přátelé odvezli do státní nemocnice. Ten zážitek bych opravdu nikomu nepřála. Během půl hodiny mi tam lékař vyjmenoval několik diagnóz – břišní tyfus, zápal plic, malárii…Nejlepším zážitkem byl pro mě polibek se žirafou v žirafím centru poblíž Nairobi.

Jací jsou v Keni lidé? Nakolik je zde jiná mentalita? Zvykl by si zde člověk z naší republiky žít? Kde by byl největší problém?

Africká mentalita se od české velmi liší. Lidé žijí pro dnešní den a nepřemýšlejí nad tím, co bude v budoucnosti. Také je tam daleko méně stresu.
Myslím si, že pro člověka z Čech by bylo náročné tam žít – alespoň ze začátku. Jakmile Keňani vidí bělocha, automaticky vidí peníze… ne každý žádosti o platbu letenky, o tričko, o mobil atd. rozdýchá.

Druhá kniha nese název Karibu Keňa a sama ji hodnotíte jako oddychovější. Děj se točí kolem delegátky, která uteče z České republiky právě do Keni, kde potká životní lásku. Měla jste také někdy chuť udělat to samé?

Po pravdě řečeno ano. Karibu Keňa v podstatě vystihuje něco, k čemu jsem neměla dost odvahy. Nechtěla jsem opustit svoji rodinu a bála jsem se tropických nemocí. Je to velký rozdíl, když tam letíte na tři týdny nebo napořád…

Podtitul knihy je Láska v ohrožení voodoo. Věříte v tyto síly? Jak to koneckonců máte s vírou?

Ve voodoo věřím a myslím si, že není dobré si s ním zahrávat. Jinak nejsem věřící v pravém slova smyslu, ale v něco věřím – jen to zatím nenazývám Bůh.

S knihou jezdíte na autorská čtení a různé akce. Jaké máte zatím ohlasy od návštěvníků?

Zatím mám na obě dvě knihy až na nějaké drobnosti pozitivní ohlasy a jsem za to moc ráda.

V jednom z ohlasů na knihu Děti nikoho se píše: „Škoda, že autorka nepíše anglicky, už by asi měla bestseller.“ Nepřemýšlíte o hledání překladatele? Neláká vás zahraniční trh?

Knihu Děti nikoho jsem již nechala přeložit do angličtiny a její nabízení jsem svěřila literární agentuře Mám talent. Chtěla jsem trávit čas psaním, ne obesíláním nakladatelství. Už přišlo několik nabídek, ale čekáme ještě na lepší.

Momentálně pracujete na dvou dalších dílech – je poměrně jasné, čemu se bude věnovat kniha Dobrovolnice, ale o čem bude román Lovci lebek? Můžete alespoň něco naznačit?

Román vypráví příběh policisty Jaroslava Jelínka, který se dostane ke speciální jednotce Lovci lebek. Pokud všechno dobře půjde, ke konci příštího roku bychom ho chtěli společně s Jirkou Johánkem nabídnout nakladatelství. Jedná se o můj první román, který se neodehrává v Africe, a také o první román, který nepíšu sama.

Co vám psaní dává a při jakých příležitostech píšete? Máte k tomu nějaký rituál nebo tajný recept?

Psaní mě velmi baví – zatím jsem nenašla žádnou jinou aktivitu, která by mi tolik dávala. Píšu většinou o víkendech, někdy i po večerech ve všední dny, když se vrátím z práce. Někdy toho napíšu hodně, jindy se trápím nad několika větami… To záleží na momentálním rozpoložení.
Většinou si k tomu zapálím vonnou svíčku a v zimě si oblékám speciální „psací“ ponožky.

Máte v literatuře nějaké vzory? Co byla poslední kniha, kterou jste četla?

Mým nejoblíbenějším autorem je Dan Brown. Potom považuji za velmi čtivé i knihy od Jamese Rollinse a Barbary Woodové.
Naposledy jsem četla knihu Klíč soudného dne od Jamese Rollinse – moc se mi líbila. Byla napínavá od začátku do konce.

Říkáte, že vaším hlavním mottem je dávat čtenářům radost a naději. Jak se vám to daří? Nemyslíte, že je to v dnešní době nadlidský úkol?

Podle komentářů čtenářů mi přijde, že se mi to alespoň trochu daří. Doufám.

Můžete nám říci více o neziskové organizaci FAIR, jež jste založila? Jaké máte za sebou úspěchy?

Občanské sdružení Fair je neziskovou organizací založenou 9. ledna 2008, na jejímž vedení se podílejí dobrovolníci se zkušenostmi z různých oborů.
Naším hlavním posláním je přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích a tím předcházet odchodu venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí, rozšiřovat o nich povědomí, snažit se zlepšit situaci v nich.
Při spolupráci s rozvojovými zeměmi považujeme za důležitou detailní znalost místní kultury, respektování jejích specifik a znalost lokálního jazyka. Jsme přesvědčeni, že rozvojový svět oplývá kulturní jedinečností a spolupráce povede k vzájemnému obohacení.
Naše motto říká: “Chceš-li být v životě šťastný, přispěj ke štěstí druhého, neboť radost, kterou dáváš, se vrací k tvému srdci” (J. W. Goethe).
Podařilo se nám zorganizovat několik výstav o dětech ulice v Keni a rozšířit v ČR povědomí o tomto problému. V Keni teď podporujeme dvě ženy ze slumu Kibera – zaplatili jsme jim šicí kurz a po skončení kurzu bychom chtěli navázat mikrokredity.

V rámci FAIR prodáváte například keňské výrobky. Mohla byste je popsat? Nevyplatilo by se vám například založit s nimi internetový obchod?

Keňské výrobky prodáváme na různých akcích – festivaly, trhy apod. Jedná se o ručně vyráběné šperky – náhrdelníky, náramky, náušnice. Všechny jsou velmi nápadité a dobře prodejné. Nakupujeme je přímo od žen z chudinských čtvrtí a peníze z prodeje jdou zase na projekty do Keni.
Internetový obchod jsme měli, ale nebyl příliš výnosný. Pro lidi je asi lepší, když si mohou výrobky osobně prohlédnout.

A je nějaké místo, kde byste v této organizaci potřebovali pomoci? Mohou se nějak zapojit i naši čtenáři?

Určitě, nové dobrovolníky hledáme průběžně. V současné době potřebujeme pomoct s organizováním putovní výstavy fotografií Děti ulice Keni a s prodejem výrobků. Samozřejmě jsme otevřeni i novým nápadům, takže když přijde nový dobrovolník s myšlenkou zajímavého projektu, podpoříme ho.

Sháníte například dobrovolníky? Kdo se jím může stát?

Dobrovolníkem může být v podstatě každý z celé České republiky, kdo je spolehlivý, má trochu času a myslí to vážně. Nemáme žádná přísná kritéria, ale chceme, aby u toho noví dobrovolníci alespoň chvíli vydrželi. Sídlo máme sice v Praze, ale nejvíc jsme s našimi členy v kontaktu po emailu a po telefonu, takže nevadí, když je z druhého konce ČR. Nemáme ani kancelář, abychom nemuseli vynakládat zbytečné výdaje. Když se potřebujeme sejít, domluvíme se na schůzce v restauraci.

Vystudovala jste rozvojová studia. Co vás vedlo ke studiu takového oboru? Měla jste ráda zeměpis nebo už vás to táhlo do ciziny?

Zeměpis mě vždycky bavil a v době, kdy jsem se rozhodovala o oboru, jsem pracovala jako dobrovolník pro jednu organizaci pomáhající Africe. Tudíž to bylo jasné.

Kolik států jste už přibližně navštívila? Vedete si nějaký deník se zápisky z cest?

Navštívila jsem přes třicet zemí na pěti kontinentech. Na delších cestách (cca 3 týdny) si pokaždé píši deník.

Nebojíte se, že se vám někde něco stane? S kým cestujete a kolik si obvykle berete věcí? Máte něco, co musíte mít vždy s sebou? Například nějaký talisman?

Stát se vám může něco kdekoliv – v podstatě i doma. Samozřejmě se snažím rizika minimalizovat a nechodit jim vstříc. Většinou cestuji s manželem a bereme si tolik věcí, abychom to unesli na zádech v krosně. Mám talisman od táty, který si beru pokaždé, když někam letím letadlem.

Co máte v plánu v nejbližších dnech a co byste chtěla vzkázat našim čtenářům?

Do 30/10 mám termín odevzdání románu Dobrovolnice, takže to určuje můj plán na nejbližší dny.
Čtenářům bych chtěla moc poděkovat za jejich podporu a doufám, že je nezklame ani můj další román Dobrovolnice, který vyjde v lednu 2014 v nakladatelství Alpress. Budu moc ráda za jejich komentáře – ať už pozitivní, či negativní.

< Předchozí		Další >