Již ve středu 25. září vyjde závěrečný čtvrtý díl Přemyslovské epopeje s podtitulem Král básník Václav II. a my všem příznivcům historické literatury a fanouškům přinášíme rozhovor s Vlastimilem Vondruškou!

 

 

 

Jaké byly vaše spisovatelské začátky?

Od mládí mě bavilo vymýšlet si příběhy a psát, ale nerad jsem se podroboval autoritám. Vzpomínám si, že má první slohová práce na gymnáziu se četla i v sousedních třídách jako příklad toho, jak nemá vypadat práce středoškoláka. Pokusil jsem se totiž datovat Erbenovu báseň Polednice a dospěl jsem k názoru, že se příběh odehrál v době, kdy se ve venkovských pecích začalo topit uhlím místo dřevem. Ale protože neměly vhodný komínový odtah, tvořil se kysličník uhličitý, který klesá k zemi. Proto matka, která připravovala oběd, byla jen přidušená a měla vidiny, zatímco dítě, které si hrálo na podlaze, „bylo zalknuto“. Tahle jistá neúcta k autoritám mi zůstala dodnes. Nezajímá mne, co si myslí literární kritici. Snažím se psát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, abych dal svým čtenářům radost ze života a víru v dobro.

Kdy jste se rozhodl, že se budete psaní věnovat naplno?

Přemýšlel jsem o tom delší dobu, ale onen pověstný Rubikon jsem překročil před pěti lety. Tehdy jsem se rozhodl, že zavřu sklářskou huť, kterou jsme provozovali s manželkou Alenou. V ní jsme vyráběli kopie historického skla a ta práce nás nesmírně bavila. Ale nedá se sedět na dvou židlích. Rok od roku bylo podnikání složitější a stále více času jsem trávil tím, že jsem vytvářel potravu pro nekonečné zástupy úředníků. Nakonec jsme se rozhodli, že se oba budeme věnovat výhradně psaní. A myslím, že nelitujeme ani jeden.

A co témata? Kde je hledáte nebo vám i vaši čtenáři navrhují nějaká?

Způsob tvorby každého autora je obvykle jedinečný. Každý k psaní přistupuje jinak, někdo si promyslí námět do posledního detailu a píše technicistně, jako by stavěl předem projektovanou konstrukci, jiný naopak příběhem žije, teprve „za chodu“ ho rozvíjí a píše imaginativně. Já jsem ten druhý případ. Mé příběhy vznikají teprve, když zasednu ke klávesnici. V tu chvíli se otevře okno do minulosti, já tam vstoupím a se svými hrdiny příběh prožívám. Je to samozřejmě vysvětlení trochu literární, ale je ve své podstatě pravdivé. Proto nemohu, i kdybych chtěl, zpracovávat témata, která mi občas nabízejí čtenáři. 

Jaký je váš „běžný“ pracovní den?

Jak jsem řekl, nerad se podřizuji autoritám a také nesnáším stereotyp. Během dne dělám, co je zrovna potřeba a mezi tím píšu. Ale nemá to přesný řád a už vůbec jsem si nevytvořil to, čemu se říká pracovní doba. Obvykle píšu ráno a večer, ale není to pravidlem. Během roku jezdím na setkání s čtenáři, a pokud cestujete někam dál, zabere to celý den. Jezdívám také fotografovat památky a studovat dokumenty do muzeí a archivů. Kromě toho se starám o psa a zahradu. Takže žádný pravidelný „pracovní den“. Naštěstí mi nedělá problém soustředit se a klidně přejdu od rýče k počítači.

Kromě historických románů jsou známy i vaše encyklopedické knihy a spolupráce s vaší ženou Alenou. Inspirujete se navzájem? Může i ona třeba nějak ovlivnit děj kolem jednotlivých postav?

Spolu jsme historii studovali a díky práci a společným zájmům jsme nakonec zjistili, že se k sobě hodíme. Celý život se podporujeme, a pokud náhodou vedeme nějaký spor, pak právě o literární a odbornou tvorbu. Je logické, že se představy mé ženy promítají i v mých románech. Není to ale tak, že by mi radila, co a jak. Je to spíše o tom, že neustále hledáme odpovědi na nejrůznější etické a společenské problémy a ty se pak promítají i do naší tvorby. Pokud se v mé knize objeví nějaká sympatická ženská postava, vždy si ji představuji tak trochu jako mou ženu Alenu. 

Proč jste si vybral právě Přemyslovce ke zpracování tak rozsáhlého díla? Můžete stručně popsat, jaký časový záběr představují ony čtyři díly a o čem je ten poslední, který právě vychází?

Důvodů bylo několik. Díky médiím se v poslední době vyzdvihují jen některé události našich dějin, a právě na dobu posledních Přemyslovců se do nedávna tak trochu zapomínalo. A to naprosto neprávem, protože právě 13. století je klíčem k osudům našeho národa ve středověku a základem naší státnosti vůbec. Proto jsem se pokusil vytvořit pestrou fresku, která zobrazuje jednu ucelenou etapu života středověkých Čech a Moravy. Vyprávím nejen o přemyslovských králích, ale o všech dalších Přemyslovcích a Přemyslovnách, o významných šlechtických rodech a objevují se zde i epizody ze života prostého lidu. Momentálně vychází poslední 4. díl, jímž Epopej končí. Pojednává o létech od narození krále Václava II. až do jeho předčasné smrti. Vyprávím o diplomatických okolnostech, které vedly k porážce Přemysla II. Otakara na Moravském poli, o uvěznění malého Václava a zápasu české šlechty o jeho osvobození, o lásce královny Kunhuty a Záviše z Falkenštejna, jeho vzestupu a pádu, o lásce krále Václava a královny Guty, o tom, jak český král získal polskou královskou korunu a pro syna Václava III. i korunu uherskou a jak na prahu smrti bojoval o záchranu svého státu a především přemyslovského rodu.

Většina čtenářů je nadšena formou zpracování Přemyslovské epopeje. Dobře se čte, není pouze faktická a suchá, ale psaná velmi poutavou formou, kdy si člověk zapamatuje (kromě známých historických faktů) i různé zajímavé věci. Kde vůbec berete informace, inspiraci a nakolik je to nějakým způsobem fikce? Pokud vůbec…

Vše, co se v Přemyslovské epopeji odehrává, vychází z písemných pramenů, je to skutečná historická kronika. Na základě dostupných pramenů jsem se pokusil rekonstruovat povahu jednotlivých Přemyslovců a Přemysloven, zobrazit jejich lidské stránky, touhy a slabosti, ale i boj o místo na slunci. Navzdory tomu, že jde o dílo historicky přesné, snažil jsem se o čtivé pojetí a srozumitelnost. Statisticky řečeno – epopej představuje dobu 130 let českých dějin a navzdory mé snaze po stručnosti má zhruba 2500 stran.

Na jaké další novinky se z vašeho pera můžeme těšit letos?

Před Vánocemi vyjde další příběh královského písaře Jiřího Adama z Dobronína. Jmenuje se Ulička hanby a zavede čtenáře do prostředí pražského podsvětí poloviny 16. století. Věřím, že zápletka čtenáře zaujme, protože řeší kromě jiného jeden z problémů renesanční společnosti, a to korupci v zemské správě.

Plánujete nějaké další obdobně rozsáhlé románové zpracování našich dějin? Pokud ano, prozradíte jaké? A kdy bychom se mohli těšit na první díl?

Neuralgickým bodem našeho chápání českých středověkých dějin je samozřejmě husitství. Snad žádná doba není poznamenána ideologií tolik, jako právě události první poloviny 15. století. Jenže právě pohled na husitství se významnou měrou podílel v posledních dvou staletích na našem pojetí národa a vlastenectví, ale také třeba na představách sociální spravedlnosti. Chci proto přiblížit husitství, ale jinak, než starší autoři. Jde o dobu nesmírně rozporuplnou a obě strany sporu měly svým způsobem pravdu, obě nesou díl viny za devastaci země a obě páchaly bezpráví. Na osudech jednoho rodu chci vyprávět o sociálních, náboženských ale i lidských konfliktech poctivě, bez příkras a frází. Románová kronika bude mít pět dílů a nazval jsem ji Století víry a zrady. První díl pod názvem Král opilec – Václav IV. vyjde v polovině příštího roku.

Je o vás známé, že cestujete za svými čtenáři po tuzemských knihovnách. Jaká jsou tato setkání a kde vás můžeme letos na podzim potkat i v rámci případných autogramiád v knihkupectvích?

asto slýchám, že autor píše proto, aby prožíval svá vnitřní muka nebo aby realizoval jakési iracionální umělecké pocity. Já práci spisovatele chápu jako veřejnou službu. Knihy se píší pro čtenáře, nikoli pro vlastní uspokojení či pro teoretiky umění. Napsat knihu je však jen jedna stránka věci. Jsem rád, pokud čtenáři knihy čtou, ale ještě raději jsem, pokud se zajímají o víc, než je samotný příběh. Pokud přemýšlejí o smyslu dějin, o životě našich předků a tím vlastně hledají odpovědi na otázky současné společnosti. Proto navštěvuji knihovny a různá kulturní zařízení a setkávám se s nimi. Snažím se přiblížit, jak pracuji s historickými fakty, nakolik se v mých románech a postavách odráží skutečnost, jak se vlastně historický román tvoří a jaké etické poslání nám naši předkové zanechali. Aby bylo mé vyprávění zábavné, doplňuji je příklady z pramenů, protože si myslím, že škola zůstala výuce dějepisu hodně dlužna. Nechci suplovat učebnice, chci jen lidem říci, že stojí za to znát své dějiny a chránit odkaz našich předků.

< Předchozí		Další >