Lenka Jurečková: Malování je pro mě relax i terapie na všechno

„Folklor mě inspiruje vším, co do dnešní doby přináší. Tradice, historii, energii, opravdovost, živost. Vše, co se dá vyjádřit v textech písní a v tanci. Pak to chci přenést na plátno. Nemaluju skutečnost, maluju pocit, dojem, náladu.,“ přiznává malířka Lenka Jurečková, která má do konce tohoto roku velkou výstavu v Havlíčkově vile v Břeclavi Poštorné a její dva velké obrazy visí na nově vzniklém orloji v USA ve státě Iowa.

Pocházíte z moravského Slovácka ze Bzence na jižní Moravě, která vás stále inspiruje ve svém výtvarném díle. Jak vzpomínáte na období svého dětství? A co vás přivedlo k malování? A co vaše první výtvarná díla, máte je ještě?

Mé dětství bylo krásné a idylické. Strávila jsem ho převážně venku, v přírodě, na vzduchu. Dny jsem trávila s rodiči ve vinohradě a s prarodiči mezi stromy na jejich malém políčku se zeleninou, mákem a květinami, které pěstovala moje babička. Měla jsem ráda, když jsem ještě nemusela tolik pomáhat pracovat a mohla si hrát. A tam právě začaly vznikat má první dětská „umělecká díla“. Dnes bych to označila za landart (úsměv). Listy, plody, klacíky, různě barevná hlína, voda ve všech podobách v létě i v zimě. Vodou se dá i malovat. Milovala jsem toto objevování. Obrázky jsem malovala jako každá malá holka. Začala jsem princeznami a v pubertě to už byly módní návrhy oblečení. Ráda jsem šila a dlouho jsem se chtěla stát módní návrhářkou. Některé obrázky mám, samozřejmě, schované. „Opravdové obrazy“ jsem začala malovat až na vysoké škole.

Proč jste si zvolila, po ukončení obchodní akademie jako studijní obor český jazyky a výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci? Toužila jste po povolání učitelky? Sama jste pak učila výtvarnou výchovu na ZUŠ ve Veselí nad Moravou. Co vám práce pedagožky dala, jak vás obohatila?

Už během studia Obchodní akademie jsem kreslila a malovala, soukromě navštěvovala ho-diny kresby a dojížděla na ZUŠ. Bylo jasné, že ze mě ekonomka niky nebude. Volba studia výtvarného oboru byla tedy jasná a literaturu a český jazyk jsem měla ráda. No… a taky. Vlastě mně nic jiného moc nešlo (úsměv). Už jako malá jsem si hrála na paní učitelku, kdoví, jestli proto, že oba mí rodiče jsou kantoři. Nakonec jsem se jí stala a musím říct, že toto poslání mě naplňovalo, a když mám možnost „zaučit si“, dělám to nejradši, s pokorou a láskou. Obdivuju dětský výtvarný projev.

Malířkou jste se nakonec stala. Ve svých dílech se zaměřujete hlavně na folklór. A začalo to v době studií, když jste studovala výtvarnou výchovu pod vedením akademické-ho malíře, prof. Ladislava Jalůvky, který vám hned v prvním ročníku řekl: „Slečno Jurečková, proč nemalujete ten folklor, vždyť to máte všude kolem sebe, proč nemalujete krajinu, vinohrady, tu barevnost, pestrost a těch tradic folklorních.“ A vy jste na jeho radu dala. Čím vás folklor zaujal? Co vás na něm inspiruje? Co ráda ve svých obrazech zachycujete?

Je to přesně tak, jak říkáte, k myšlence zpracovávat téma folkloru a krajiny mě přivedl můj pan vysokoškolský profesor. Věděl, že jsem ze Bzence a naše město dokonce znal. Jeho pří-tel z Olomouce měl ve Bzenci vinohrad. Svět je malý a pro mě se od té doby stal pohyb a figury v krojích, krajina s často mizející architekturou, středem světa, možná až středem celého vesmíru. Folklorem žiju od malička díky svým rodičům, oba jsou zpěváci a muzikanti. Vždy měli přátele mezi muzikantskými kumštýři z celé Moravy i Slovenska. Já jsem na to, že mě tento umělecký folklorní svět oslovuje, přišla až na vysoké škole. Jako puberťačka jsem si, navzdory všem, prošla jinými hudebními styly. Folklor mě inspiruje vším, co do dnešní doby přináší. Tradice, historii, energii, opravdovost, živost. Vše, co se dá vyjádřit v textech písní a v tanci. Pak to chci přenést na plátno. Nemaluju skutečnost, maluju pocit, dojem, náladu.

Svá výtvarná díla jste vystavovala nejen doma (Bzenec, Veselí nad Moravou, Brno, Kyjov, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Praha, Kolín, Opava) ale také v zahraničí (Slovensko a Mongolsko). A na svém kontě máte desítky výstav. Kde se mohou milovní-ci výtvarného umění setkat s vašimi obrazy?

Mé obrazy visí v mnoha domácnostech na Slovácku i v Praze a taky v zahraničí. To mi dělá největší radost. Že mohu potěšit lidi, kteří mají k našim tradicím vztah. Do konce tohoto roku mám velkou výstavu v Havlíčkově vile v Břeclavi Poštorné. Moc za tuto možnost dě-kuji nadaci Moravská krása. Další, menší výstava je nyní v prodejní Divadelní galerii v Uherském Hradišti, v Galerii slováckých vín pod radnicí a v Restauraci u radnice v Kyjově. Dva velké obrazy visí na nově vzniklém orloji v USA ve státě Iowa. Obří plátno bylo donedávna pověšeno na bývalé mlékárně v centru Kyjova. Největší přehled mých obrazů je ale u mě, v atelieru ve Bzenci.

Máte ráda street art, legální graffiti a jak sama říkáte: „Umění patří do ulic.“ Sama děláte také užitkové věci, jako třeba loga nebo etikety. Zkusila jste si sama graffiti nebo malovat na ulici?

Umění patří do ulic a pořád je ho v ulicích málo! Je to škoda. V jiných zemích světa, které jsem mohla navštívit, je to jinak a umění potkáte na každém rohu. Inspiruje to, okrášluje, ale i vzdělává. Já maluju na zakázku i fasády domů, interiéry, karoserie aut, na textil, na těla. Graffiti mám ráda, ale jen na tomuto umění, určených místech. Obdivuju muraly… ano, jednou bych nějaký taky moc ráda vytvořila! Kdysi jsem si nasprejovala ornament a větu I love folklore na Lennonovu zeď na Kampě v Praze… bylo to vzrušující ‚(úsměv).

V jednom rozhovoru jste přiznala, že se věnujete také fotografování, což je vlastně také malba, ale světlem. Co vás na fotografování baví a jak jste se k němu dostala?

Fotím ráda a často. Nepovažuju se v žádném případě za fotografku, jedině snad za fotograf-ku okamžiku a proto jsou mé fotky spíš mým deníkem, záznamem pocitu, lidí a věcí, které mě zaujmou a které mám ráda. Samozřejmě, že nejvíc mě bavily semestry fotografie na fakultě v Olomouci, kdy jsme si mohli sami fotky vyvolat a dál s nimi pracovat. Dávno už nefotím na analog a na digitální zrcadlovku čím dál méně. To už jsem předala nejstaršímu synovi. Fotím na mobil, který je vždy a hned po ruce… dnes už je „fotografem“ vlastně každý (úsměv).

Jste maminkou tří dětí. Věnuji se také umění? Dočetla jsem se, že váš starší syn Adam rád kreslí a fotografuje a mladší Štěpán a dcera Magdalena chodí do pražského folklorního souboru Rosénka.

Děti jsou největší dar a dokonale nás, rodiče, zrcadlí. Ať už chceme nebo nechceme. Vždy jsem děti vedla k lásce k folkloru a ke Slovácku, k mému milovanému Horňácku, k muzice a tanci, ale i nářečí, které je neodmyslitelně spjaté s naším krajem, bohužel, zatím, nedokážu s určitostí říct, že se mi to nastavení dost dobře povedlo. Děti jsou rodilí Pražáci a vztah k mému Doma si ještě budují. Do Rosénky v pubertě přestaly chodit všechny, místo toho hrají fotbal a tenis. Náš nejstarší syn Adam letos odmaturoval i z výtvarné výchovy a dostal se na architekturu na ČVUT. To si vysnil. Dál rád fotí a kreslí. Štěpán je na gymnasiu a taky se velmi zajímá o výtvarné umění, architekturu a nově o sinologii, myslím, že tu by chtěl v budoucnu i studovat. Magdalena je ještě na základní škole. Letos ji čekají přijímací zkoušky na střední školu. Bohužel skončila s hrou na housle, která ji dobře šla. Místo toho si teď navrhuje své vlastní oblečení a nejvíc času tráví u šicího stroje. Jestli z ní bude módní návrhářka, jako jsem kdysi chtěla být já, to nevím. Moc přeji svým dětem, jako všem, které rády tvoří a třeba se i rády trochu učí a čtou, aby dělaly to, co je baví. Aby v tom našly radost, lásku a naplnění. Já to tak mám… a co by člověk v životě, kromě zdraví, mohl chtít víc…?

Umíte odpočívat? Co vám říká slůvko relax?

Odpočívat umím. Malování je pro mě relax i terapie na všechno. A když nemaluju? Jsem ráda sama se sebou, v tichu, v krajině. Ale taky se svými přáteli u muziky, při tanci a třeba u dobrého vína. Ať už v Praze nebo na Moravě. Moc ráda cestuju a poznávám nové kraje, lidi a atmosféru více či méně vzdálených míst. A nejvíc si odpočinu ve vlaku s knížkou. Na cestě z Prahy na Slovácko a naopak. Můj život se odehrává v kufru. Zapsala jsem si nedávno do svého deníčku…

Lenka Jurečková:

Narodila se 9. 11. 1977.
Vystudovala český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a následně studovala malbu na Pedagogické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně.
S rodinou žije v Praze.
Info na: www.lenkajureckova.cz

Zdroj foto: archiv Lenky Jurečkové