Lydie Härtelová: Hudba, to je něco úžasného

„Hudba pro mne znamená opravdu jednu z těch největších opor. Jsem šťastná, že můj koníček je zároveň i mým povoláním,“ přiznává harfistka a pedagožka Lydie Härtelová, která začínala hrou na klavír a ve čtrnácti se začala učit hrát na harfu, u které již zůstala. Působí také jako sbormistryně smíšeného chrámového sboru Naši pěvci.

Narodila jste se v Praze a dětství jste prožila v Jičíně, kde jste také začala v sedmi letech hrát na klavír. A jako klavíristka jste se zúčastnila rozhlasové soutěže Concerti-no Praga. Měla jste ještě další zájmy? V jednom rozhovoru jste řekla, že vás bavila ma-tematika. Pak vám do života ve třinácti letech vstoupila harfa. Čím vás tento „královský nástroj“ tak zaujal, že jste mu dala přednost před klavírem?

Krátce potom, co jsme se přestěhovali z Jičína zpět do Prahy, jsem byla na koncertu Pražského dua, které tvořili známý flétnista prof. Václav Žilka a harfistka Jarmila Hanychová. Harfu zblízka jsem měla možnost slyšet vlastně poprvé – a úplně mě fascinovala. Svým tva-rem, svým zvukem. Tento dojem byl umocněn i harfistkou: mladá, dlouhovlasá, půvabná. Hned, jak skončil koncert, jsem prosila rodiče, že bych se na harfu taky chtěla naučit hrát. Jarmila Hanychová se nabídla, že by mě učila. Začala jsem až skoro ve 14 letech a brala jsem to jako další zájmovou činnost. Jenže po nějakém čase moje paní učitelka Jarmila při-šla s tím, že kdo se učí na harfu, musí jít na konzervatoř, protože harfistů je málo. Tahle myšlenka ve mně začala rezonovat a úplně zastínila to, co mi doporučovali v pedagogicko-psychologické poradně – totiž studium matematiky, chemie nebo přírodovědy.

Hru na harfu jste vystudovala na Pražské konzervatoři u prof. Libuše Váchalové. Ve studiu jste pokračovala na HAMU u doc. Karla Patrase, který byl sólo harfistou České filharmonie. Jak na tyto mistry svého oboru s odstupem času vzpomínáte, jak vás pro-fesně ovlivnili?

Na oba své pedagogy vzpomínám opravdu ráda. Paní profesorka Váchalová mne „vyfasovala“ jako skoro začátečníka, velmi se mi věnovala, moc mě toho naučila. Byla plná emocí, energie, snažila se z nás vykřesat spoustu muziky. Z pana profesora Patrase naopak čišel klid, pracoval s detaily, trval na preciznosti…

Během studií na HAMU jste byla přijata do známého souboru Musica Bohemica. Pak jste byla sóloharfistkou dnešní Státní opery a od roku 1985 do roku 2024 jste byla členkou Symfonického orchestru Československého rozhlasu (SOČR) v Praze. Jaké to je být již tolik let součástí tohoto prestižního hudebního tělesa? V jednom rozhovoru jste řek-la, že být členkou tohoto orchestru je splnění vašeho snu..

Mým přáním za studií bylo, abych jednou hrála v symfonickém orchestru. To se mi splnilo, ale cesta k tomu nebyla úplně jak podle pravítka. Když se však dívám na tuto cestu z nad-hledu let, vidím, jak to bylo dobré, že cesta nešla přímo. V souboru Musica Bohemica, který vedl famózní Jaroslav Krček, i ve Smetanově divadle jsem se naučila hrát v ansámblu, poslouchat ostatní nástroje, naučila jsem se být součástí většího celku, rozšířila jsem si značně repertoár. Takže když jsem udělala konkurz do SOČRu, měla jsem díky angažmá u J. Krčka a v divadle za sebou i slušnou orchestrální praxi.

Hrajete také v souboru Trigonum musicum (hoboj s harfou a violoncellem) a v harfovém duu spolu s kolegyní Broňou Klablenovou. Působíte jako sbormistryně smíšeného chrámového sboru Naši pěvci, který jste v roce 1986 založila. Po čase jste sama začala studovat zpěv a docházela na konzultace ke sbormistrům. Co vás baví na vedení tohoto sboru, pro který děláte také aranže?

Když jsem hrávala se souborem Musica Bohemica a poznávala Jaroslava Krčka, obdivovala jsem jej, jak jedná s amatéry – ne z pozice profesionála, ale laskavého kolegy, který dokáže poradit, motivovat… Když jsem pak záhy byla vybídnuta, abych vedla právě vznikající amatérský sbor Naši pěvci, nemusela jsem se rozmýšlet.

Od roku 2012 působíte jako pedagožka na Pražské konzervatoři, kde učíte hru na harfu. „Baví mě předávat zkušenosti svým studentkám na konzervatoři.“ A za nejdůležitější ve své pedagogické práci pokládáte pocit vzájemné důvěry mezi pedagogem a žákem. A taky schopnost učitele nadchnout své svěřence pro hudbu. Daří se vám své studenty nadchnout pro hudbu?

Při své pedagogické práci na konzervatoři si uvědomuji velkou zodpovědnost: přichází sem studovat mladý nadšený člověk, má sen být výborným harfistou. A ve mne vkládá důvěru, že mu ten sen pomohu realizovat. A já musím odhadnout, co jsou jeho silné stránky, kde nao-pak je potřeba hodně zabrat, musím jej podpořit, motivovat, dát mu vlastní prostor a důvěru. Zároveň ale nemůžu v méně talentovaném studentovi vytvářet falešnou iluzi, že jej čeká závratná sólová kariéra.

Čím je pro vás hudba dnes? „Baví mě hudba jako taková. Baví mě hrát na harfu. Miluji Bacha a Dvořáka, Scholla a Jarousskyho.“

Hudba, to je něco úžasného. Hudba pro mne znamená opravdu jednu z těch největších opor. Jsem šťastná, že můj koníček je zároveň i mým povoláním.

V soukromí máte čtyři děti. Jak se vám dařilo skloubit vaši časově náročnou profesi s neméně náročným posláním maminky? Vydal se některý z vašich potomků ve vašich šlépějích nebo šli úplně jinou profesní cestou?

Naše čtyři děti jsou už dospělé. Hudbu jako povolání si sice nikdo z nich nevybral, ale všichni ji dělají na docela slušné úrovni jako koníček a moc je baví (klavír, varhany, sólový zpěv, flétny, trubka, pozoun, kytara, ukulele, lyra, baskytara, djembe….). Povoláním jsou učitel gymnázia, kurátorka výstav, učitelka dětí s kombinovaným postižením… a nejmladší synek je ještě student.

Lydie Härtelová:

Narodila se 26. května 1959 Praha jako Lydie Henychová.
Hru na harfu vystudovala na Pražské konzervatoři a na HAMU v Praze.
Od roku 1985 členka Symfonického orchestru Čes. Rozhlasu (SOČR) v Praze.
Od září 2012 vyučuje harfu na Pražské konzervatoři a vede harfové masterclassy doma i v zahraničí.
Je autorkou řady rozhlasových pořadů.
Iniciovala vydání neznámých harfových skladeb K. Kovařovice (Vydavatelství Čes. rozhlasu 2020) či neznámé rané houslové sonáty J. B. Foerstera (2023).
Hraje na harfu, klavír a varhany.
Info na. www.hartelova.cz.

Zdroj foto: archiv Lucie Härtelové