Kateřina Měchurová: Divadlo je pro mě především prostor, který mě nutí být přítomná

O herectví vůbec neuvažovala. Ráda alel chodila do divadla na představení a jak sama Kateřina Měchurová, která je od roku 2026 členkou činohry ND v Praze, říká: „Byl to pro mě vždycky zážitek. Že jsou přede mnou živí lidé a v reálném čase mi něco předvádí, a že to dokonce i vypadá, že se vůbec nestydí.“

„Nenapadlo mě, že bych mohla být herečkou.“ Tou jste se stala. Čím jste původně chtěla být? Co vás v dětství bavilo?

Zrovna nedávno jsme s kamarády řešili, že jsme asi poslední ročníky narození, které vyrůstali bez telefonů a sociálních sítí. Dokázala jsem se na hodiny zabavit jen svými představa-mi, což zní strašně romanticky, ale je to pravda. Jsem ze sídliště, chodili jsme hodně s ostatními dětmi do lesa, stavěli jsme si bunkry, hledali jsme poklady u popelnic. Z dětství si vybavuji hlavně princip „hraní si na…”. Hráli jsme si na agenty, na princezny, na veterináře. K tomu pak většinou směřovaly i moje představy o budoucí profesi. Pak jsem myslím chtěla být i masérka, nebo mít koně, což mi připadalo jako svébytná profese. O herectví jsem asi neuvažovala, i když princip podstaty hraní mi byl evidentně blízký. Ale nejsem z těch, co mají od pěti let jasno a už jen míří ke svému cíli.

K herectví jste se pak dostala díky své kamarádce Ele, s níž jste navštěvovala divadelní představení na pražských scénách a její sestra, herečka Marie Poulová vám pomáhala s přípravou na zkoušky na DAMU v Praze. Co nakonec rozhodlo, že jste se vydala na dráhu herečky?

Já jsem se chodila hodně do divadla koukat, nejvíc asi Na Zábradlí, do Disku nebo do Národního na činohru. Byl to pro mě vždycky zážitek. Že jsou přede mnou živí lidé a v reálném čase mi něco předvádí, a že to dokonce i vypadá, že se vůbec nestydí. Dlouho mi nepřipadalo, že bych se mohla toho kouzla jednou taky účastnit. Myslím, že mě hodně postrčila Marie, vybrala jsem si nějaké texty a zkoušely jsme u ní v kuchyni. Pak jsem velkolepě šla na ty přijímačky, byla jsem strašně nervózní, ale něco se tam ve mně odemknulo. Děláme si s Marií někdy legraci, že má se svými učedníčky 100% úspěšnost (já jsem jediná).

Na DAMU byla jednou z vašich kantorek herečka Eva Salzmannová, na kterou, jak sama říkáte: „Nedáte dopustit.“ Jak vás profesně ovlivnila, setkaly jste se spolu také na scéně jako kolegyně?

Já jí mám strašně ráda pro její věcnost a laskavý cynismus, který je mezi některými herci, kteří se neustále prožívají, vzácný.
Jsem ráda, že jsme se potkaly jen v pozici student – pedagog. Samozřejmě že se hodně učím i od kolegů, ale to není z jejich strany cílené a je to v provozu, to spíš odkoukávám a nechávám se inspirovat. S ní jako s pedagožkou jsem měla vyhrazený bezpečný čas jen pro sebe. Naučila mě neokecávat, zkoušet, variovat a riskovat. Dělaly jsme spolu dvě klauzury, a vždycky to byl pro mě najednou skok a těžký úkol.

Noc Tribádek od P. O. Enquista, naší klauzuru ze třetího ročníku, jsme pak dokonce se spolužáky hráli jednu sezonu v kavárně Dejvického divadla, což není pro školní práce obvyklé.

A Eva Salzmannová je prostě fajn paní. Nedávno jsem jí přivezla sardinky z Lisabonu, a obratem mi posílala, jak si je s jejím manželem, Karlem Steigerwaldem, dávají do omáčky k těstovinám.

Během studia jste hostovala v MDP (Lištičky, Kuchyň) a v ND Praha (Bílá voda, Farářův konec, Hamlet, Proměny). A od března 2026 jste členkou ND Praha. Jaké to je hrát na prknech Zlaté kapličky? Čím je pro vás divadlo?

Divadlo je pro mě především prostor, který mě nutí být přítomná. Snažím se si uchovat urči-tou hravost, a svojí autenticitu, a to i ve velkém divadle, jako je Národní. Zároveň se nechci zamykat, budu teď zkoušet třeba v Meetfactory s Katharinou Schmitt, což je zase úplně jiný způsob práce. On ten velký prostor leccos odpustí, tak je dobré si to někdy nabourat a nezlenivět.

Myslím, že si s divadlem dokážeme sloužit oboustranně. Snažím se ho nevyužívat jako prostor pro terapii, a neléčit si na jevišti svoje bolístky, ale třeba ve Farářově konci je taková scéna, kde můžu hodně řvát, a na to se vždycky strašně těším.

Nejnověji hrajete v koprodukčním projektu Činohry ND a Divadla J. Słowackého v Krakově nazvaném Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce, a představujete v něm Robota Komenského 2.0 a koncem roku se představíte jako Darja Šatovová v inscenaci Běsi. Jak se vám hraje v inscenaci Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce, v níž se mluví česky a polsky? A jak se vám zkouší inscenace Běsi?

Tak tam bylo asi nejdůležitější setkání s polskými herci a možnost si zkusit koprodukční, dvojjazyčný projekt. Polština mi pořád přijde trochu srandovní, ale herci jsou skvělí (třeba Anna Tomaszewska je taková krakovská Iva Janžurová) a byli pro projekt dost zapálení.

Běsi (rež. Michal Dočekal) se zkouší od půlky září, to bude asi opus a velké obsazení, tak jsem na to zvědavá. Hostuje v nich Marek Nagl, můj spolužák a mistr imitací, tak se těším, že se budeme potkávat. A mám ráda tuhle dramatiku. Teď také přezkušuji Krásku v inscenaci Kráska a zvíře (rež. Daniela Špinar), z toho mám radost. Ještě jsem pohádku nedělala, i když tahle je pro větší věkové rozpětí.

„Líbí se mi, když za postavou pořád vnímám herce jako tvůrce.“ Co vás baví na herectví?

Takové napětí mezi postavou a tvůrcem. Je to podle mě specifické především pro divadelní herectví: líbí se mi, když někoho sleduji, jak hraje, a sem tam probleskne on sám. Když mě vtáhne do hry tak, abych zapomněla, že sleduji interpreta, ale pořád z něj cítím jeho vlastní citlivost a uvažování.

Všímám si detailů, které dělají tvůrce a jejich postavy nezaměnitelnými. Mě baví odstup, komentář, nejsem zastánce 100% realismu a prožívání.

Máte ráda aktivní nebo pasivní odpočinek? Jak ráda trávíte volný čas?

Když nemusím, tak opravdu nic nedělám. Víkendy moc nemám, ale snažím se mít odstup a vedle práce i svůj život. Ráda vařím, to mě baví. Nebo jdu cvičit, a večer, abych to vyvážila, někam na drink. Nebo do kina. Upřímně, když mám volný den tak mi i procházka pro kafe přijde jako dostačující program.

Zdroj foto: archiv Kateřiny Měchurové (úvodní), ostatní pod fotografiemi