Jirka Čevela: „Než začne člověk psát písně, měl by si párkrát takzvaně namlátit hubu“

Frontman kapely Circus Problem Jirka Čevela vydává své první sólové album Kolona štěstí. V rozhovoru pro Kultura21.cz promluvil o svých muzikantských začátcích na ulici, osobní terapii v podobě rozvodové písně, lásce k akordeonu i o tom, jaké to je skládat na texty Michala Horáčka.

Tento rozhovor se týká především vašeho nového alba Kolona štěstí. Jaký z něho máte pocit? Respektive co jste jím chtěl především vyjádřit?

Po svém sólovém albu jsem tak nějak toužil odjakživa. V kapele mě to baví a rád spolupracuji na věcech společně, ale v určitých směrech jsem trochu perfekcionista a trochu solista. I ve sportu mě bavily spíš věci, které jsem mohl dělat sám, než kolektivní hry. Taky hraju na akordeon, což je nástroj, se kterým si člověk do jisté míry vystačí i sám, aby se doprovodil, ale chtěl jsem mít na albu i jiné nástroje. Navíc mě hraní v kapele a spolupráce s hudebníky dostaly tam, kde jsem teď. Začal jsem nad hudbou přemýšlet víc koncepčně, a tak se to přirozeně posunulo až do stavu, kdy jsem si řekl: „Tak teď je konečně čas vydat své sólové album.“

Řekl jste, že „všichni někam spěcháme za štěstím, a přitom v té koloně stojíme společně“. Co to pro vás znamená? Jste trpělivý člověk, který má rád čekání, nebo jdete štěstí spíše aktivně naproti?

Bohužel jsem asi obojí. Chtěl bych všechno hned, ale to prostě nejde, a tak se člověk holt musí naučit být trpělivý. Najednou pak může stát za to i samotný proces čekání. V mých písních se motiv štěstí opakuje několikrát a dost často se věnuji putování za něčím, co chci, nebo někam, kam chci dojít.

Částečně za ten název může také zvukař z 3Bees Jakub Gec. Skladbu Kolo neštěstí, což je moje rozvodová píseň, jednou někde v e-mailu označil jako Kolona štěstí. Byla to chyba a my jsme se nad tím společně pousmáli, ale nakonec se kolem toho strhla menší debata někde u piva, no a už to bylo.

Kolona štěstí by měla být osobním albem. Jaká pro vás byla jeho tvorba? Dá se říct, že šlo o jakousi terapii nebo smíření?

Ano, dá se to tak říct. Zpětně určitě. Každý si něčím procházíme a otevíráme nebo zavíráme nové kapitoly a příběhy svých životů. Takže do jisté míry se jedná i o terapii a o smíření s tím, co bylo. Především touha psát písně ve mně byla tak nějak vždy, už od dětství. Ale než začne člověk sepisovat příběhy a z nich pak písně, je podle mého názoru vždy fajn si napřed něco prožít, procestovat a také si párkrát takzvaně namlátit hubu, aby měl člověk o čem psát, no ne? 🙂

Je na desce nějaká píseň, na kterou osobně nedáte dopustit? Která je pro vás důležitější než jiné? Pokud ano, proč?

No, to je, jako byste se mě zeptala, kterého ze svých čtyř synů mám nejraději. To se asi úplně říct nedá. (úsměv) Každá ta skladba má něco.

Ale řemeslně mě hodně baví Kolo neštěstí, právě ta rozvodová píseň. I když je smutná, hraju ji rád. Taky Lesem, protože jsem si lámal hlavu, jak ten příběh uchopit. Jednou jsme někde seděli s celou tátovou rodinou, a jak se po několika lahvích vína žvanilo, napadlo mě napsat něco, co jakoby zpívají můj strejda, vdovec a Bůh jako vypravěči.

Když nad tím tak přemýšlím, mám vlastně asi nejvíce pod kůží V nebi nad polem. Je k ní i klip na Youtube a stou písní jsem si dal hodně práce. Je to příběh člověka, kterého válka pomalu a bolestivě utrápí až k smrti, ale on se s osudem pere statečně. Je smutná, ale mě baví ji hrát.

Tanec v temnotách mi zase nedávno osobně pochválil pan Michal Horáček, takže mě to samozřejmě velmi potěšilo. Připravujeme nějakou spolupráci, a když to klapne, mohlo by se to posluchačům snad hodně líbit. Nechte se překvapit.

Na zadní straně vinylu nenajdou posluchači seznam skladeb, ale originální báseň. Jak se zrodil takový nápad?

Ano, to byl takový můj nápad, který vznikl na procházce lesem. To já rád. Přemýšlel jsem, jak album ozvláštnit, a tohle mi přišlo jako zajímavá věc. Vůbec mě velmi bavilo hrát si s konceptem vydání celého alba na vinylu. V dnešní uspěchané digitální době je to něco až archaického a přijde mi, že lidé vinyly stále více oceňují.

Album čeká křest v Malostranské besedě. Prozraďte nám, na co se mohou fanoušci těšit. Co je ten večer čeká?

Malostranská beseda je místo, které mám moc rád. Jsou tam úžasní lidé jak v produkci, tak na všech dalších pozicích. Ten prostor je nádherný a myslím, že si ho lidé užijí. Samotný koncert pak bude plný hostů a písně zazní v doprovodu různých nástrojů, a to i v podobách, v jakých je na albu nenajdou. Navíc koncert nebude jen o přehrání skladeb z alba Kolona štěstí, ale bude také malou ochutnávkou toho, co se objeví na dalším albu, které už teď pomalu připravuju.

Poslední dobou nedám na harmoniku dopustit a moc ráda poslouchám hudbu, ve které zní. Tak mi povězte, co na ní fascinuje vás. A jak moc je hraní na ni složité?

Tak to jsme dva, kdo na ni nedají dopustit. (smích) Hraní na akordeon je podle mě složité jen do té míry, do jaké člověk chce, aby složité bylo. Já jsem na ten nástroj vážně chtěl umět, a tak jsem se do toho jednoduše ponořil, co to šlo. Fascinuje mě hlavně to, že člověk může doprovázet jen pomocí akordů, a to v dost široké škále tónů, a zároveň může hrát melodie. To vše se dá dělat najednou. A navíc se dá odnést do hospody. Geniální. (smích)

Začínal jste jako pouliční umělec. Co všechno vás to naučilo? Kam vás to posunulo?

Hlavně mě to naučilo nevzdat se. Nehraješ, nemáš co jíst. Jednoduché. Ale také mi to umožnilo poznat, jaký je to pocit, když se u vás někdo opravdu zastaví, očividně se ho vaše hudba dotkne, dá se s vámi do řeči nebo vás třeba pozve i na večeři. S takovými lidmi si pak člověk povídá o věcech, na které vzpomíná celý život, a s některými z těchto lidí jsem dodnes v kontaktu. Ani nevíte, jak moc jsem za tyto zážitky vděčný.

A nestýská se vám po tom občas? Jen tak si stoupnout na ulici a předvádět své umění?

Do jisté míry ano. V některých ohledech jsem rád, že jsem něco vybudoval a už na ulici hrát nemusím, ale občas mi chybí znovu zažít ty okamžiky naprosté spontánnosti: oslovit někoho svou hudbou v nevšední okamžik, poznat jeho příběh a nechat ostatní, aby se přiblížili k mému příběhu, toulat se vlakem po Evropě. Nedalo by se tak žít věčně, ale někam bych si jen tak s akordeonem rozhodně zajel. Třeba jen na pár týdnů. Pak bych se ale samozřejmě rád vrátil k tomu, co a jak dělám teď.

Jak moc je to jiné oproti koncertu? V čem je pro vás hlavní rozdíl?

U koncertu je určitá jistota. Máte nějaké jméno, někdo na vás přijde, dostanete nějaký honorář. Na ulici to takhle moc nefunguje, pokud člověk dělá jen to. Proto je podle mého názoru fajn to za prvé kombinovat a za druhé se neustále někam posouvat.

Ještě by mě zajímalo, jaké je to odtrhnout se od své kapely a dělat si věci sólo. Nezazlívají vám to kluci z Circus Problem? Jak se na to dívají?

Jsem moc rád, že mám obojí. Je to tak pestřejší. V mém případě jsou oba projekty do jisté míry propojené, protože jsem frontman a písně píšu pro sebe i pro Circus Problem. Svou sólovou tvorbu se ale snažím dělat komorněji, zatímco Circus Problem směřuju na velká pódia a k trochu divočejšímu projevu.

Tak to víte, že kluci nejdříve trochu znejistěli, co teď jako bude, ale myslím, že velmi brzy pochopili, že se Circus Problem nikdy nehodlám vzdát. Jednak jsem tu kapelu založil a mám v ní kus duše, jednak je tam legrace a máme se všichni tak nějak rádi, takže by nám to asi všem chybělo. Myslím, že jsme si všichni zvykli na to, že dělám obojí, a je nám tak dobře.

A proč jste se vlastně rozhodl vydat sólové album? Co vás k tomu především vedlo?

Jak jsem říkal, touha dělat vlastní písně mě provázela od dětství. Myslím, že do jisté míry šlo o vystoupení ze situace, kdy člověk dělá v hudbě jen jednu věc, a tou je kapela. Prostě mi je přes čtyřicet a potřeboval jsem na chvíli vypadnout ze stereotypu. Asi tak. (smích)

Moc by mě zajímalo, jak se v tomto případě daří rozlišit, co je nový materiál pro vás a co pro kapelu. Čím se musíte řídit?

To je někdy těžké. Občas přinesu temnou baladu a klukům se líbí, tak ji dáme do Circus Problem. Jindy si zase nechám svižnější píseň pro sebe. To asi záleží. Je to ale i o textech. Takové ty písně o mém nitru si spíše nechám a více společenská témata dávám do kapely, ale jak říkám, může se to i velmi měnit.

Když jsme u tvůrčího procesu, co je pro vás jednodušší — napsat hudbu, nebo text? A co bývá první?

To je velmi komplikovaná věc. Nikdy moc nevím, co bude první. Občas to začíná drobnou melodií, když se rozcvičuju na akordeon, jindy je to krátký rým, který mě kdykoliv napadne, nebo to může být nějaký příběh. Příběhy mám moc rád a rád je různě rozebírám, když se toulám mezi realitou a sněním. To pak získá ten písničkářský rukopis, kterému se snažím věnovat.

Mám i systematické postupy, jak s textem pracovat. Počítám slabiky, zpívám si text, dokud mě nenapadne melodie — je to různé. Nedávno jsem právě dostal od pana Michala Horáčka možnost zhudebnit jeden z jeho textů a byla to zase nová zkušenost.

V mých textech většinou, ať už vědomě, nebo podvědomě, mám jeden — jak to říct — puls nebo vzorec, který nějak souzní s hudbou. To se děje, když skládám text na hudbu. Tentokrát jsem ale v textu pana Horáčka viděl těch pulsů nebo vzorců, chcete-li, hned několik. To se může stát právě tehdy, když člověk napíše text bez hudby. Mně se to děje také. Je pak výzva dát vše dohromady a je to zase jiný druh práce. Nakonec se to ale poddá. Moc jsem si užil i práci s textem, který nebyl můj, a panu Horáčkovi za tuto možnost samozřejmě mockrát děkuji.

A otázka na závěr: Jak to máte s inspirací? Z čeho vycházíte, kde potkáváte svou múzu?

To je asi velká škála zdrojů, ze kterých lze čerpat. Zajímá mě jak světové dění a politika, tak příběh obyčejného člověka. Perfektní kombinací obojího je píseň V nebi nad polem, která pojednává o příběhu jednoho člověka, nekonkrétní postavy, jež trpí tím, jak svět běsní válkou.

Samozřejmě jsou velkou inspirací láska a ženy. Legrační texty moc psát neumím, takže tady asi ne, ale jinak je to vše, co mi zrovna přijde pod ruku. Co se týče hudby, také poslouchám všechno, co se mi líbí, a nechávám se rád volně inspirovat.