Pavel Szabo zůstává věrný klavírnímu minimalismu. „Chtěl bych posluchačům předat, kdo jsem a jak se dívám na svět,“ říká

Pavel Szabo je skladatel a klavírista z Ostravy. Debutové album Magical Life (2025) natočil ve studiu Českého rozhlasu Ostrava. Album vyšlo digitálně, na CD i na vinylu a našlo si posluchače v několika zemích. Kulturní magazín UNI o něm napsal, že je „bezesporu nápaditým melodikem, nadějným nastupujícím talentem“. Szabova hudba stojí na zpěvném klavírním minimalismu, v němž se melancholie potkává s nadějí. Hraje také na sitár a věnuje se kompozici pro smyčcové kvarteto.

Tento týden vám vychází EP Old Light. Jak se těšíte na tu chvíli, kdy bude na světě? Jaké máte ohledně toho pocity?

Těším se moc. Připravoval jsem to dlouho a kolem vydání je víc práce, než se zdá. Nejradši ale mám tu část, kterou nikdo nevidí: chvíle, kdy se skladba klube den za dnem, měsíc za měsícem, pak nácvik před studiem a nakonec samotné nahrávání. Zvukař mi jednou ve studiu řekl, že album je hotové ve chvíli, kdy už ho mají všichni plné zuby. (smích) Teď se těším, až EP vyjde, pustím ho k lidem a zase se naplno vrátím k psaní. A mám radost ze zpráv od posluchačů, píšou mi často.

Na této digitální edici je sedm klavírních skladeb, které jste nahrál během jednoho dne. Jak moc to bylo náročné? A jak to vlastně šlo?

Některé skladby jsem nahrával několikrát a osmou, kterou jsem měl v plánu navíc, jsme nakonec nenahráli vůbec, ten den to prostě nešlo. U nahrávání se člověk musí rozhodnout pro jeden okamžik, i když ví, že za půl roku by to zahrál ještě líp a za rok zase o kus líp. Vzpomínám si, jak jsem nahrával první skladby na album Magical Life. Byl jsem tak nervózní, že jsem pak dostal kašel a čtrnáct dní proležel v posteli. Psychosomatika v praxi. (smích) Teď už to bylo mnohem klidnější. Mám skvělé učitele, makám na sobě každý den a věřím, že to půjde čím dál líp.

Jak si jako laik může představit takové nahrávání? Co je při něm nejdůležitější a jak dlouho například trvá nahrát jednu skladbu?

Ve studiu jsem jen já a klavír, zvukař sedí ve vedlejší místnosti a nahrává. Často hraju jednu skladbu několikrát za sebou, nebo podle nálady přeskočím na jinou. Všechno je o výrazu, ten musí sednout. To je pro mě nejdůležitější. Člověk může hrát technicky mistrovsky, ale bez něj to nepůsobí přirozeně. Jedna skladba někdy zabere pět minut, jindy třeba hodinu, když je složitá a musí se přehrát víc částí. Když dohraju, jdu za zvukařem, posloucháme, hledáme chyby a ladíme, jak má skladba celkově vyznít. Pak jdu zpátky ke klavíru a hraju znovu. Ze zkušenosti ale vím, že první záběr bývá často nejživější. Další pokusy můžou být přesnější, ale něco z té první chvíle se v nich ztratí. A tak na nahrávce nakonec někdy zůstane právě ten první.

Nahrávání probíhalo ve studiu Českého rozhlasu Ostrava, kde jste nahrával už vaše debutové album. Jaký tam byl návrat?

Studio Českého rozhlasu Ostrava bude vždycky moje domovské. Cítím se tam jako doma, všechno běží bez problémů a mám to deset minut autem. Hrát tam je pro mě pokaždé svátek. Stojí tam koncertní křídlo Steinway, je brilantní a každý tón se nádherně nese. A přesto je to vždycky trochu jiné, hodně pocitové a těžko se to vysvětluje. Když se rozsvítí červené světlo a začne se nahrávat, celý svět kolem zmizí. Všechno, co chci ve skladbě předat, pak jde z morku mých kostí rovnou do nahrávky. U Magical Life to nejvíc slyším na vinylu.

Říkáte, že většina skladeb vznikla během posledního roku a na některých jste pracoval i několik let. Může se pak stát, že dojde k nějaké změně ještě na místě, tedy až ve studiu?

Ano, ke změnám může dojít. Své skladby mám vyjasněné skoro do poslední noty, ale někdy to dopadne trochu jinak. A občas tam dokonce přistane něco, co jsem vůbec neplánoval. Myslím, že tak je to správně, nechat tomu přirozenost. Tím, že hraju vlastní hudbu, si můžu dovolit větší svobodu. Kdybych nahrával Bacha nebo Mozarta, držel bych se zápisu mnohem víc, a i to má svou krásu. Jsem ale rád, že jsem se vydal cestou vlastních skladeb. Můžu tak posluchačům předat, kdo jsem a jak se dívám na svět.

Dále uvádíte, že skladby vycházejí z běžných dnů, drobných okamžiků a z věcí, které člověk nedokáže hned pojmenovat. Je za nimi i něco konkrétního? Třeba nějaký moment, který už dnes umíte pojmenovat a máte ho s některou skladbou spojený?

Když si dnes vzpomenu na One Tone, vybaví se mi chrám na kopci v Darjeelingu v Indii. Ozýval se tam pravidelný zvuk zvonu, jeden jediný tón. Byl to neuvěřitelný fundament a absolutně stačil. Až zpětně jsem to rozebíral se svou mentorkou Darinou a přišli jsme na to, že mě na tom fascinoval právě ten pravidelný puls. Přesně o tom One Tone je: i z jednoho tónu může vyrůst celý svět. A myslím, že to platí i pro lidi. Každý v sobě nosí víc, než si myslí, a někdy stačí začít jednou malou věcí.

Je v tomto ohledu nějaká skladba, která je pro vás srdcovkou? Ke které máte blíž, je pro vás osudová?

Undersong, zcela jistě. Pokaždé, když ji hraju, mě překvapí, kde se ve mně vzala ta velmi něžná, vřelá melodie. Pak ale skladba jde do tuhého. Odkrývám v ní propasti psyché a ohlížím se i na lidi, kteří jsou mi nejblíž. Nakonec se všechno snažím uklidnit a ukázat, že i když v sobě nosíme ty nejtemnější zážitky, vždycky má smysl jít dál, slavit život a užívat si, že v něm můžeme být. Obzvlášť dnes, kdy se svět mění tak rychle.

U jednotlivých skladeb máte popisy, o čem jsou a mě by moc zajímalo, jak tedy probíhá váš tvůrčí proces? Máte předem rozhodnuto, jak by měla skladba znít nebo se necháváte spíše vést pocity?

Na začátku mě vede pocit. Zaujme mě nějaká nálada, sled tónů nebo vnitřní logika, kterou v tom cítím. Pak si s tím nějakou dobu hraju a přemýšlím, kam to vést, a teprve tam začíná ta vědomá práce. Rozpracované skladby někdy konzultuji se svými mentory a občas mi ukážou směr, kterým to pak rozvinu. Poslední dobou mi práce na skladbě trvá déle než dřív. Chci, aby každý detail byl co nejlepší, aby všechno dávalo smysl a skladba měla dobrý spád. Pochopil jsem, že dobrá skladba se musí usadit, a to potřebuje čas.

Přečtěte si více o albu v článku: Pavel Szabo vydává EP Old Light: sedm klavírních skladeb o světě v proměně

A jak se vám potom daří přenést to na posluchače? Respektive, jak se snažíte přispět k tomu, aby ve skladbách našli to, co vy?

Možná to vyzní zvláštně, ale snažím se hlavně o to, aby se skladba líbila mně. Věřím, že když jsem s ní spokojený já, najdou si k ní cestu i posluchači. Je to hodně o klidu. Nespěchat. Každou hudební myšlenku správně začít a správně dokončit. A taky poslouchat, co je mezi tóny. Neříkám, že se mi to vždycky povede, ale takhle to dělám každý den u klavíru, když trénuji. Nejvíc magie má hudba ve chvílích, kdy se ze mě při hraní stane posluchač.

S tím souvisí otázka, jak moc pak dáte na zpětnou vazbu? Zajímavá vás, jak na lidi vaše hudba působí nebo to necháváte na nich, na posluchačích?

Zpětná vazba mě vždycky zajímá, hlavně ta konstruktivní. Negativní kritika mě umí zabolet, protože za každou skladbou jsou stovky hodin u klavíru. Mnohem častěji se mi ale lidé svěřují se svými prožitky a to mě opravdu těší. Jako jedináček si navíc rád dělám věci po svém. Poradit si nechám, ale nakonec skládám to, co ze mě vychází, ne to, co by mi někdo vnucoval zvenčí. Byl bych to pak ještě já? Moje klavírní učitelka Ludmila Benešová mě kdysi naučila, že posluchače nemám ovlivňovat. Mám je nechat, ať si v mé hudbě najdou vlastní svět. A toho se držím dodnes.

Ještě mě zaujalo, že hrajete i na sitár. Jak jste se k tomuto nástroji dostal a jak moc je složité na něj hrát?

S indickou hudbou jsem se setkával už na střední škole v čajovnách. Působila na mě exoticky a probouzely se ve mně pudy dobrodruha. Pak uběhlo hodně času, skoro patnáct let. Začal jsem víc cestovat po Asii, a když jsem se poprvé chystal do Indie, najednou přišlo vnuknutí: „Co kdybych se naučil hrát na sitár?“ Hledal jsem na YouTube a našel mistra, který mě oslovil svou povahou a vášní, s jakou hraje. Napsal jsem mu a on odpověděl, ať přijedu, že všechno zařídí. Celkem jsem v Indii byl třikrát a příští rok možná pojedu znovu. Mezitím máme online lekce, dvakrát týdně.

A jestli je to složité? Hodně. V hudební škole jsem prošel dvěma cykly klasické kytary, ale sitár je úplně jiný svět. Sedí se na zemi a po chvíli mě vždycky bolela záda a mravenčily nohy. Hraje se na tvrdé ocelové struny, takže prsty bolí, dokud si nevytvoříte mozoly. Ani po měsíci jsem je neměl dost silné. Začíná se na jedné jediné struně. Indická hudba má navíc nejrůznější rytmy a člověk se musí naučit poslouchat tablu, bubínky, ke kterým se na sitár hraje. Celkově musí úplně změnit, jak hudbu chápe, protože indická hudba funguje jinak než ta naše. A jak dlouho se člověk na sitár učí? Můj učitel mi jednou s nadsázkou řekl, že jeden tón se člověk učí deset let. Posuďte sami.

Nemáte v plánu se tomuto nástroji více věnovat a zakomponovat jej například do vystoupení nebo na album?

To už se vlastně děje. Složil jsem trilogii pro sitár, housle, cello a klarinet: OrienTale, Centuries a Magnificence. Je to hodně experimentální projekt, fúze žánrů. Snažil jsem se propojit západní hudební myšlení s tím východním.

OrienTale vznikla ve Váránasí, jednoho parného odpoledne při tréninku na sitár. Vracím se v ní k tomu, co jsem tam zažil: jako bych se ocitl v jiném čase a jiném světě. Bohatství a chudoba, radost a smutek, všechno vedle sebe. Je to moje snaha spojit evropskou klasickou hudbu, na které jsem vyrostl, s indickou rágou, a zároveň do ní vkládám všechno, kým jsem, včetně cimbálové muziky z dětství.

Centuries, tedy Staletí, propojuje východní a západní klasickou hudbu. Klip jsme natáčeli v bývalém Dole Hlubina v Ostravě. To místo je spjaté s průmyslovou historií mého domova i s mou rodinou. Skladba odráží moje smíšené pocity z dnešní doby a zároveň je osobním ohlédnutím do historie. Hudebně jsem si tu hrál s perkusivními rytmy, údery do nástrojů a neobvyklými efekty na sitáru.

Magnificence znamená vznešenost. Pro mě ale vznešenost není v síle ani v moci, ale v obyčejných lidských ctnostech. Ve skladbě je i láska k rodné zemi, ke které se vracím, ať cestuji kamkoli, česká lidová melodika a zvuky ptáků a přírody. A hlavně prostá radost ze života.

Na skladbách jsem spolupracoval s filharmoničkami Pavlou Slavíkovou a Ewou Barciok a s klarinetistou Ondřejem Jančou, v Magnificence pak s cellistou Jakubem Hančou. Pro mě bylo nesmírně přínosné pracovat s takovými profesionály. Hodně jsem se od nich naučil.

Na všechny tři skladby jsem získal grant od OSA a ke každé vznikl klip:
OrienTale: https://www.youtube.com/watch?v=Fxo6c7xHM_4
Centuries: https://www.youtube.com/watch?v=8xevKbKSuME
Magnificence: https://www.youtube.com/watch?v=o1fVEDkBE6A

S tímhle ansámblem bych chtěl do budoucna pracovat dál a postupně z toho sestavit celý koncert.

Projektů je ale hodně a musím si hlídat, na co se zaměřím.

Na závěr mi prozraďte, jak to vypadá s plnohodnotným albem? A nelákalo by vás na něj třeba přidat i nějaké zpěvy?

Na druhém klavírním albu pracuji a rád bych ho vydal v průběhu příštího roku. Čeká mě ještě hodně práce: donahrát další skladby, složit pár nových kousků, nechat vytvořit ilustrace, připravit křest a celé vydání. Vydání alba nekončí nahráváním a já jsem systematik, který nerad něco podcení. Už jen vymyslet správný název je těžké, protože musí vystihnout celý projekt.

Nad tím se sám často zamýšlím. Jako dítě jsem hodně zpíval. V období prvních lásek jsem zpíval své folkové písně. A abych řekl pravdu, občas začínám pobrukovat i u klavíru. Co z toho vzejde, ještě nevím, ale musím přiznat, že lidský hlas je zdaleka nejlepší nástroj.

Old Light jsem se rozhodl vydat jen digitálně a zatím ho najdete pouze v mém e-shopu: https://music.pavelszabo.cz/klavirni-album-old-light/

A jestli si chcete Old Light poslechnout naživo, přijďte 14. listopadu na Střelnici do Českého Těšína, 19. listopadu do Vily Grossmann v Ostravě nebo 4. prosince do Villa Cafe v Krnově. Všechny koncerty najdete na https://music.pavelszabo.cz/koncerty/