Kultura21.cz

U příležitosti premiéry inscenace Human Locomotion, která vznikla v únoru na Nové scéně Národního divadla pod hlavičkou souboru Laterny magiky, jsme se rozhodli podívat na tento nový projekt a práci v divadle jako takovou očima dvou tanečníků, kteří se na tvorbě podíleli.  

Human Locomotion byla poprvé uvedena 6. února, je inscenací, která se pomocí tance, divadelní akce, funkční scénografie a pro Laternu magiku nezastupitelné projekce snaží vyprávět příběh významného vynálezce a fotografa Eadwearda Muybridge, který na sklonku 19. století obohatil technologii fotografování o mnoho objevů. Jeho životní osudy jsou dnes téměř zapomenuty a to se rozhodli změnit režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (působící pod značkou SKUTR), choreograf Jan Kodet, scénograf Jakub Kopecký a skladatel Petr Kaláb. Velká část inscenace stojí právě na výkonech tanečníků.  

Tento rozhovor se točí kolem inscenace Human Locomotion. Její první uvedení již máte za sebou, tak jaké máte pocity? Jak se vám tancovalo a jaké byly reakce?
Mám z ní velmi dobré pocity a tancovalo se mi skvěle. Jsem opravdu rád, že se podařilo v Laterně magice uskutečnit projekt, na který můžeme být všichni po právu hrdí. Reakce byly pouze pozitivní a všichni, s kým jsem hovořil, se shodli na tom, že přesně tohle představení Laterna dlouho potřebovala. Velice se těším na další uvedení.  Projekt je inspirován mimo jiné fotografickou sérií Animal Locomotion od EadweardaMuybridge a popisuje jeden úsek jeho života.

Musel jste si kvůli roli o něm něco nastudovat nebo to tak v případě tanečního představení nechodí a není to potřeba?  
Chodí, nechodí… jak to říct a neurazit. Inu, u každého jinak. Já osobně to potřebuji. Vědět, o kom hraji a proč, je mou nutností a potřebou. Vyžádal jsem si scénář k inscenaci a dále se na internetu seznamoval s prací p. Eadwearda Muybridge. Osobně jsem o jeho existenci neměl vůbec povědomí, ale troufám si říct, že jsem nebyl sám… o to víc fascinující bylo mé prozření a seznámení. Rád jeho odkaz, coby interpret v představení Human Locomotion, budu šířit dál.  

V příběhu se zrcadlí láska, zrada, pomsta a další silné emoce. Bylo složité je vyjádřit?
Tanec, divadlo emoce líčit umí a mnohdy možná lépe, nežli slova všedních dní. Jenže obávám se, že tato otázka patří spíše tvůrcům představení. Dle mého názoru se jim emoce i vypjaté události podařilo vykreslit znamenitě. Jejich výrazivem je spíše minimalismus, nevykreslují děje a doprovodné události, soustředí se pouze na klíčové okamžiky a celé toto aranžmá podepírají abstrakcí a imaginací tance. Výraz tváře po nás nechtěli. Žádali výraz těla.  

Je to poprvé, co spolupracujete s režisérským duem SKUTR, tedy Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským? Jací jsou? Motivují vás k těm nejlepším výkonům?
Ano, poprvé. SKUTři jsou zvláštní tandem, ale dobří tvůrci. Rádi tvoří na místě, i když se zcela jasnou představou o vznikajícím tvaru. Martin Kukučka je temperamentní, plný nápadů, tvořící impulsivně a je nadšený pro věc. Oproti tomu Lukáš Trpišovský je spíš tím trpělivým intelektuálem v pozadí, který tvoří v skrytu, scény promýšlí a připomínkuje. Komunikovali pouze s herci, choreografem Honzou Kodetem a ten jejich názory a připomínky prezentoval nám tanečníkům. Z toho jsem byl z počátku zaskočen a vnímal jsem to jako jistou aroganci vůči nám tanečníkům. Až po čase jsem si uvědomil, že to je jejich způsob a vlastně projev úcty k tanečníkům a tanci, že tímto způsobem zcela profesionálně nezasahují do práce choreografa a do oboru, který není jim zcela vlastní. Obdivuhodné. Ano, motivovali a motivují mě k těm nejlepším výkonům.  

Choreografem je Jan Kodet a mě by zajímalo, jak vám obecně umožňuje být u tance kreativní? Je vše dané předem, nebo do hry můžete (musíte) promítnout i kus sebe?  
Jan Kodet je dobře známý tím, že od tanečníků vyžaduje velikou míru kreativity a schopnost tvořit a přetvářet pohyb jeho či vlastní. Vlastně do projektu i s tímto vědomím vstupuje a hledá lidi dle svého gusta. Do hry, respektive její realizace a přípravy, jsem musel promítnout veliký kus sebe, ale v konečném tvaru je z 95 % vše dáno a neměnné.  

Projekce je v případě Human Locomotion trochu jiná, než je u Laterny magiky obvyklé, a není tak konkrétní a interaktivní. Vnímal jste nějak tento rozdíl?  
Rozdíl samozřejmě vnímám, ale jsem za to rád. Projekce k představení Human Locomotion jsou neotřelé, nápadité, jednoduché a skvěle slouží účelu. Vlastně mi dovolte, abych touto cestou vyzdvihl skvělou práci Jakuba Kopeckého, protože výtvarná část celého představení je absolutně perfektní, projekce nevyjímaje a i na nich má svůj podíl Jakub. Mám pocit, že Laterna magika může mít mnoho podob a jednou z nich je i tato poslední.  

Byl jste do tohoto projektu vybrán nebo jste si jej vybral sám? Jak to ve vašem divadle funguje? V jaké situaci byste tančení odmítl?  
V Laterně magice se chystal nový program (premiéra) a všichni, kdo jsme v jejím středu, byli sezváni na konkurz automatiky. Stejně tak i já. Byl jsem vybrán a jsem v projektu. Nová práce mě samozřejmě zajímala a těšil jsem se na ni jako i ostatní moji kolegové a kolegyně iti, kteří neměli to štěstí do projektu vstoupit. Mnohé jistě zamrzelo, že nebyli vybráni. Projekt mě od samého začátku lákal a zajímal, neměl jsem důvod odmítnout nebo o tom přemýšlet. Možná finance by důvodem odmítnutí mohly být¸ ale všichni víme, jak to u nás s kulturou chodí, jaké má podmínky a podporu… a tak motivace nové práce je pro nás stále víc.  

Jaká vaše dosavadní role vás nejvíce ovlivnila a nejvíce se vám líbila? Proč?  
Teď přesně nevím, ptáte-li se na role v Laterně nebo celkově. Zkusím to nějak zaobalit. Je mnoho rolí, roliček i příležitostí, které byly pro mě klíčové v daném období a věku. Těžko vybrat tu ze všech nej. Miluji roli klauna v Kouzelném cirkuse pro její rozvernost i plnost. Přál jsem si tančit duet Les bras de mer od Petra Zusky… Podařilo se a jsem za to nesmírně rád. Role Puka ve Snu noci Svatojanské od Libora Vaculíka byla pro mě neskutečnou radostí, měl jsem v ní možnost naplno se rozehrát, po svém, být chvíli vším i ničím, všechno ovlivňovat a hrát si… To je něco, na co se nezapomíná. Dále musím zmínit duet Musica Slovaca od Pavla Šmoka za jeho pravdivost a lidovost. Mohl bych jmenovat další a další, ale z celé té škály ještě musím zmínit Šest tanců od Jiřího Kyliána nebo Mariin sen od Petra Zusky… Ty salvy smíchu z hlediště se nedají zapomenout a dodnes mi vzpomínka šimrá bránici a rozehřívá duši.  

Jaké panují v Laterně magice vztahy? Jste s ostatními tanečníky kamarádi nebo vás váže pouze pracovní vztah?  
Dovolím si tvrdit, že jsme v Laterně všichni kamarádi a panují zde velmi dobré vztahy. Jsem za to vděčný a rád. Bez té pohody a přátelské atmosféry by se pracovalo, alespoň mně, velmi těžko. Ale možná jste si vybrala pro dotazování toho nesprávného… Nejsem intrikán a o mnohém nevím nic nebo docela málo, uznávám soukromí každého a do jejich věcí,  nejsem-li vysloveně žádán, se nepletu. Možná i trochu proto, že nekouřím, a v Laterně se nejožehavější témata řeší právě u cigarety!  

Vystudoval jste moderní a lidový tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Jak na tato studia vzpomínáte? Našel se nějaký učitel, který vás hodně ovlivnil?  
Pro mě roky studia na TKP byly nádherným obdobím života. Seznámením s velkým světem tance i divadla. Rád vzpomínám na tyto časy. Bylo to hodně dřiny, odříkání i pokory, ale jednoznačně to stálo za to. Přišel jsem z malého města do velkoměsta a začal si plnit sen, který zdál se nereálný. Ovlivnili mě především Bohumil a Ivan Muchka a velmi i Jaroslav Slavický.  

Nyní na této konzervatoři sám vyučujete. Jaký jste učitel? Jste přísný nebo máte s vašimi studenty přátelský vztah? Vnímáte mezi vámi a studenty generační rozdíl?
Tady vás musím malinko poopravit. Již třetím rokem na TK. hl. m. Prahy nevyučuji, odešel jsem sám na vlastní žádost z důvodu časové zaneprázdněnosti. Tím, že sám ještě aktivně tančím a ne pouze v Laterně magice, k tomu mám ženu a dvě malé děti, je pro mě volný čas velkou vzácností a práce na TK mi hodně času brala. Musel jsem svou dráhu učitele ukončit, ale kdo ví… Třeba se jednou zase vrátím. Učení mě moc bavilo a vztah jsem se studenty navázal velmi snadno. Byly chvíle, kdy jsem musel být i přísný, ale nebylo jich mnoho. Snažil jsem se ke svým studentům přistupovat s respektem a to stejné jsem očekával od nich. Generační rozdíl jsem nepociťoval… Spíš jsem si někdy připadal jako oni a bylo to příjemné.  

Jste také autorem několika choreografií. Jak vás tato práce baví? Musí to pro vás být jednoduché v tom, že si jednotlivé vazby dokážete představit, nemám pravdu? Na kterou vaši choreografii jste nejvíce hrdý?  
Mnoho se choreografii nevěnuji. Zjistil jsem, že nemám dostatek ambicí šplhat až na vrchol. Což jistě uznáte, že by choreograf mít měl. Práce na vlastních choreografiích je překrásná věc. Rodíte dítko a vkládáte do něj kus sebe. Ze všech svých dosavadních prací mám nejraději choreografii Čtyři. Je, myslím si, skutečně výhodou, když má interpret i částečnou schopnost kreativity a vlastní tvorby. Snáze se plní přání tvůrců i nabízí pohybové materiály, které, vycházejí-li z vás, pak se i lépe tančí, pak i očím diváku třeba lépe chutná.  

Na závěr se zeptám: máte nějaký nesplněný sen?  
Snů mám mnoho, ale hlavní je zůstat člověkem a vychovat ze svých dětí lidi, kteří znají vlastní cenu, jsou přínosem druhým, a až jednou zestárnou a ohlédnou se, neuvidí spálenouzem, ale rozkvetlou louku vlastních činů.  

Moc děkuji za rozhovor a přeji jen to nejlepší!  
Děkuji za dotazy a přeji hezké čtení!

Foto: P.Knolle a Hana Smejkalová

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 2 hlasů )