Určitě jste již všichni zvědaví, jak dopadla naše letní básnická soutěž s názvem Tak už mě nakousni, jejímž patronem byl tentokrát varnsdorfský básník Milan Hrabal. Máme tři krásná místa plus jedno čtvrté bramborové, které udělila redakce. Vítězové budou odměněni a níže si také můžete přečíst jejich soutěžní dílka.

Předně děkujeme všem účastníkům za jejich skvělé příspěvky. Některé pobavily, jiné rozesmutnily, nad dalšími jsme kroutili hlavami, co se tím pokoušel básník říci, jak už to tak bývá (smích)... Jste úžasní, děkujeme za přízeň a můžete se těšit na další soutěž!

Výherci soutěže Tak už mě nakousni:

1. místo Opravář (zkušený a protřelý autor, veršující zubař Václav Franc)
2. místo Sušenka (mladičká začínající autorka Věra Jahodová)
3. místo Kráska a zvíře (zkušená a velmi rozpustilá básnířka Petra Parýzková Frajová)
4. místo Tak už mě nakousni (Tereza) – speciální cena redakce

Prvním třem výhercům napíše básník Milan Hrabal mail, v němž nebude chybět osobní pochvala a ocenění i případné doporučení pro další tvorbu. Všichni vybraní autoři budou pak také odměněni básnickými sbírkami Milana Hrabala.

Náš rozhovor s Milanem Hrabalem si můžete přečíst zde: https://www.kultura21.cz/rozhovory/22387-patron-nasi-literarni-souteze-tak-uz-me-nakousniq-milan-hrabal-v-rozhovoru-o-tom-jak-zacinal-s-poezii

A nyní si už můžete vychutnat naše vítězné soutěžní příspěvky:

Opravář

Jsem opravář

tvého těla

Dvacet čtyři hodin

ručiček předností

přemostí

chvíle ve dvou

Jsem herec

v amatérském divadle

tvých vnad

Snad

zahladím stopy

na slupce

předehry

Co ti na mě vadí

když proklínáš

na letišti emocí

i prosíš

Čert ví

Tak už mě nakousni

Než se do nás pustí

červi

Sušenka

V dřevěném kredenci,
za starými hrnci,
v dóze plechové,
barvy nachové,
ležela sušenka.
Ležela tam už z předloni,
ten, co ji tu nechal,
jistě čekal,
že ho mlsná dohoní.
A ta sušenka malá,
pouze jednu básničku znala,
proto každou noc i den,
zpívala slogan jen:
„Tak už mě nakousni
a zjisti, jaká jsem,
s hořkou čokoládou
nebo kokosem?“
A šlo by to tak dál,
kdyby se jednou v kredenci,
za starými hrnci,
neobjevila myší máma.
Čmuchá, čmuchá, čichem větří,
když vtom narazí na poklad,
celá šťastná domů běží,
děti křičí: „Máme hlad!“
A tohle je slavný konec,
naší sladké hrdinky,
teď navěky tiše spinká,
v bříškách myší rodinky.

Kráska a zvíře

Máš vůbec tušení, jak večer je dlouhý?
Jak táhne se čas?
Nekonečný hodokvas.
I noční můra už líně mžourá.
Kolem lustru se ospale šourá
a pletou se jí nohy.
Jen okolo obcházíš,
vzduch vůní svou čeříš.
Kdy už mé motýly povečeříš?
Všechny je pochytáš,
nebo aspoň rozcucháš,
v útrobách rozházíš...
V očích mi tep můžeš vykoukat.
Na hrdle nedočkavost číst,
hltat ho jako popsaný list.
Z milostného románu.
S energií orkánu
okna bych mohla vytloukat.
Tak už mě nakousni.
Vždyť proto jsem tady.
Proto jsi plenil lesy a hrady.
Vylíbej touhy své do kůže mých rtů,
vtiskni mi vášeň do nártů.
Až svlékneš mi šaty noblesní.
V přívětivém světle loučí
tuším úsměv, cítím hřích.
Válí se mi po tvářích.
A taky po šíji,
kterou už tvá ústa lačně popíjí.
Nikdy už se nerozloučí.

Tak už mě nakousni

Drobným pohybem, jen bříšky prstů,
se snažím odstranit ochrannou vrstvu.
Chci nahmatat ta měkká místa,
a svlažit v nich svá suchá ústa.
Prsty se bořím do teplé dužniny,
na veřejném místě, bez jediné pochyby.
Ochutnám tvou šťavnatou jedinečnost!
Před očima hvězdy, v hlavě věčnost.
Cinknutí oznámí otevření dveří.
Paniku? Stud? To cítím stěží.
Tvé sladké kapky lížu z prstů,
slupku vracím k ochutnanému místu.
Našel jsem pomeranč ve výtahu.

< Předchozí		Další >