Jak mě potkalo štěstí: Štěně
Banner

Jak mě potkalo štěstí: Štěně

Nejlepší den mého životaMilý deníčku, dnes mám šesté narozeniny a jedu s rodiči za mým strejdou Martinem. Hrozně moc se těším. – Tvoje Berta. Berta zavřela svůj deník a dívala se z okna auta na krásnou krajinu kolem. Stromy ubíhaly a mraky se pořád měnily v nejrůznější tvary.

„Jak dlouho pojedeme, hrozně se nudím,“ řekla Berta otráveně.

„Jedeme jen pár minut,“ odpověděl její táta Michal.
Berta ale únavou usnula.
Zdál se jí sen. V tom snu byla ve vesmíru. Všude byly samé hvězdy a světýlka, která svítila jako světlušky. Běhala vesmírem, bylo to nádherné. Na ruce ucítila něco teplého a příjemně hřejivého. Pak se jí dotklo něco hebkého, ale nic tam neviděla. Najednou ucítila něco na tváři. Bylo to teplé a mokré. Ucítila to znovu.
S leknutím se probudila.
Zjistila, že sedí ve svém autě. Dveře od auta byly otevřené.
Znovu se lekla, když se ve dveřích objevil pes.
Jeho chlupy se zlatavě třpytily na slunci, které ji předtím hřálo.
Pes ji znovu olízl.
„Nech toho, to lechtá,“ chechtala se Berta.
Uvědomila si však, že v autě nejsou rodiče.
„Musíme najít mé rodiče,“ oznámila Berta psovi.
Vystoupila z auta a rozhlédla se. Stála na malém dvorku. Před nimi byl malý dům a dřevěný zahradní domek.
Pes běžel k domu a sedl si na dečku ležící před domem. Vesele mával na Bertu ocasem.
Berta šla taky k domu.
Vstoupila dovnitř a pes ji následoval. Vešla do místnosti, kde uslyšela někoho mluvit.
,,…. takže Michale a Sáro jsem rád, že jste přijeli,“ řekl pán, ve kterém Berta poznala strýce Martina, a pokračoval:
„Ahoj Berto, vidím že už jsi vzhůru, že tě Klára probudila,“ a Martin mrkl na psa Kláru.
Martin vlastnil chovatelskou stanici, právě se mu narodila nová štěňátka…
„Tak pojď se podívat na překvapení,“ řekl táta radostně.
Vešli do malé místnosti.
Berta uslyšela slabé pískání.
V místnosti byl malý pelíšek – asi pro psy – a v něm se něco malinkého vrtělo.
Na Bertu vykoukla malá hlavička s korálkovýma očima.
„To je… to je štěně!“ vykřikla radostí Berta.
„A je pro tebe k dnešním narozeninám,“ přidala se maminka Sára.
„Klára je jeho maminka, a chce, aby ses o něj starala co nejlépe,“ oznámil strejda.
Všichni ještě v radosti chvíli pobyli, pak se Berta rozloučila s Klárou a Martinem, a s rodiči nasedli do auta a jeli domů. Tentokrát se Berta vůbec nenudila. Hrála si s novým štěnětem.
Asi po chvilce cesty štěně usnulo.
Maminka se zeptala: „A jak ho pojmenuješ?“
„Bude se jmenovat Ben,“ řekla rozhodně Berta.
Berta rostla a Ben taky. Zažili spolu spoustu zážitků. Berta ho učila hodně povelů a her. Z Bena se stal krásný dospělý pes.

Po asi devíti letech…

Berta se vracela ze školy. Měla hodně úkolů, tak spěchala. Odemkla dveře od domu a čekala. Nic. Vždy, když otevřela dveře, přiběhl za ní Ben. Tentokrát nepřišel.
Vešla do obýváku, kde většinou Ben ležel na koberci. Byl tam, ale spal.
„Bene?“
Ben otevřel oči. Jak spatřil Bertu a snažil se vstát. Vstal s velkou námahou. Bertě vyhrkly slzy do očí, pevně objala ztěžka stojícího Bena. Její vlasy vlály v průvanu otevřeného okna, a jako by
ten vítr odvál i něco víc. Uvědomila si krutou skutečnost.
„Nesmíš mě opustit Bene,“ brečela.
V tom se ozvaly klíče v zámku u dveří, přišel táta z práce. Když uviděl Bertu schoulenou na koberci přispěchal k ní.
„To nic Berto,“ utěšoval ji.
„Nechci o něho přijít!“
Táta se ztěžka nadechl: „To tak prostě je,“ objal ji.
Tu noc Berta probrečela. Nechtěla, aby ji opustil její věrný přítel. Devět nádherných let tu pro ni byl a teď ji asi už brzy opustí. Nakonec, se slzami v očích, usnula.

„Dobré ráno Berti, dnes mám zkrácenou práci. Přijdu domů dřív,“ pozdravil ji táta.
Z ložnice vyšla máma Sára. Pohladila Bertu po vlasech. Berta mlčela.
„Vím, že to bude pro tebe těžké, ale to určitě překonáš. Dnes půjdeš do školy a tví kamarádi ti určitě pomůžou se z toho dostat.“
Ve skutečnosti ale Berta ve škole žádné kamarády neměla, většinou sedávala v lavicích sama. Všichni ji pomlouvali a smáli se jí. Nevěděla proč.

Berta stála na školním dvoře a čekala až se otevřou vstupní dveře. Kolem ní prošli nejhorší kluci ze školy. Všechny jen mlátili a šikanovali. Děti nižších ročníků se jich bály. Jeden byl silné postavy, jmenoval se Horác, na toho si netroufli žádní kluci. Druhý byl Petr, byl menší a hubený, ale zato pěkně drzý a mazaný.
Šklebili se na ni. Berta si jich nevšímala a otočila se. Zrovna se otevřela škola, tak šla dovnitř.
Ve škole to probíhalo normálně. Berta nebyla hloupá, ale do učení se jí moc nechtělo. Dostala jednu jedničku a dvě dvojky.
Odpoledne přišla domů. Už ani nečekala, že za ní přijde Ben, a tak šla do obýváku.
„Haló!“ zavolala.
Nikdo se neozýval.
To je divné, pomyslela si Berta a prohledala dům. Nikde nikdo nebyl. Bertu přepadla panika. Nebyl tu Ben!
Vzala telefon a chtěla zavolat tátovi, protože měl být doma dříve, a tak přece musel něco vědět o zmizení Bena. Ale její telefon byl vybitý. V panice se snažila najít pomoc. Uviděla mámin služební telefon, a tak ho popadla a zavolala tátovi.
„Ahoj Sáro,“ ozval se táta z telefonu.
„To jsem já, tati.“
„Ahoj Berto, musel jsem odjet s Benem na veterinu,“ řekl smutně. „Je mi to moc líto, můžeš se s ním ještě rozloučit. Maminka tě sem přiveze.“

Berta seděla v čekárně. Nohy měla na židli a hlavu měla na kolenou. Máma, která tam seděla s ní, ji pohladila po zádech. Berta vzlykla.
Ze dveří ordinace vyšla veterinářka a pokynula Bertě, aby vstoupila.
Berta uviděla Bena ležet na lůžku. Přišla za ním s tváří celou rudou od pláče. Přiložila mu ruku k čumáku. Uviděla, jak Ben zahýbal hlavou, otevřel oči, a tak slabě zavrtěl z radosti ocasem, že to nešlo ani poznat. Berta v jeho očích viděla poděkování. Jeho oči byly jedinečné, takové žádný jiný pes neměl. Jako by děkoval za vše krásné, co spolu prožili.
U dveří stáli táta s mámou a plakali i oni, považovali Bena za součást rodiny.
Potom přišla veterinářka s uspávací injekcí.
„Neboj, nebude ho to bolet, nic neucítí…“ utěšovala Bertu veterinářka.
Berta brečela, nemohla uvěřit, že ji opustí.
„Sbohem Bene!“ A Berta se rozplakala.

Uběhlo několik dní od Benovy smrti. Berta to prožívala velmi špatně. Nechtěla chodit ani do školy. Spolužáci se jí smáli, že to hrozně prožívá. Ale většina z nich psa neměla a když ano, tak ho brali víc jako domácího mazlíčka než jako přítele.
Jednoho dne po škole šla Berta domů a čekala na zastávce. Právě znova začalo pršet, když na Bertu vystříkla voda z kaluže zpod kol kolem jedoucího auta. Berta byla celá mokrá. „No super!“ rozčílila se.
V tom prošel kolem ní asi stejně starý kluk s úsměvem od ucha k uchu, když ji uviděl. Měl s sebou deštník, a tak na něj nepršelo.
„Ahoj, nechceš si půjčit můj deštník?“ zeptal se s úsměvem.
Berta vypadala, že každou chvíli odmítne, ale pak řekla: „Ano, tak děkuji.“
Kluk si nasadil kapuci a znovu se usmál. „Já jsem Vojta a ty seš?“
„Jmenuji se Berta. Kam chodíš na školu?“ řekla s kamennou tváří.
„Já chodím tady o ulici vedle“ pokývnul hlavou Vojta směrem do vedlejší ulice.
„Vážně, tam chodím taky. Jak to, že jsem tě tam neviděla?“ podivila se Berta.
„Byl jsem tam dnes první den. Přistěhovali jsme se,“ odpověděl nejistě Vojta.
„No, vlastně, byli jsme dnes s rodiči jen u ředitele, takže proto jsi mě neviděla. Zítra se mám hlásit v 9.A.,“ informoval Bertu ještě Vojta.
„Tam chodím taky. Tak se zítra potkáme. Už mi jede autobus. Tak ahoj zítra.“ rozloučila se Berta se stydlivým úsměvem.
„Tak ahoj.“ zamával na ni Vojta.
Berta seděla v autobuse, dívala se na kapky deště stékající po okně a přemýšlela. Z Vojty měla dobrý pocit. Byl milý a veselý. Třeba to může být i její nový kamarád.
Druhý den se Berta s Vojtou skutečně potkali. Sedli si spolu do lavice. Berta se dokonce několikrát usmála a šlo vidět, že jí jeho kamarádství pomáhá překonat stesk po Benovi.
„Nechceš dnes zajít do parku?“ zeptal se Vojta po vyučování.
„No, dnes mám čas, takže ano, můžeme,“ řekla Berta a po tváři jí přelétl úsměv.

Skončilo vyučování a Vojta čekal na Bertu před školou. Když odcházeli, Horác a Petr si na ně ukazovali posměšně prstem.
„Nevšímej si jich, jsou hloupí,“ řekla Berta a drcla loktem do Vojty.
Vojta nad tím mávnul rukou a šli do parku.
Sedli si na lavičku a začali dojídat školní svačiny.
„Berto, mám na tebe otázku,“ řekl Vojta a znova si ukousl rohlíku.
„No, jakou?“ zeptala se Berta s plnou pusou.
„Přijde mi, že jsi taková smutná. Proč?“ zamrkal na ni Vojta.
Berta zmlkla, polkla sousto a odvrátila od něj obličej.
Nadechla se a řekla: „Je to pro mě moc těžký, ale slib, že se mi nebudeš smát.“
Vojta si jakoby olíznul a zvednul dva prsty levé ruky, a se zájmem poslouchal: „Neboj se, nikomu nic neřeknu a smát se nebudu.“
„Jako malá jsem dostala psa, byl to ten nejlepší kamarád. Já jsem vyrůstala, ale on stárnul. Před pár týdny odešel za duhový most. Už tu není.“
Berta se rozesmutněla. Schovala si tvář do dlaní. Vojta ji pohladil po zádech a řekl: „To nic, už je to dobrý, takovej je prostě život. Jsi přeci Berta Veselková, tak se raduj ze života, jaký je.“ Berta se trochu uklidnila a najednou ucítila pocit, jako kdyby z ní spadla všechna tíha. Byla ráda, že to mohla někomu říct.

Uběhlo pár týdnů a Berta na tom byla postupně o mnoho lépe. Smála se a byla veselejší, už i rodiče si toho všimli.
Jednoho dne přišel Vojta do školy s modřinou na čele.
„Ahoj Vojto… co se ti to stalo?“ starala se Berta.
„Ehh… to nic… jen, jen jsem narazil do lampy… nic víc,“ snažil se Vojta zamaskovat rozpaky nepovedeným úsměvem.
Berta si ho přísně přeměřila od hlavy až k patě, ale pak řekla: „No jo, ty jeden nešiko!“
Ve skutečnosti Berta něco tušila, ale nechtěla se ho na to ptát.
Vojta však dnes nebyl tak veselý, jako býval. Smál se, ale méně často. Bertu to trápilo. Rozhodla se, že tu záhadu musí vyřešit. Když on kdysi pomohl jí, musí ona teď pomoct jemu.
Po vyučování se Berta zeptala Vojty, jestli nechce někam zajít. Ale Vojta jí na to řekl: „Ne, promiň, musím se učit,“ a se svěšenými rameny odešel.
Berta se zamračila a přemýšlela. Nikdy ji nenapadlo, že by byl Vojta někdy z něčeho smutný. Pokrčila rameny a šla domů.
Když přišla domů, šla do svého pokoje. Byla doma sama, protože rodiče byli ještě v práci. Odložila si batoh a lehla si na postel. Koukala do stropu. Podívala se na skříň a na ní byla papírová krabice. Zvedla se z postele a sundala krabici dolů ze skříně. Otevřela víko a nakoukla do krabice. Z krabice vytáhla obojek, který patřil Benovi, když byl ještě štěně. Ukápla jí slza radosti. Už se tím tak netrápila, pochopila že to k životu patří, a hlavně, že se má Ben v tom psím nebi dobře. Pousmála se.
Vytáhla několik svých starých hraček a fotky s Benem. Na dně krabice byl i její starý deník. Otevřela ho a četla si: Dnes je krásný den, máma mi koupila novou hračku, kterou jsem si přála – Berta, a našla dokonce i zápis ze dne, kdy si jeli pro Bena: Milý deníčku, dnes mám šesté narozeniny a jedu s rodiči za strejdou Martinem. Hrozně moc se těším. – Tvoje Berta. Miluji hrozně moc mého Beníka…
Znovu ji ukápla slza. Vzala tužku a napsala: Kéž by mě znovu potkalo štěstí.
Večer si Berta četla noviny, co táta přinesl z práce. Psalo se tam: Ztratilo se štěně z chovatelské stanice psů, prosím, hlaste se mi, pokud jej najdete na telefonu…
„To jsou mi věci,“ pomyslela si nahlas Berta, ale pak noviny odložila a už o tom nepřemýšlela. To ale nedočetla, o jakou chovatelskou stanici jde…

Dalšího dne přišel Vojta do školy úplně zničený. Vůbec se neusmíval a na ruce mu přibyla další modřina.
A dost, řekla si Berta v hlavě, musím mu pomoct.
Skončilo vyučování a Vojta jako by někam spěchal. Berta se vydala za ním, ale nenápadně.
Zabočil do temné části města, do malé uličky.
Berta se skrčila za popelnici a poslouchala.
„…to je dost, že jsi došel,“ řekl hrubý hlas.
„Už jsme mysleli, že si tě budeme muset najít,“ řekl pro změnu tenčí skřehotavý hlas.
„No jo, měl jsem ještě školu...,“ uslyšela Berta Vojtův hlas.
„No tak pojď, dělej!“ řekl zase ten hrubý hlas.
Bertě došlo, že ty druhé dva hlasy patří Horácovi a Petrovi. Málem na ně vykřikla, ale zastavila se. Musí zjistit kam jdou.
Kluci vedli Vojtu dál do uličky, kde byl postavený menší přístřešek ze starých odpadků.
Vešli pod plachtu a tam se ukryli.
Berta měla možnost se dostat na lepší místo, a tak vylezla po žebříku na opuštěný balkon na domě. Schovala se za zástěnu a koukala se dírou v ní, a čekala, co se bude dít. Uviděla, jak zlí kluci strhli plachtu u jejich „bunkru“. Vytáhli malou klec, ve které se něco hýbalo.
Berta dostala málem zástavu srdce, když zjistila, že je to malý pes. Ne, štěně je to! Už, už se na ně chtěla vrhnout, ale pak si uvědomila, že to není nejlepší nápad, a tak se zase schovala. Vytáhla telefon a chtěla zavolat policii, ale pak se zarazila a rozmyslela si to. Mohli by to uslyšet.
Mezitím ti dva lumpové vytáhli pejska ven z klece za kůži na hřbetě a odhodili na zem. Štěně vypísklo, a vypadalo ustrašeně.
Bertě se chtělo brečet a bít se s nimi zároveň. Rozhodovala se, co udělat.
Slezla potichu po žebříku a postavila se doprostřed uličky.
Kluci se poohlédli a zachechtali se. Vojta vypadal spíš ustaraně.
„Ty si myslíš, že se proti nám můžeš postavit, taková bačkora?“ rozkřičel se Horác.
Berta odhodila telefon blíže k nim.
Kluky to chvíli zmátlo, ale pak se zase soustředili na Bertu.
Štěně využilo volné chvíle a tiše se odplížilo z dohledu těch dvou tyranů.
„Jsem Berta Veselková a nebojím se vás,“ řekla odvážně Berta, i když v jejím hlase byl slyšet náznak strachu. „Jsme na ulici Západní 12 a vy tady týráte psa a jednoho kluka jménem Vojta,“ řekla rozhodně a hodně nahlas Berta.
Petrovi začalo docházet, jak je Berta obelstila, že měla na mobilu zapnutý hlasitý odposlech a volala policii. Horácovi to došlo až později. Zareagoval na to tím, že vzal kámen, mrštil sním proti Bertě a trefil ji do pravého spánku.
Berta z bolesti upadla na zem s přivřenýma očima a jediné, co v tu chvíli rozeznala, byla modročervená světla v dálce…

Berta zase běhala vesmírem. V dáli uviděla známý obrys. Přiběhl k ní Ben. Plakala samou radostí, že ho zase vidí, ale pak si něco uvědomila. Když je Ben mrtvý a ona je tady s ním, tak je asi taky… mrtvá? Zesmutněla, takhle si to nepředstavovala. Co bude s mými rodiči až se to dozvědí. A co Vojta? Ten to ponese také těžce… napadlo ji.
Ucítila bolest na spánku, Ben seděl před ní. Ale najednou se vše ztrácelo před očima i Ben…
Berta otevřela prudce oči. Uviděla jen bílo, vlastně to byl strop, uvědomila si.
Nad ní stála maminka se slzami v očích a Vojta, zase se smějící od ucha k uchu. Maminka si všimla, že se Berta probudila, a tak se rozplakala ještě víc a objala ji. Přišel i táta, a ten si také oddechl, že je Berta v pořádku.
Byli tam i Vojtovi rodiče, protože se to týkalo i jich.
Do dveří vešel pán v uniformě-policista, jak si Berta všimla.
„Jsem rád, že se tobě i Vojtovi nic nestalo. Udělala jsi dobře, když jsi nás zavolala,“ řekl policista.
Berta se pousmála.
Táta rychle řekl: „Doktor nám sdělil, že už jsi v pořádku, a můžeš jít domů.“ Pak jí pošeptal: „A přijede k nám Vojta a jeho rodiče na návštěvu.“

Berta přijela domů, šla do svého pokoje a lehla si do postele. Přemýšlela o událostech, které se za poslední dobu staly. Měla tolik otázek.
Vzpomněla si na Bena a pousmála se. Ale pak se zarazila a zesmutněla. To štěně, co tam bylo to asi nepřežilo, bylo v hrozném stavu.
„Chudáček malinký,“ posteskla si.
Zazvonil zvonek u dveří, byl tu Vojta i s rodiči.
Vojta přišel za Bertou do pokoje a rodiče si povídali v obývacím pokoji.
„Hrozně moc ti děkuji Berto, kdybys nepřišla, kdo ví, co by se dál dělo,“ pronesl Vojta.
„Pro mého kamaráda všechno,“ usmála se Berta. „Jak dopadli Horác s Petrem?“
„No, odvedli je na policii a tam zavolali jejich rodičům. Vypadá to, že je vyhodí ze školy,“ ušklíbl se Vojta.
„Snad už nebudou nikoho dalšího šikanovat,“ rozzlobeně řekla Berta.
„To nevím, ale doufám, že se polepší,“ dodal Vojta.
Další dva týdny ve škole ubíhaly jinak. Berta si našla pár nových přátel, protože se stala hrdinkou. Zachránila svého kamaráda, ale hlavní bylo, že díky ní byli potrestáni dva největší tyrani ze školy.
Berta se Vojty na to trápené štěně neptala. Nechtěla ho ponížit tím, že by musel přiznat, že ho Horác s Petrem nutili pejskovi ubližovat a pak ho tím vydírali. Vojta sám o tom také nezačal mluvit.
Jednoho dne, v sobotu, se Berta probudila s hezkým pocitem. Měla narozeniny. Převlékla se a šla do kuchyně za rodiči. Ti byli také nachystáni a připravovali stůl na oslavu.
„Dobré ráno Berti a všechno nejlepší k narozeninám,“ popřál jí táta a poslal pusu vzduchem. Máma ji objala a pohladila po vlasech.
Na stole bylo nachystáno sedm talířů. Berta se podivila, proč sedm talířů, když nikoho jiného většinou na oslavy nezvou.
„Mami, proč chystáš sedm talířů, když nás bude jen šest?“
„Přijde ještě někdo, “ odpověděla jí na to maminka.
Berta neměla čas nad tím přemýšlet, protože zrovna zazvonil zvonek. Šla otevřít a uviděla Vojtu s jeho rodiči, Mirkem a Alexandrou.
Vojta podal Bertě bonboniéru a usmál se moc hezky, jak nejvíc to jen šlo.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Berto,“ řekl.
„Děkuji pojďte dál,“ a pokynula jim rukou směrem dovnitř.
Berta krájela a podávala všem u stolu dort. V tom zase někdo zazvonil.
Šla tedy otevřít. Otevřela dveře a před sebou uviděla pána, kterého nejprve nepoznala. V ruce nesl velkou tašku a usmíval se na ni.
„Ahoj Berto, málem jsem tě nepoznal, jak si vyrostla,“ zaculil se na ni strýc Martin.
„Mami, tati, je tady strejda,“ zavolala Berta směrem k rodičům.
Máma přišla a pozdravila: „Ahoj Martine, pojď dál.“
Martin odložil tašku, sedl si k sedmému talíři a maminka mu ukrojila také kus dortu.
Tašku Martin položil ke zdi, za Bertina záda. Berta si ale všimla, že se taška pohnula. Otočila se na tašku a pak na všechny u stolu. Všichni se usmívali.
„Co je v té tašce?“ zeptala se zvědavě a trochu podezíravě Berta.
„Běž se podívat, “ odpověděl jí pobaveně táta.
Zvedla se tedy od stolu a dřepla si k tašce. Taška se zase pohnula. Otevřela boční zip a najednou na ni vyskočilo štěně. Začalo ji olizovat a šplhat jí do náruče.
Bertě najednou došlo, že Bena měla také od Martina. Vzpomněla si.
„Všechno nejlepší, Berto! Rozhodl jsem se, že ti to štěně daruji, protože si byla tak moc statečná,“ poblahopřál jí Martin. „Rodiče mi telefonovali a řekli, co se stalo“. To štěně se asi v noci protáhlo plotem a pak ho našli ti dva darebáci. Jeden z nich bydlí kousek ode mě.“
„Děkuji ti,“ vděčně děkovala Berta a podrbala něžně štěně za uchem.
Koukla se tomu drobečkovi do očí a on zase do těch jejích. Byly úplně stejné jako měl Ben.
„Oči má po své babičce, Klára s Benem měli stejné oči a tenhle prďola je má taky takové,“ vysvětloval Martin.
Po veselé oslavě se Berta rozloučila s Martinem, který musel odjet dřív. Vojta s rodiči ještě zůstali. Berta šla s Vojtou a štěnětem do pokoje a všichni si skočili na postel.
„No, tak jak ho pojmenuješ?“ zeptal se Vojta.
„Hmm… zatím mě nic nenapadá, ale může se jmenovat třeba… Kevin.“
„To se mi taky líbí,“ usmál se Vojta a pejska pohladil.

Bertu pak jako každý den s nadšením vítal Kevin, když přišla ze školy. Odložila si v pokoji tašku a sedla si ke stolu. Pod hromádkou sešitů ležel její deník. Otevřela ho na poslední popsané straně, kde asi před týdnem napsala: Kéž by mě znovu potkalo štěstí.
Usmála se a dopsala: Milý deníčku, neměla jsem přítele, a teď mám dva. Nejlepšího Vojtu a úžasného psa Kevina! Takže mě to štěstí přece potkalo!

 

Nejlepší den mého života

Zdroj foto: Pixabay

O autorce:

Ema Stögerová (*2008)

je naší nejmladší účastnicí literární soutěže a žákyní základní školy v Brně. Ráda tvoří a ve volném čase chodí ven. Také se věnuje kreslení a malování, proto by chtěla ilustrovat knihy a jiné literární výtvory. Před třičtvrtě rokem začala psát svoji knihu, ale to ji časem omrzelo, a tak to vzdala. Dlouho přemýšlela, jak vlastně psát. Napadlo ji tedy, že se zúčastní nějaké literární soutěže. Ale jaké? Půl roku nemohla najít žádnou soutěž. Pak ale narazila na soutěž NEJLEPŠÍ DEN MÉHO ŽIVOTA, pořádanou magazínem KULTURA 21, a tak jí se zúčastnila. Ani ji nenapadlo, že se takhle na začátku dostane na žebříček 8 nejlepších soutěžících! Je to pro ni nová zkušenost a Ema doufá, že ji to posune dál. My o tom nepochybujeme a přejeme jí hodně dalších úspěchů!


 

Rozhovor

Jak Jana Andresíková spadla z koštěte…

Jana Andresikova 200Herečka Jana Andresíková jako host Toboganu v pyžamu vyprávěla o svých neuvěřitelných karambolech, které ji v životě potkaly. Její zdravotní karta má několik stránek popsaných odshora dolů. Pa...

Hledat

Vymazlené dítě harfistky Jany Bouškové – sólové album Má vlast

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby.
Supraphon

Literatura

Dar jménem Alzheimer

alzheim200Přečíst si tuhle dojemnou knížku pro mě nebylo vůbec jednoduché. Nezhltneš ji v průběhu několika večerů. Právě naopak, pomaloučku se prokousáváš duchovním textem, přemýšlíš o přečteném a necháváš jednotlivá sdělení na sebe působit. Téma je velmi náro...

Divadlo

Letní shakespearovské slavnosti přivítají hosty

SSl peSlavnosti v srpnu potěší diváky hned třemi zajímavými hosty – temperamentní slovenskou Komédiou omylov, Othellem v originálním znění a rozverným Zkrocením zlé ženy v ostravském podání. Generálním partnerem slavností je skupina PPF.

...

Film

Něžnost

altV roce 1966 celý svět dojalo slavné francouzské milostné drama “Muž a žena“ o lásce naplňující životy ovdovělého muže a osamělé ženy. Režisér Claude Lelouch tímto něžným, vizuálně vzrušujícím filmem o lásce tak poprvé na sebe up...