Na náměstí před Pražským hradem je dnes plno lidí. Nejen turisté využívají nádherný sluneční den pozdního babího léta na procházku k dominantě Prahy. Blíží se dvanáctá hodina a davy lidí čekají na zdejší největší atrakci, střídání Hradní stráže. Dobu čekání si lidé krátí různě. Někdo se fotí se strážníky, někdo sedí na obrubníku a někdo, hlavně zahraniční turisté, si fotí hrad. Je krásný slunečný den a příjemnou atmosféru tu dotváří i kapela tří mužů, stojící u sochy Tomáše Garriguea Masaryka v kostýmech z první republiky a hrající písničky od Karla Hašlera.

A nejvíc šrumu je bezpochyby kolem dvou strážníků, jež tu musí nehybně stát a nevšímat si lidí, co se jim snaží narušit soustředění, fotí se u nich, dělají na ně různé pošklebky nebo se je snaží rozesmát. Oni se však ani nehnou, jako by neměli emoce.
Je krásné slunečné odpoledne, nijak se nelišící od jiných dnů zde na hradě, dokud se nestane něco, co vyvolá neuvěřitelný rozruch. Před strážníkem se, jako jedna z mnoha, objeví mladá krásná dívka a snaží se strážníka rozesmát. Stoupne si přímo před něho, porušujíc osobní zónu, a těsně před obličejem se na něj usmívá a vyplazuje jazyk. A on se najednou pohne a políbí ji. Dívka zůstane v šoku nehnutě stát, turisté všech národností žhaví své fotoaparáty a strážník, jako by se nic nestalo, dál nehnutě stojí. Jen se na dívku, která na něj překvapeně hledí, pousměje.
V tu chvíli se na náměstí nemluví o ničem jiném. Den pokračuje v zaběhnutých kolejích, ale lidé, co byli svědky této nepatrné události, na to nikdy nezapomenou.

Kancelář velitele hradní stráže není zas tak veliká, jak by jeho funkci příslušelo. Jemu to ale nevadí, jelikož býval voják a na skromné podmínky je zvyklý.
Velitel stojící u okna zahleděně pozoruje lidi na hradním nádvoří a vyruší ho až zaklepání na dveře. Do místnosti vejde David, mladý strážník, co včera políbil onu dívku.
Velitel se ani neotočí od okna: „Sedněte si!“
David poslechne a velitel po chvíli pokračuje: ,,Asi víte, proč jsem si Vás sem po-po-pozval.“
David stále mlčí. I když mu připadá trochu směšné, že velitel koktá a chce se mu kvůli tomu smát, udrží vážný výraz.
Velitel se konečně otočí, přistoupí ke svému stolu a hodí před Davida noviny. Na titulní straně je včerejší polibek.
Velitel začíná zvyšovat hlas: ,,Jistě, že víte, proč jsem Vás zavolal! Vždyť o tom p-p-píše celá republika. Co republika, celá Evropa! Blahopřeji Vondráčku, stal jste se celebritou. Doufám, že z toho máte radost!“
Upřeně kouká na Davida, ten však jen mlčí.
Velitel tedy pokračuje: „Patnáct let dělám tady velitele a ani jednou se mi nestalo, že bych musel řešit takovéhle p-p-provinění p-proti řádu! Nejenom, že jste zneuctil dobrou po-po-pověst Hradní stráže, ale i celé naší republiky! Víte, kolik tam bylo cizinců?!“
Zapálí si cigaretu a pokračuje: „Já Vám něco řeknu. V dětství jsem měl takovej p-p-problém. Byl jsem hrozně tlustej a děti se mi smály. Vždy jsem znervózněl a začal koktat. Nemohl jsem vyslovit p! Pak jsem ale během roku shodil patnáct kilo. Od té doby jsem se zbavil i koktání. Třicet let jsem ani nezakoktal.“
David ho tiše poslouchá.
„Až teď! P-po třiceti letech jsem zase začal koktat. A víte, kdy jsem to zjistil?“
David jen pokýve hlavou.
„Dneska ráno, když jsem mluvil s p-p-panem p-p-prezidentem! Nechal si mě totiž zavolat k sobě do kanceláře. Hned p-po ránu! A víte proč?“
David sklopí hlavu.
Velitel už klidně: „Kvůli Vám, Vondráčku, kvůli Vám...“
Načež zase vybuchne a začne šíleně řvát: „Do prdele, víte, jak jsem byl dnes před p-p-prezidentem poníženej? Víte, jak mě po-ponižuje, že zase koktám? A to jenom kvůli jednomu kreténovi, jenž nedokáže dělat dobře tu nejjednodušší p-práci, co znám. Vy máte jen stát, civět před sebe a ničeho si absolutně nevšímat! P-p-prostě úplně vypnout! Ale to je na ten Váš p-p--primitivní mozeček asi moc, co? Vy vidíte hezkou holku, a už se neovládáte! Kolem p-p-projde holka v minisukni a vy ji div nepřehnete p-p-p-řes plot P-Pražského hradu!“
David se tomu pousměje, což velitele ještě více rozčílí:
„Tak Vám to p-p-připadá k smíchu? P-p-p-přesně takhle se mi smály ty děti, když jsem byl tlustej! Ale on Vás ten smích přejde, Vondráček, to budete koukat!“
Velitel si sedne za stůl, z šuplíku vytáhne nějaký papír a podá ho Davidovi. „Tady máte výpověď s okamžitou p-platností. Od dnešního dne už nejste členem Hradní stráže, ani zaměstnancem Hradu. Navíc tady máte ještě po-posudek od zaměstnavatele a řeknu Vám, že když jsem ho psal, byl jsem tak vytočenej, že Vám zaručuju, že s tímhle hodnocením Vás nevezmou už ani na nádraží zametat hajzly! Takovej p-plat, co jste měl u nás, už nikdy mít nebudete! Navíc automaticky p-p-přicházíte o služební byt!“
David jen sedí se sklopenou hlavou.
Velitel pokračuje: „Dneska ještě odevzdáte klíče a uniformu a už s Vámi nechci mít nic společného. Večer tu budete mít p-připravené všechny papíry ze mzdovky. Klíče nechte tam.“
Velitel si zase stoupne k oknu zády k Davidovi a už v poklidu řekne: „To je vše.“
David vstane a beze slova odejde.

David jde posmutněle prázdnou chodbou Pražského hradu a najednou se proti němu od schodů blíží skupinka asi čtyř mužů v oblecích. Mezi nimi i sám pan prezident. Když se s Davidem míjejí, uctivě je pozdraví. Pana prezidenta zvlášť.

Páni jsou zabráni do hovoru, a aniž by se na Davida podívali, pozdrav mu opětují. Teprve když už jsou za ním, prezident se otočí: „Poslyšte, nejste vy ten voják, co včera políbil tu dívku?“
David se pousměje: „Ano, to jsem já.“
„Už jste mluvil s Vaším velitelem?“
„Ano, pane. Právě jdu od něho.“
„Chápete snad jistě, že nám nic jiného nezbývalo, než Vám dát výpověď.“
David skloní hlavu a přikývne.
Prezident chvíli váhá, než začne zase mluvit: „I když bych Vám vlastně naopak mohl poděkovat.“
David nechápe.
„Takovou publicitu náš Hrad ještě nezažil. Píše se teď o naší stráži ve všech novinách. Po celém světě. A nedá se říct, že je to negativní reklama. Ale nedá se nazvat ani pozitivní. Byli bychom radši, kdyby se psalo o naší práci a ne o aférkách našich strážníků. Jistě chápete, že nic jiného, než výpovědí, to skončit nemohlo. Navíc, Váš šéf byl hodně vytočený. Dokonce tak vytočený, že jelikož slova pan prezident začínají na p, stačil jsem za dobu, než mě pozdravil, schválit celý zákon o kinematografii.“
David se zasměje.
Prezident ho ale napomene: „Nesmějte se. Teď Vás čeká nelehké období. Víte, kam teď půjdete a co budete dělat?“
„Tak to opravdu nevím, pane. Nic jiného, než stát v budce a civět před sebe, neumím. A jak jste viděl, i to mi nejde.“
Prezident se usměje.
„No a k tomu všemu se budu muset ponížit a ve dvaceti osmi letech se vrátit k rodičům, protože svůj byt nemám. Což je o to víc ponižující, že mě máma stále oslovuje Davídku, tak si asi umíte představit, jaký šou čeká naše sousedy…“
Prezident zúčastněně přikývne a pak dodá: „Tak hodně štěstí a více profesionality do další práce,“ a podá mu ruku. David poděkuje a když se drží spolu za ruce, prezident se ještě zeptá:
„Stálo to za to?“
David se zamyslí: „Byla to nejhezčí dívka, jakou jsem kdy viděl. Třeba ji už v životě neuvidím, tak jsem nemohl propásnout ten okamžik. Práci si časem najdu, ale lásku nepotkáváte každý den. Musel jsem něco udělat. A jestli toho lituji? Ne, pane, nelituji. Lituji toho, že jsem neměl více odvahy a nevzal si na ni číslo. Nejspíš ji už nikdy nepotkám.“
Prezident uznale pokývá hlavou: „Tak hodně štěstí, v práci i v lásce.“
„Vám zase hodně štěstí v práci, pane prezidente.“
Prezident se usměje: ,,Jenom v práci? Nemyslete si, vojíne, i prezident potřebuje lásku.“
David se usměje a vydá se směrem k východu.

Vyjde z Pražského hradu a jde nádvořím k bráně. Je teplý podvečer, na náměstí už je jen pár lidí a u brány postává poslední směna Hradní stráže, Davidovi kamarádi. David se k nim pomalu blíží. Je mu ouzko a chce se mu brečet. Právě přišel o práci, bydlení i perspektivu. Pomalu dojde k strážníkům a zklamaně se s nimi rozloučí: „Tak kluci, mějte se. Třeba někdy skočíme na pivko.“
Oba strážci však dělají, že nic neslyší, a nereagují. David si tedy hodí na záda batoh a se sklopenou hlavou jde vstříc náměstí. A když zase zvedne hlavu, všimne si osoby, postávající jen pár metrů před ním . Pod sochou Masaryka, v šeru, stojí mladá dívka a usmívá se na něj. Když se na ni David podívá, zamává mu. David ihned pozná, že jde o dívku, kterou včera políbil. Vydá se za ní.
„Dobrý večer,“ uvítá ho dívka.
David je překvapený: „Dobrý večer, co vy tady?“
Dívka stydlivě skloní hlavu: „Váš kolega mi řekl, že tu budete, tak ňák v tenhle čas, tak...“
Neví, jak se vyjádřit, a tak udělá dlouhou pomlku.
„Já jsem se prostě jen přišla zeptat, zda byste třeba nechtěl zajít někam na kafe. Když už jsme tak populární,“ a natáhne k němu ruku s novinami s jejich polibkem na titulní straně.
David je zcela překvapen a tak nic neříká, jen na ni nehnutě zírá.
Dívka na tváři vykouzlí nádherný úsměv: „Nebo na čaj, jestli kafe nepijete.“
David stále nemůže uvěřit, že před ním stojí a stále mlčí. Promluví tedy zase ona: „Nebo tedy na to pivko, jak vy říkáte?“ přičemž slovo pivko řekne, jako by byla chlap.
David se konečně vzpamatuje: „Jo jasně, na kafe. Kafe. Kafe bych si dal. Potřebuju ho jako sůl.“
„Copak? Špatnej den?“
„No doteďka jsem myslel, že je dnešek nejhorším dnem, co jsem zažil...“
Chvíli se odmlčí, sebere odvahu a po chvíli ji políbí. Podívá se jí do očí a teprve pak větu dokončí:
„Ale zatím je to ten nejhezčí den v mém životě.“ Znovu se políbí.
Nad Pražským hradem se smráká, sluníčko už zapadá kamsi za Petřín, někteří lidé už se chystají k večeři a někteří, jako tenhle osamocený pár pod sochou Masaryka na Hradčanech, nevnímají nic jiného než rty toho druhého.
A jeden ze strážníků v bráně, který to nehnutě pozoruje, se pousměje.

 

O autorovi:

 

Pavel Hnilička (*1976)

vystudoval režii a scenáristiku na Vyšší odborné škole v Písku a po absolvování se ve volném čase věnuje psaní filmových scénářů. Povídka O strážci jednoho hradu je jedna ze sedmi povídek připravovaného celovečerního scénáře o Praze. Pavel psal již se svým bratrem dvojčetem od dětství, první knihu společně napsali už v jedenácti letech a scénář v osmnácti. Na psaní ho baví, že jako tvůrce může vytvářet nové příběhy a postavy, mít kontrolu nad tím, co si myslí, jak jednají, co se jim děje, a tím pak ovlivňovat emoce, které vzbudí u čtenářů. Živí se jako OSVČ v oboru účetní a ekonomické služby a žije v Krupce v severních Čechách.

 

 

< Předchozí		Další >