„Mami, ručičku…“ ozve se do ticha. „Ale, Míšo, vždyť už jsi velikej,“ odpovím mu, ale nakonec mu tu ruku stejně dám. Bude mi ji žmoulat a tisknout a mě to bude štvát, jenže kdybych mu ji nedala, budu si to vyčítat, vím, že se mu takhle lépe usíná.

   Je už velkej, to je pravda, nedávno oslavil šesté narozeniny, spí se mnou v posteli a Luděk tráví každou noc v pokojíčku. Chlap jako hora se se snaží večer co večer smrsknout, aby se vešel do miniaturní postýlky, kterou jsme před třemi lety koupili v Ikee. Měl to být krok k tomu, aby Míša konečně začal spát u sebe v pokoji. „Budeš mít novou postýlku, bude jen Tvoje, dáme ji do pokojíčku a každou noc v ní budeš spinkat!“ říkali jsme mu. Skončilo to vždy stejně, kolem půl sedmé večer začal Míša kňourat a prosit, jestli by přece jenom nemohl spát u nás v ložnici. Tak se to opakovalo každý večer a nakonec jsme rezignovali a přijalo to jako fakt, s touhle záležitostí patrně ještě dlouho nehneme. „Ale prosím vás,“ řekla mi moje psychiatrička, „můj Daník se mi nastěhoval do ložnice, dneska je mu jedenáct a o nějakém přesouvání nemůže být řeč. Když je u mě přítel, spí v pokojíčku…“ spiklenecky se na mě usměje. Obě víme své.
   Z myšlenek mě vytrhne Míšova otázka: „Mami, jak to bylo, když jsem se narodil?“ „Míšo, koukej už zavřít oči a zkus usnout,“ pronesu na oko nazlobeně. „Mami, vyprávěj mi to, prosím…“ zkouší to. „Přivezli jsme si Tě s tatínkem z porodnice, byl jsi s námi doma, někdy jsi plakal, ale většinou jsi byl hodnej, vozili jsme Tě v kočárku, v takovým hezkým, modrým, na dlouhý procházky, to jsi měl rád… Na kočárku jsi měl zavěšenýho pejska s tím šustícím ouškem…“ „Toho zelenýho?“ zeptá se Míša. „Jo, toho zelenýho….“ odpovím mu. Ruku mi už zase tiskne a schovává pod peřinu. „Aby Ti nebyla zima, mami.“ „To seš hodnej, děkuju, a teď už spi.“ pohladím ho po hlavičce. Za chvilku slyším, jak Míša pravidelně oddychuje, stisk ruky povolil, opatrně sunu tu svou k sobě pod peřinu.
   Měla bych spát, nevyspání nesnáším, je to můj úhlavní nepřítel. Když si dostatečně neodpočinu, hlava nemá šanci zregenerovat. Druhý den se přeříkávám, hledám slova, nemůžu si vzpomenout. Jako by mi tam uvnitř zarezla kolečka a ne a ne se znovu roztočit. Přijdu si těžkopádná jako obrovské důlní rypadlo, které se šnečím tempem dává do pohybu. Moje tělo mi přijde velké a nafouklé a můj mozek je ten den menší než jádro vlašského oříšku. Tyranousarus Rex, koušu a napadám všechny kolem sebe. Naštvaná, unavená.
   Pořád ještě se mi stáčí myšlenky směrem k Míšově otázce. Rozhodně mu nemůžu vyprávět, jak to doopravdy bylo. Ještě ne, ještě je moc brzy. Netuším, jestli bude někdy vhodná chvíle na to vyprávět mu necenzurovanou verzi. Nefejsbůkovou, neinstagramovou verzi, příběh bez příkras, takový se na sociální sítě nedává. Jednak se za něj člověk trochu stydí, jednak nevyhovuje dobovému vkusu krásných a nadšených novopečených matek, které právě potkalo největší štěstí jejich života…. Zavřu oči, ale spánek nepřichází, starým, vrzajícím výtahem se spouštím do té nejhlubší a nejtemnější šachty svých vzpomínek.
   „A nemáte nějaký černý myšlenky?“ vyhrkne na mě v obří čekárně centrálního příjmu sloužící psychiatr. Míša spinká vedle mě na koženkové sedačce v přenosném „vajíčku“. Taky tam sedí Luděk a naši. Je mi blbě, už tři dny nespím a nejím, neudržím v sobě vůbec nic a při představě, že mám Míšu pochovat, se rozklepu jako osika. „No, trochu…“ odpovídám se sklopenýma očima a snažím se nevidět Luďka, mámu ani tátu. Cítím ohromný pocit viny, od všeho chci pryč, utéct, nevrátit se…
   Kolikrát mě za poslední dny napadlo, že se zabiju? Nevím, snad tisíckrát… To mi ale zdaleka nepřipadá nejhorší. Tyhle pocity jsou jen důsledkem toho, že se mi v hlavě rojí myšlenky mnohem, mnohem horší. Nenávidím se, netuším, kde se vzaly. V těch myšlenkách Míšu mlátím do hlavičky, taky ho bodám nůžkama, nebo na něho leju vařící vodu. „Jsi zrůda a netvor,“ ohlašuje tlampač v mé hlavě, „zasloužíš si chcípnout.“
   V ordinaci, odkud před chvílí vyvedli běsnícího Roma, to doktorovi všechno řeknu. Chvilku na mě kouká, pák něco ťuká do počítače a vzápětí pomalu a zřetelně řekne: „ Musíme si vás tu nechat, paní Klimešová.“ Následující chvíle připomínají zběsile rychlý videoklip: loučím se se všemi v čekárně, vedou mě na oddělení, jsem v pokoji s klecovým lůžkem, které je ten den jediné volné, Luděk mi přiváží věci, hrozně mě bolí hlava a dávají mi nějaký prášek, sestřička mi stahuje prsa, protože se musí zastavit kojení, ležím v klecovým lůžku a usínám…
   Ráno mě budí: „Pojďte na snídani, paní Klimešová..“ Kam mám jako do prdele jít, ptám se sama sebe, pod mikinou cítím mokré tričko, teď už docela nasáklé mlíkem, je mi špatně od žaludku a motá se mi hlava. Došourám se do jídelny, kde sedí hrstka pacientů a v poklidu snídá. Moc se nerozhlížím a sedám si vedle kluka, který mi ze všech lidí okolo připadá nejvíc normální. Zakousnu se do kaiserky a to je poslední moment, který si vybavuju. Probudím se a jídelna je prázdná. Doktor Havlíček nade mnou stojí a volá: „Paní Klimešová, slyšíte mě, paní Klimešová, omdlela jste, my vás teď převezeme na jiný pokoj, ano?“ Přendají mě na vozík a vyklopí do čisté postele na trojlůžáku. Mikina je nacucaná, že by se dala ždímat, prsa se pod obvazy nalévala a výsledkem byl obinadlový krunýř, v němž se prostě nedalo dýchat.
   Sestřička mi přináší igelitku s věcmi. Ležím na posteli a zírám do stropu. Z vedlejšího lůžka se na mě zubí blonďatá rozcuchaná holka s obinadly na zápěstích: „Nazdar, já jsem Nikola!“ „Ahoj,“ řeknu unaveně a zavřu oči. Nechce se mi mluvit, snad to pochopí. O něco později mi na sebe vyklopí všechno: jak měla přítele, jak spolu fetovali a on to přehnal a už se neprobudil a ona měla pocit, že za to může, a tak si podřezala žíly, ale ne nijak hluboko, takže ji zachránili a ona tu teď leží vedle mě.
   Dlouho tu ale samy nezůstáváme. Náš pokoj je blízko vchodu, kde teď na plastové židličce vzlyká mladá žena, něco kolem třicítky. „Paní Málková, tady se o vás postaráme, uvidíte, za pár dnů vám bude líp…“ „Ale já musím domů za Maruškou…“ oponuje mladá žena a bere za stále zamčenou kliku, která je bránou ke světu tam venku, mezi normální lidi. Sestřička jí vezme sportovní tašku s věcmi a položí na židli vedle třetího lůžka u nás na pokoji. Mladá žena ji následuje s pláčem a zhroutí se na postel a rozpláče se: „Já musím domů za Maruškou, musím ji nakojit, pusťte mě domů!“ Zvedá se z postele a míří opět ke dveřím oddělení, které máme z pokoje na dohled. Sestřička odběhne a zanedlouho přichází v doprovodu doktora Hlaváčka: „Paní Málková, zůstanete tady!“ Rezolutní tón v doktorově hlasu mě překvapí, napadne mě, že jsme přece svobodné bytosti a odejít můžeme, kdy chceme. A pak si vybavím tu zamčenou kliku a dojde mi, že to asi tak docela pravda nebude.
   Mladá žena se vrací do pokoje a do ruky bere sportovní tašku, cestu jí zastoupí doktor Hlaváček a zopakuje to samé, co řekl před chvílí. Žena se ale odmítá tak snadno vzdát a pustí se do celkem komické strkanice s doktorem a sestřičkou, kteří mají jasnou převahu. Přibíhají další sestry, doktor odbíhá a vrací se s injekcí skrytou za zády a opět následuje scéna jako z filmu: sestřičky povalí mladou ženu na postel a doktor jí do polonahého zadku píchne sérum poddajnosti.
   Chvilku u ní ještě stojí, mladá žena je přemožena. Posadí se na lůžku, chvíli jen tak zírá před sebe, sundává si brýle a čistí je kapesníkem, který vyndala z kapsy svých džínů. Já a Nikola mlčíme. Mladá žena se poprvé rozhlédne kolem sebe a uvědomí si, že tu není sama: „ Ahoj, já jsem Ivana!“ „Ahoj,“ odpovíme a představíme se. Ivana, teď už jako beránek, znovu a znovu mumlá, že musí za Maruškou. Maruška ji potřebuje, nemůže tu zůstat, je ještě maličká a čeká, až ji Ivana nakojí: „Já, to byl jen takový zkrat, taková slabá chvilka…“ vysvětluje nám a vypráví, jak ji manžel našel na balkóně s miminkem v náručí. „Já bych ji nikdy nevyhodila, miluju ji, broučka….“tiše dodává.
   Později zjistíme, že toho máme hodně společného: obě učitelky, obě se těžko sžíváme s novou životní rolí mámy, obě milujeme knížky… Pořád si povídáme a děláme všechno spolu. Chodíme na ranní komunitu, na jídlo, na televizi… Čas na oddělení neskutečně plyne, klouže mezi prsty jako voda v potoce, neslyšně šustí jako písek v přesýpacích hodinách a vlastně ho není potřeba. Vždy jsou kolem nás lidé, kteří nám přesně řeknou, co máme dělat a co se bude dít. Připadám si, jako by mě zabalili do molitanu, všechno zvenčí ke mně doléhá jen slabě, necítím žádné otřesy, žádné hlasité zvuky, nemusím se vůbec hýbat, nechce-li se mi. Samo vědomí je obestavěno paravány spolehlivě filtrujícími skutečnost, zástěnami, které pomáhají nastolit zdánlivý pořádek, mantinely, které tvoří dvanáct různě barevných tabletek přicházejících v intervalech ráno, poledne a večer vždy v bílém plastovém kalíšku. Všichni je poctivě polykáme před ostřížími zraky jedné ze sester, suchá a hořká jadérka klidu se pomalu sunou našimi hltany a vstupují do bran našeho zažívání, v němž nastolují nový řád, nový diktátorský režim, ve kterém se neděje nic bez jejich souhlasu. Vím to, rozhodly se, že nepotřebuju, aby mi v bdělém stavu hlava držela vzpřímeně na krku. Ohýbá se mi jako květ pivoňky po dešti. „Nesmí zmoknout,“ říkala babička, „ostříhejte je, než bude pršet…“ Já jsem ta zmoklá.
   Vůbec, sedím naproti doktoru Hlaváčkovi s jeho perfektně střiženými vlasy a dokonale bílému vyžehlenému plášti jako zmoklá slepice. Zmoklá, rozcuchaná a neschopná jedné souvislé věty. „Paní Klimešová, jak se dnes cítíte?“ z jeho úst vypadává první otázka. Vlastně ani nevím, chce se mi říct, jak jen to mám zjistit…
   Ivanka jde za tři týdny domů, manžel si ji vyzvedne a pyšně odjíždějí domů. „Budeme si volat, jo…?“ tiskne mě v náručí a pokládá na můj stolek papírek se svým telefonním číslem. Odchází za svojí Maruškou. Za mnou chodí do nemocnice Luděk s Míšou, nejdříve jen do chodby před oddělením a potom, když už je mi trochu líp, můžeme i do areálu kolem nemocnice. Procházíme se, vezu kočár a jsem strašně unavená, jako bych měla nohy z kamene. Míša vypadá neskutečně sladce, má krásnou mikinku s kapucou s takovýma medvědíma ouškama, připadá mi, že strašně rychle mění a roste… Jednu chvíli mám chuť ho rozmačkat láskou a druhou chvíli mě napadne, že bych mu jednu vrazila.
   Pod dvanácti týdnech v nemocnici mě pouští domů. Míša je už někdo úplně jiný, než když jsem ho opouštěla, je velký, má víc vlásků a směje se na celé kolo. Moje máma je pořád s ním a Luďkovi pomáhá, jak jen to jde. „Měla by sis vyměnit to triko, co nosíš….“ řekne mi po týdnu doma máma a já si uvědomím, že neskutečně smrdím potem. Kdyby mi to neřekla, vůbec to neřeším.
   Život s Míšou mi do dní vpravuje nové algoritmy, pomalu opouštím svoji molitanovou krustu a rozhlížím se kolem. Všechno se zdá být nové, připadá mi to, jako bych se po dlouhé době ve tmě dostala na světlo, je to oslepující a místy hřejivé, když se Míša směje a poslouchá, jak mu čtu pohádky, nebo s úžasem sleduje Pata a Mata, když se mi motá do vaření a stavíme z kostek, když jdeme ven na procházku. Ještě dlouho po tom všem chodím na terapie, ještě jednou jsem v nemocnici, úplně mi změní léky, ještě další tři měsíce docházím do stacionáře a skupině naprosto neznámých lidí vyprávím svůj příběh. Ještě dlouho si pokládám otázku, jestli mám Míšu dost ráda a jestli jsem dobrá máma…
   Musím vstát a napít se, prášek si nevezmu, kašlu na to, pokusím se usnout. Lehnu si a zhluboka se nadechuji a vydechuji, myslím jen na svůj dech… Podívám se na Míšu, spí jako dudek.
Když ses narodil, Míšo, potkalo mě největší štěstí, promiň mi, že jsem to nevěděla hned, odpovím mu v duchu na jeho večerní otázku.

O autorce:

Kateřina Kuchtová (*1982)

učí na Masarykově gymnáziu francouzský a český jazyk. Má sedmiletého syna Martínka (vyplňuje většinu jejího volného času) a žije v Klabavě u Rokycan. Má ráda českou literaturu, zejména současnou. V letech studentských psala hodně poezii, roku 2000 a 2004 získala cenu Václava Hraběte a roku 2006 vyšla za přispění města Plzně její malá sbírka poezie Třetí krajina. Od té doby se odmlčela a psala víceméně do šuplíku, nyní začala psát prózu. Baví ji žánr povídky a črty drobných a sevřených útvarů. Velmi se obdivuje české poezii, jejímu srdci nejbližší je tvorba Ivana Blatného. Ve volném čase se věnuje háčkování, drhání, práci s ovčím rounem (dělá panenky).