Při posuzování došlých příspěvků v naší literární soutěži Pohádka nebo příběh pro děti, která probíhala od 1. září do 30. listopadu 2022, se do užšího výběru dostal také příběh s názvem Jak skřítek nechtěl jaro, jehož autorkou je jednadvacetiletá Anna Pagačová z Frýdku Místku. Jelikož je to pohádka opravdu pěkná a v těchto dnech navíc velmi aktuální (máme první jarní den), rozhodli jsme se ji také zveřejnit. Přeneste se s malými sourozenci Šimonem a Natálkou do říše fantazie, kde to prozatím na jaro moc nevypadá... 

Jak skřítek nechtěl jaro

Jaro už téměř tančilo na prahu, ale celou zemi ještě stále pokrývala studená bílá peřina. Přes mléčnou mlhu, rozprostírající se po okolí, nebylo vidět dál než na špičky mohutných smrků, které v království ročních období stály už řadu let. Mrazivý vítr nepřestával foukat a z šedivé oblohy se snášel hustý sníh. Nic z toho, ovšem nemohlo zabránit dvěma dětem, aby se vydaly vstříc novému dobrodružství.

„Kde to jsme?“ zeptala se udiveně Natálka svého staršího brášky, když se z ničeho nic objevili na kraji lesa. Obě děti se rozhlížely po sněhobílé krajině, ale mlha jim to příliš neusnadňovala.
„Myslím, že kousek tímto směrem se nachází palác ročních období,“ odpověděl jí Šimon.
Vydaly se tedy k rozlehlému paláci a zanedlouho spatřily vrcholky věží, které ani mlha nedokázala skrýt. Cestou si prohlížely sněhuláky, stojící u brány, kde celou zimu hlídali vstup před nevítanými hosty.
Když byly děti téměř na nádvoří, zahlédly u vchodu svoji kamarádku. Princezna Vločka je už nedočkavě vyhlížela.
„Šimonku, Natálko! Jak jen jsem ráda, že už jste tady,“ posteskla si nešťastně.
„Co se stalo, Vločko?“ optala se Natálka sněhobílé dívenky v modrých šatech.
„Skřítek Rampouch unesl moji sestru Květušku do ledového zámku. Mé roční období už se chýlí ke konci a já nemám dost síly, abych ji dokázala vysvobodit. Musím totiž zimu udržet, než se Květuška vrátí, aby mohlo jaro nastoupit včas, jak se patří,“ vysvětlila zimní princezna a oči se jí leskly slzami.
„Neboj se, Vločko, my zjistíme, proč ji Rampouch unesl a zachráníme ji,“ řekl odvážně Šimon.

Děti se připravily a zanedlouho už procházely rozlehlou zimní krajinou. Aby byly po celou dobu v bezpečí, poslala s nimi princezna Sněhulku. Ta byla nejrychlejším ledním medvědem v celé zemi a oči se jí leskly jako černé korálky. Měla tu nejhuňatější a nejteplejší srst ze všech medvídků, a to už v zimním království něco znamenalo. Všude se rozprostíraly nekonečné závěje bílého sněhu a jelikož byla jejich cesta dlouhá a vyčerpávající, usadily se děti na mohutném medvědím hřbetu, aby ke skřítkovi dorazili co nejdříve. Jakmile se však dostali dál od paláce, mlha, jenž dosud skrývala okolí, se rozplynula a na nebi vysvitlo sluníčko. Sněhulka kráčela hlubokými závějemi a děti si užasle prohlížely sníh, třpytící se, jako ty nejvzácnější drahokamy v královské pokladnici. Když vstoupili do lesa, který se táhl podél zamrzlé řeky, začalo najednou podivně foukat.

„Brr, nezdá se vám, že je tady nějak chladněji?“ zeptala se Natálka a pořádně se přitulila k teploučkému kožíšku.
„Taky mi to tak připadá,“ odpověděl Šimon a zatřásl se zimou.
„Psst, podívejte! Támhle spí obr,“ oznámila dětem Sněhulka a všichni si jej z dálky obezřetně prohlédli. Pokrývala ho dlouhá bílá srst. Mnohem delší, než jakou měla medvědice. Z tváří mu vyrůstaly dva kly zatočené nahoru a jeho zamračený výraz probouzel v dětech hrůzu.
„Musíme být potichu, abychom ho nevzbudili,“ dodala medvědice tichým hlasem, když kolem tvora procházeli.
Sněhulka dál opatrně pokračovala a po očku nervózně sledovala obra, jenž se opíral o velký kámen. Lesem se ozývalo hlasité chrápání. Jak sněžný muž oddychoval, stromy se větrem nakláněly, až z nich padaly hroudy zmrzlého sněhu.
„Pozor!“ vykřikl Šimon, protože jen malý kousek od nich se zhroutila tlustá vrstva ledu a roztříštila se o zem. V tom si uvědomil, co vyvedl. Všichni se otočili směrem k příšeře a viděli, že je vzhůru.
„Ajéje, co budeme dělat?“ vyděsila se malá Natálka, když ze sebe tvor setřepal sníh a vydal se za nimi.
„Pevně se držte děti. Budeme mu muset utéct!“ Sněhulka se v mžiku dala do běhu. Utíkala, jak jí jen tlapy dovolovaly. Sněžný obr s dlouhýma nohama je však rychle doháněl.
„Musíme ho nějak setřást!“ křikl Šimon. Tvor byl přinejmenším třikrát větší než medvědice a jen tak tak se vešel mezi stromy, div je přitom neporazil svými širokými rameny.
„Támhle je řeka, vydáme se přes ni. Ještě je dost zamrzlá, takže nás unese. Sněžný muž je příliš těžký, led by se pod ním probořil,“ ohlásila medvědice svůj únikový plán.

Společně se tedy vydali přes klouzající led, aby se k nim příšera nedostala a naštěstí dokázali přejít řeku dřív, než je stačila dohnat. Zůstala stát na protějším břehu tak, jak Sněhulka očekávala, a jen vztekle řvala. Všichni si vydechli úlevou, protože mohli dál bezpečně pokračovat. Jejich cesta se pomalu chýlila ke konci. Už za okamžik v dálce zahlédli zámek celičký z ledu. Ten se ve slunečních paprscích zářivě blýskal, až je z toho rozbolely oči. Když došli blíž, uviděli, že je celé nádvoří pokryté ledovými sochami. Při ledové vstupní bráně, zdobené do nejmenších detailů, stál obrovský drak, jehož křídla se tyčila vysoko do vzduchu, jako by se snažil vzlétnout. Na zamrzlém jezírku byly vytesány labutě a jen o kousek dál stál pod zasněženými stromy majestátní dvanácterák. Všechny výtvory si prohlíželi s naprostým úžasem, zatímco postupovali obrovským zámkem. Děti věděly, že únos Květušky byl špatný, ale musely ocenit skřítkovo nadání, jelikož dosud nic podobného neviděly. Všichni přemýšleli, kam by mohl Rampouch nebohou princeznu ukrýt, aby ji nikdo nenašel. Společně se Sněhulkou prošli každé zákoutí, ale Květuška nikde nebyla.

„Někde tady musí být!“ povzdechl si Šimon a nahlédl do dalšího pokoje. V tom Natálka něco objevila.
„Podívejte, tady je tajný vchod!“ zašeptala a ukázala na skryté schodiště, vedoucí někam do podzemní části zámku. Stejně jako všechno okolo i schody byly z ledu a pěkně klouzaly.

Jakmile udělali poslední krůček na zem, dostali se do místnosti připomínající labyrint. Vydali se skrz zatočené cestičky a několikrát se museli vrátit, protože narazili na slepou uličku. Když se jim konečně podařilo dostat z bludiště ven, ocitli se před ledovou klecí a v ní se choulila vyděšená princezna.

„Našly jsme ji!“ radovaly se děti a ihned se pustily do vymýšlení, jak Květušku osvobodit. Byla už celá promrzlá, tvářičky bledé a rty namodralé. Musely si pospíšit, aby jim nenachladla.
„Neboj se, přijdeme na to, jak tě dostat domů,“ řekla jí Sněhulka. Šimon mezitím prohlížel mříže a Natálka pátrala očima po místnosti, zda někde neuvidí ukrytý klíč.
„Mohli bychom mříže rozbít,“ navrhla dívenka, když žádný neobjevila.
„Ne, ne, to byste si mohli ublížit. Led může být ostrý jako sklo, takže musíme být opatrní,“ odpověděla medvědice a dál přemýšlela, jak Květušku dostat ven.
„No jistě! Led se roztopí teplem. Zkusíme zámek zahřát a klec se pak otevře,“ vymyslel prozíravě Šimon.

Děti položily své ruce kolem zámku a ten se už po malé chvíli začal roztápět. Netrvalo to dlouho a holčička byla volná. V tom na schodech zaslechli kroky a za okamžik se objevil nevrlý skřítek, jako by snad labyrintem proběhl.

„Co to provádíte! Nemůžete mi ji vzít!“ rozčiloval se Rampouch a užuž se snažil Květušku znova zavřít do klece.
„Nemůžeš někoho unést, skřítku. Princezna se musí vrátit do paláce, jinak nepřijde jaro,“ pověděla Sněhulka a zabránila mu, aby se ke Květušce dostal.
„Přesně proto tady musí zůstat. Jaro nesmí přijít!“ Jeskyní se rozezněla ozvěna a rampouchy visící na stropě se zachvěly.
„Princezna tady málem umrzla. A pokud jaro nepřijde, spousta zvířátek umře hlady,“ vysvětlil mu Šimon.
„Pokud začne být tepleji, všechny mé sochy se roztopí a můj domov také!“ rozesmutnil se Rampouch. Malé tvářičky měl rudé vzteky, přesto se mu v kulatých očích leskly slzy.
„Neboj se, Rampoušku. Najdeme způsob, jak tvé bydlení zachránit, ale musíš ji pustit,“ chlácholila ho Natálka.
„Myslím, že moje sestra jistě dokáže udržet tvůj zámek po celý rok v bezpečí. Ať už bude jakékoliv roční období,“ vložila se do toho Květuška.

To skřítka přesvědčilo. Vůbec jej nenapadlo, že by něco takového mohla zimní princezna dokázat. Společně se vydali zpátky do paláce, aby mohl skřítek požádat Vločku o laskavost, jenž mohla zachránit jeho sídlo. Později toho dne se Rampouch oběma princeznám omluvil za způsobené potíže a Vločka poté slíbila, že se o skřítkův domov postará.

Než jaro přebralo vládu nad královstvím, vydala se zimní princezna s dětmi k jeho obydlí. Tam pronesla kouzlo, které ochránilo zámek před přicházejícím teplem až do následující zimy. Rampouch je pak provedl zbytkem své zahrady a představil jim další sochy, jenž během tohoto ročního období stihl vytvořit. Než odcházeli, vytvořila Vločka ještě jedno malé kouzlo. Vzala ze země zbylou hrst sněhu, rozfoukala třpytivé vločky po okolí a nádvořím proletěl chladivý vánek. Všechny sochy náhle ožily, a to včetně draka stojícího u brány. Ten vylétl vysoko do nebes a chránil zámek před veškerým nebezpečím kdykoliv, kdy skřítek odešel z domu. Venku se pomalu stmívalo a děti už začaly být ze své výpravy unavené. V tom se odněkud ozval známý hlas a sourozenci pochopili, že je jejich dobrodružství u konce.

***
„Šimonku, Natálko, pojďte už domů. Večeře je na stole!“ zavolala na ně maminka ze dveří. Děti vylezly z iglú, které před pár dny postavily na zahradě s tatínkem, a rozběhly se k domu. V drobných ručkách držely své kouzelné přátele, kteří jim po celou dobu dělali společnost. Holčička si nesla dvě panenky v barevných šatičkách a chlapeček plyšovou medvědici. U dveří stála soška zahradního skřítka, nápadně připomínající Rampoucha. Ten na děti spiklenecky mrknul, když kolem něj procházely, protože jen ony věděly o kouzlech skrývajících se v dětských představách.

Anna Pagačová, 21 let, Frýdek Místek

Zdroj obrázků: www.colombiangreenfarm.com a www.supercoloring.com/cs

< Předchozí		Další >