Cancfranc

Cancfranc

Tisk

final2 (2)„Ta budova teď vypadá jako obrovský bílý slon,“ pomyslela si Alice, když vystupovala před hotelem z taxíku. Zhluboka se nadechla. Tak je přeci jenom tady. Přesně po dvaceti letech. Nejistou španělštinou poděkovala taxikáři a kdoví proč mu i zamávala. Ten jí nevěnoval pozornost, nastartoval, stáhnul okýnko, zapálil si cigaretu a odjel zpátky směrem k Jace. Kdy se to vlastně stalo? Kdy přestala přeskakovat jiskra mezi Alicí a okolním světem, lépe řečeno mužským světem? Alice si jasně vybavovala jedno mrazivé ráno, kdy se jako obvykle vydala běhat do parku.

Proti ní běželi kadeti místní vojenské akademie, klusali do rytmu, který jim udával jejich velitel. Alice nezrychlila ani nezpomalila, ale začala si mnohem víc uvědomovat, jak běží, jak je zrudlá, jak oddychuje a z úst jí vystupují bílé obláčky kondenzované páry. V pohybu si stáhla větrovku k bokům a utáhla blonďatý culík, který poslušně poskakoval v tempu. Nasadila svůj nepřístupný výraz a koukala někam nad hlavy vojáčků, do nebe, kde letadla kreslila bílé čáry. Kadeti kolem ní proběhli. A nic. Žádné kradmé pohledy, vtípky, které by naoko přeslechla, pochichtávání, ani kousek lehkého napětí. Proběhli kolem ní v tom lednovém ránu, jako by byla strom.

Vstoupila do bývalé nádražní haly. Nad dveřmi se teď skvěl nápis vyvedený měkkým zakulaceným písmem „Cancfranc Estación, Royal Hideaway Hotel“. Uvnitř bylo všechno ve smetanově bílé a kávově hnědé. Alice, celá v černém, jak se stalo jejím zvykem poté, co si přečetla na internetu článek o tom, že černá barva ochraňuje její nositele před energiemi okolí, a zválená a ulepená po téměř pětadvacetihodinové cestě se šesti přestupy, si připadala lehce nepatřičně. Utáhla si culík jako vždycky, když znervózněla, jako by vlasy pevně utažené u hlavy vrátily okolní svět do polohy, která se dala kontrolovat. Velké nástěnné hodiny ukazovaly za pět minut dvanáct. Recepční v blankytně modrém lněném sáčku a s kozí bradkou, která mu dodávala arogantní výraz, jí dal klíče od pokoje 246. Alici uklidnilo, že to bylo sudé číslo a že tu dávají staromódní těžké klíče, jejichž mosaz příjemně chladí v dlani, a ne magnetické karty, které vždycky nějakým záhadným způsobem nefungují tak, jak mají, alespoň ty Aliciny ne, protože její nervózní energie odmagnetizuje všechny karty a zastaví všechny náramkové hodinky. Cestou k výtahu mimoděk pohladila květiny naaranžované ve zlaté vázičce na proskleném stolku, aby se přesvědčila, že jsou pravé.

Pokoj byl taky celý krémový, ale postel byla naštěstí smaragdově zelená. Alice otevřela dokořán okno, které nevedlo k průčelí hotelu, jak si přála, ale dozadu, směrem k horám. Smrky a borovice neklidně šuměly a ve vzduchu byla cítit smůla. Kdesi v dálce byl slyšet pták, jehož zpěv zněl spíš jako nářek malého kotěte. Alice zašátrala v kabelce, aby vylovila dvoueurovou minci pro portýra, který jí měl do pokoje odnést kufr. Mohla si ho odnést sama, nebyl nijak těžký, ale recepční trval na tom, že teď už se nemusí o nic starat. Portýr si dával na čas. Alice se natáhla tak, jak byla, v botách na zelenou postel. Lustr nad její hlavou, několik skleněných koulí nahodile pospojovaných pozlacenou chromovou trubkou, vypadal úplně stejně jako ten, co měla babička Vlasta v chodbě. Konečně se ozvalo zaťukání na dveře. Portýr se snažil o společenskou konverzaci: „No, není to tu krásné?“ „Je.“ „Jste tu poprvé?“ „Ne.“ Portýr se na ni překvapeně podíval. „Vlastně ano, poprvé, v hotelu jsem tu poprvé. Ale kdysi dávno jsem tudy…projížděla.“ „Dřív to byla ruina,“ portýr přidal krátký výklad o nešťastné historii nejkrásnějšího vlakového nádraží v Evropě a šlechetnému úsilí hotelové společnosti, která mu vdechla nový život. Alice ho neposlouchala, koukala do korun stromů a v příhodném okamžiku, kdy se nadechoval mezi dvěma větami, mu poděkovala a položila peníze na stůl.

Nic si nepřála víc než se naložit do vany, i když byla přesvědčená, že v hotelech se má člověk z hygienických důvodů zásadně jenom sprchovat, hotelové vany jsou to nejhorší, co může být, úplné semeniště infekcí. Ale teď jí to bylo fuk. S uspokojením otevřela tyrkysově modrou lahvičku s koupelovou pěnou, to měla Alice ráda, když byly v hotelu pořádná mýdla, šampony a gely, a ne jenom nějaké pajcované břečky v dávkovačích, co je pokojské každé ráno dolévají a co spíš připomínají saponáty na mytí aut. Ale nejdřív musela zavolat rodině. Připojila se na wifi.

II.
„Víš, co je to Urbex?“ zeptal se Olivier a příšerně se na Alici zazubil. Alice měla už třetí Margaritu, protože Olivier trval na tom, že přestane pít tu sladkou limonádu pro nudný holky, teda Mai Tai, a zkusí nějaký normální pití pro dospěláky, a kromě toho, že ji zve. Olivier byl jeden z mála francouzských studentů, který do baru Hemingway na páteční srazy erasmáckých studentů chodil. Každý semestr měl novou holku, zimní semestr prý nějakou Španělku se stereotypním jménem Carmen, předtím Švédku Giselu, co byla příbuzná se samotným Tolstým, a předtím, kdo ví. „Urbex je zkratka pro Urban Exploration.“ Olivierova anglická výslovnost byla legrační, Alice se smála, protože konečně to nebyla ona, kdo měl směšný přízvuk, protože byl letní večer, protože byla daleko od Prahy, protože mohla všechno, třeba si dát ještě jednu Margaritu a zítra prospat celý den na kolejích s kocovinou. „Lezeš do opuštěnejch starejch budov, ale ne tak ledajakejch, musí to mít atmosféru. A pak to tam nafotíš. Občas je to nebezpečný, občas trochu nelegální. Asi nic pro tebe, když studuješ práva…“

Alice si utáhla culík, opřela si bradu do dlaní a podívala se Olivierovi přímo do očí. Oříškově hnědé s nepatrným žíháním do zelena. Alice se klukům s hnědýma očima vyhýbala od té doby, co si kdysi dávno v Bravíčku přečetla článek, že muži s hnědýma očima sice vypadají upřímně, ale nejsou. „Ne úplně daleko odtud, na druhý straně hranic, je jedno takový nádraží, kam se zrovna zejtra chystám. Říká se tomu Titanik Pyrenejí. Obrovský a krásný. Postavili to někdy ve třicátých letech, jenže pak začala občanská válka a mezinárodní železnice měla utrum. Za druhý světový tudy utíkali francouzský Židi do Španělska a pašovalo se tudy zlato. A pak to Franco zavřel definitivně. Až to tam nafotím, udělám pak výstavu. Jo, taky se tam točil Doktor Živago.“

Alice točila skleničkou a předstírala mírně pobavený nezájem, ale plamínky v očích ji zrazovaly. „Jela bys se mnou?“ „Jo,“ měla pocit, že souhlasila až moc rychle, protože Olivier se samolibě usmál. „Tak sraz zítra ráno v devět tady před barem. Vem si pořádný boty. A už nepij, nebo se neprobudíš.“ Zase se na ni zazubil a pak zmizel v hlasitém hloučku Italů. Alice si všimla, jak položil ruku na rameno rezavé kudrnaté Alessandře, co studovala hudební vědu. Dopila Margaritu na jeden lok, zakuckala se a šla domů na koleje. Když procházela tím žlutě vykachlíčkovaným podchodem, co jí vždycky připomínal scénu se znásilněnou Monicou Bellucci z filmu Irréversible, pomyslela si, že dneska může všechno, dokonce i umřít.

III.
Olivierův červený Citroen se objevil až o půl desáté. Omluvně shrábnul skrumáž plechovek od koly a piva, prázdných krabiček Gauloises a časopisů na zem. Alice si všimla, že má na rukávu khaki svetru s norským vzorem, který si od včerejška nepřevlékl, nejen díru, ale i jeden dlouhý kudrnatý vlas, který se v ranním světle výsměšně měděně třpytil. „Asi jsem ti zapomněl říct, že to bude akce přes noc. Je to skoro čtyři hodiny cesty a potřebuju to pořádně nafotit. Nejlepší světlo bude těsně před západem slunce. No nekoukej na mě jako mrkací panna. Seš tak vyděšená, že s sebou nemáš kartáček na zuby?“ „A kde jako budeme spát?“ „Co já vím, já zas tolik neplánuju, nejspíš se vyspíme v autě. Jednu noc to přežiješ.“ Alice mlčela. Olivier po chvilce dodal skoro laskavě: „Neboj, nic ti ode mě nehrozí.“ „Tebe bych se tak bála,“ odfrkla si Alice, ale ulevilo se jí a připadalo jí, že slunce svítí tak nějak víc a hlavně na ni. „Tak super, vyrážíme!“ Když Olivier položil ruku na řadící páku, sebrala mu z rukávu ten zrzavý vlas a hodila ho na zem k ostatním odpadkům. „Sorry, ale hrozně mě to rozčilovalo.“

Cestou se stavili v Lurdách. „Věříš na zázraky?“ zeptal se jí Olivier před jeskyní Massabielle, kde pozorovali poutníky a vymýšleli si důvody, které je do Lurd přivedly, tenhle se určitě chce rozvést s manželkou, jenže je katolík, tak se modlí, aby žena zemřela, tahle chce přestat pít, ale nevydrží to ani tu chvilku, a tak má v pet flašce místo zázračný vody vodku. „Trochu laciný na takovýho cynika, jako seš ty, ne?“ ušklíbla se Alice. „Já nejsem zas takovej cynik, jsem křtěněj katolík a občas i zajdu do kostela, ne na mši, ale jen tak si posedět a nechat si projít věci hlavou. A ty? Věříš v Boha?“ „Ne, já jsem čarodějnice.“ „Hehe, jasně.“ „Ne, vážně. Dej mi svý hodinky.“ „Na co jako?“ „Se dozvíš.“ Olivier si sundal ze zápěstí hodinky na hnědém řemínku a podal je Alici.

„Buď na ně ale hodná, jsou po dědovi.“ Alice si hodinky připnula, a i když řemínek zapnula na poslední dírku, byly jí velké. Líbilo se jí, jak její zápěstí s pánskými hodinkami vypadá útle. Když došli k autu, hodinky mu vrátila. Nešly. „Tys mi je rozbila!“ „Nerozbila, očarovala jsem je.“ „Ne, vážně, cos s nima udělala?“ Olivier hodinky natahoval a marně k nim přikládal ucho, netikaly. „Mám takovou energii, nějakej magnetismus nebo co, zastavuju všechny hodinky.“ „Super teda! Nějaký lepší kouzlo jsi mi předvíst nemohla? Jak teď budem vědět, kolik je hodin?“ „Mám mobil. A neboj, zejtra zas budou dobrý. Je to jen dočasný.“

Olivier nastartoval a naštvaně mlčel. Alice přemýšlela, co říct, aby si ho usmířila. Bylo dusno. „Ještě se zlobíš?“ Olivier neodpověděl, nepřesvědčivě zavrtěl hlavou a pustil autorádio. Někde u Pau začala hrát Bohemian Rhapsody. Alice si začala zpívat: „Mama, I just killed a man“. U „Galileo, Galileo, Galileo, Figaro“ to Olivier nevydržel a přidal se k ní. Alice měla zase pocit, že slunce svítí jen na ni.

IV.
Olivier měl nakonec pravdu. Nic jí od něho nehrozilo. Pobíhal po zchátralé nádražní hale, která připomínala chrám nějakého zapomenutého náboženství, jen paprsky světla sem nedopadaly skrz barevné vitráže, ale skrz zelené šlahouny břečťanu v potlučených oknech, a místo oltáře visely v průčelí velké hodiny, z jejichž ciferníku už odpadla většina kovaných římských číslic. Olivier šteloval stativ, občas spokojeně pokýval hlavou a Alice si nevšímal. Položila ruku na ozdobné štukování sloupu a vlhká omítka se pod jejím dotekem začala drolit. „Na nic nešahat!“ okřikl ji Olivier. Alice couvla. Vyšla jediným nezabedněným východem před nádražní budovu, která byla tak dlouhá, jako by neměla konec ani začátek, sedla si na bobek a mhouřila oči do zapadajícího slunce. Přemýšlela, jak ho večer v autě, až na ni něco zkusí, protože určitě něco zkusí, odmítne tak, aby ho neurazila. Nebo neodmítne? Olivierovi fotografování trvalo, a tak měla spoustu času vymyslet nekonečné množství scénářů. Všechny úplně zbytečné. V autě jí popřál dobrou noc, džentlmensky jí půjčil svůj khaki svetr, zavrtal se do sklopené autosedačky tak pohodlně, jak jen to šlo, a usnul. Alice na zadních sedadlech ještě dlouho nemohla usnout, koukala na hvězdy a když si byla úplně jistá, že už Olivier spí, zabořila do jeho svetru nos.

Cestou zpátky toho Alice moc nenamluvila. Culík si utáhla tak pevně, že ji rozbolela hlava. „Měla jsem si s sebou vzít hřeben,“ pomyslela si, „i když, na co vlastně? Co jsem si vlastně myslela?“ „Takhle nevyspalá vypadáš strašně roztomile.“ Olivier byl ve výborné náladě a její zamlklosti si buď nevšiml, nebo ji schválně ignoroval. „To bylo boží, co?“ „Jo, boží,“ zamumlala Alice a dávala si velký pozor, aby to nevyznělo ani trochu ironicky. „Víš, co si myslím? Někdy máš takový zážitky, kdy ti až pozdějc dojde, jaký to bylo skvělý, a říkáš si, že sis to měl líp zapamatovat. Ale tady tohle si budu pamatovat i za dvacet let a bude to stejnej pocit jako včera. Čistá krása!“

Alice se na něj nechtěla ani podívat, ale Olivier pokračoval: „Já vim, třeba z nás budu za dvacet let nudný patroni, ty budeš krutopřísná právnička v kostýmku se dvěma dětma a já budu ten fotograf v křiváku, co se furt snaží prorazit a balí mladý holky po večírcích, jen už to začíná být malinko trapný…“ „Tři,“ přerušila ho Alice, „Já budu mít tři děti. A v kostýmku nikdy chodit nebudu!“ „Se ještě uvidí,“ zasmál se Olivier. „Se klidně vsaď!“ odsekla mu. „Tak jo, platí! Přesně za dvacet let se setkáme na stejným místě a povíme si. Ne, myslím to úplně vážně. Ruku na to?“ Olivier držel napřaženou ruku před Alicí dlouho. Podívala se mu přímo do očí, oříškově hnědých s nepatrným žíháním do zelena, a konečně řekla: „Tak jo, platí. A teď radši koukej na cestu!“ Olivier se doširoka zazubil a stisknul jí ruku tak pevně, že to skoro zabolelo.

„Fakt nic nebylo? Kecáš!“ spolubydlící na koleji nevěřícně zakroutila hlavou. „Takže nejseš nová Olivierova holka?“ „Ne, fakt ne,“ Alice si nasadila sluchátka. Byla to pravda, nic nebylo. Olivier zmizel. Až za dva týdny ho uviděla v baru Hemingway na rozlučkovém večírku Erasmáků. Jako obvykle poletoval od jednoho rozesmátého hloučku k druhému. Alice dělala, že ho nevidí, ale nebylo to zas tak těžké, protože jí nevěnoval žádnou pozornost. Když kolem půlnoci vycházela na ulici, vyběhnul za ní. „Počkej, něco pro tebe mám!“ podával jí zalepenou obálku. „Dík,“ řekla Alice a chtěla obálku rozdělat. „Ne, to si otevři až někde sama.“ Chvíli proti sobě stáli, z baru k nim doléhala hudba, překřikování v komolené francouzštině s všelijakými přízvuky a smích. Kuřáci, kteří vycházeli před bar, zdvořile měnili směr, aby jim nechali prostor. „Kdy odjíždíš?“ zeptal se Olivier. „Pozítří,“ Alice čekala, že jí Olivier ještě někam v tom zbývajícím čase vezme s sebou. Marně. „Tak se měj! Zas třeba někdy,“ musela to ticho něčím přerušit. „Jak někdy? Sedmnáctýho června dva tisíce dvacet tři v Cancfracnu, ne?“

Obálku si otevřela hned v tom strašidelném žlutě vykachlíčkovaném podchodu. Byla v ní černobílá fotka spící Alice zachumlané v Olivierově svetru. Ranní světlo jí dopadalo na obličej a rozpuštěné vlasy zakrývaly čelo. Alice se na fotce lehce usmívala.

 

V.
Alice opatrně odstřihla za zelených hedvábných šatů cenovku, oblékla si je a pozorovala se v zrcadle. Asi si je radši měla koupit v černé. Obula si lodičky na podpatku, jediné lodičky na podpatku, které vlastnila. Právnička v kostýmku se z ní nakonec nestala a dítě měla jen jedno. Udělala pár kroků. Jehly se bořily do tlustého smetanového koberce, jako by chodila po mechu. Zula je a vytáhla z kufru balerínky. „Co jsem si vlastně myslela?“ Když procházela kolem recepce, ukazovaly velké nástěnné hodiny za pět minut dvanáct, jako když přijela. Recepční s kozí bradkou stál na štaflích a marně se je pokoušel opravit. Interiér hotelové restaurace měl připomínat luxusní jídelní vůz. Číšník ji ušetřil otázky, jestli bude sama, nebo někoho čeká, a usadil ji ke stolku pod oknem. Sedla si zády k recepci. Než jí přinesl jídelní lístek, pozorovala žluté květy na zelené tapetě. Měla pocit, že s tou tapetou splývá, že se stává neviditelnou. Mimoděk ji pohladila, aby se přesvědčila, že je opravdu látková, a ne jen obyčejná papírová. Hlad neměla. Očima přelétla nápojový lístek. Objednala si Margaritu, pak ještě jednu.

Olivier měl tenkrát pravdu, jejich výlet byl okamžik mimo běžný čas, vzpomínka, která se jí bude vracet. Nejdřív si říkala, proč nejel radši s Alessandrou. Ale zrzavá Italka postupně ztrácela na důležitosti, bledla jako stará pohlednice. Alice si pamatovala už jen léto, slunce, které na ni svítilo skrz břečťany, vůni smůly, Olivierova nahrbená záda nad stativem, jeho svetr, ve kterém se mohla v noci celá schovat, a ten pocit, že je daleko od Prahy a že může všechno. Pocit, že něco skoro začalo.

U třetí Margarity ucítila lehké napětí v zátylku. Otočila se směrem ke vstupní hale. Recepční neochotně slézal ze štaflí, aby ubytoval nového hosta. Poznala ho hned, i když na sobě neměl křivák. Chtěla na něj mávnout, ale Olivier ji zatím neviděl a o něčem s recepčním zaujatě diskutoval. Ruka se Alici na malý okamžik zastavila ve vzduchu v nedokončeném gestu, pak naučeným pohybem sáhla na culík. Usmála se a rozpustila si vlasy.




 

Hledat

Kdo jsem a co tady dělám?

Novinkou nakladatelství Portál je knížka supervizora, lektora a poradce obětí trestných činů Rostislava Honuse s názvem Kdo jsem a co tady dělám? Tato publikace vycházející z existenciální filozofie nabízí praktickou sebezkušenost pro každého, kdo by jen na okamžik zapochyboval o tom, že je právě tam, kde má být a že jeho život má svůj smysl.

Portál


Literatura

Jak dlouho nás Gaia ještě snese na svém povrchu?

mizejici tvar gaiiSpíše od autorů sci-fi bychom očekávali myšlenku, že celá planeta se může chovat jak jeden olbřímí organismus, po nekonečnou dobu trpělivý a vyčkávavý, ale nikoli bezbřeze tolerantní. V okamžiku, kdy se bude cítit ohrožený, dokáž...

Divadlo

Brněnské kolo aneb Jak ukrást Věstonickou Venuši
vestonickavenuse perMěstské divadlo Brno jako úvodní představení na Open air scéně, v překrásném prostředí Biskupského dvojka, s osvětleným chrámem sv. Petra a Pavla v pozadí, uvedlo další muzikálovou světovou premiéru. (Uf to byla dlouhá věta, a...

Film

Začne další ročník FEBIOFESTU

FebiofestUž po šestadvacáté si diváci v Praze (a následně v dalších čtrnácti městech naší republiky) mohou vychutnat olbřímí přehlídku filmů nazvanou FEBIOFEST, spíše jen z prestižních důvodů opatřenou soutěží prvotin, aby se mohla honosněji zvát festivalem....