V ostravském televizním studiu vznikl střihový dokument k 90. výročí rozhlasového vysílání, nazvaný Století rádia. Režisér Roman Vávra jej pojal jako mozaiku jednotlivých dochovaných relací od nejstarších dob téměř po dnešek, aniž by vložil jediné slovo komentáře. Každý proslov opatřil toliko jménem, kdo jej pronášel, a datem. Přirozeně se soustředil zejména na uzlové body novodobých dějin (podzim 1938, druhá světová válka ve vysílání domácího i zahraničního rozhlasu, vějíř událostí souvisejících s roky 1948, 1968 i 1989). Režisér tak v pestré mozaice dokládá, že i v rozhlasovém vysílání existovaly okamžiky zosobňující jak ponížení a poddajnost, tak hrdý vzdor.

 

Mnohdy se jednalo o projevy státníků, ale nechyběly ani všeliké reportáže, ať již prosluly svou odvahou (z příchodu nacistických vojsk do Prahy v březnu 1939) nebo se týkaly proslulých událostí, často sportovních (úspěchy v hokeji počínaje světovým vítězstvím v roce 1947, Zátopkův olympijský triumf). Zařazeny jsou ovšem i projevy známých mimorozhlasových osobností (z roku 1932 pochází zamyšlení nad ženstvím od Milady Horákové, jejíž hlas se znovu ozve až při vykonstruovaném soudním procesu o dvě desetiletí později; Zdeněk Štěpánek s tragickým patosem v hlase oznamuje přijetí mnichovského diktátu). Později zazní třeba Vlastimil Brodský jako večerníčkovský Hajaja nebo Zdeněk Svěrák, když v polovině 60. let komentoval spartakiádu. Nechybí ani znělky tehdy proslulých pořadů, zábavných, zpravodajských i reportážních.

Některé ukázky však pro nezasvěceného diváka postrádají bližší obeznámení s kontextem: to se týká např. proslulého kolaborantského skeče s Vlastou Burianem Hvězdy nad Baltimore. Ostatně z doby protektorátu pochází vícero ochromujících, sotva představitelných dokladů o mentalitě národa - třeba když nedozírné davy s rukou zdviženou k nacistickému pozdravu zpívají národní hymnu Kde domov můj.

Některé politické projevy mají nepochybnou historickou hodnotu, třeba Gottwaldovo licoměrné provolání z doby těsně po převzetí moci komunisty (pořad se vysílal 29. února 1948!), že žádné násilné združstevňování vesnice nenastane - a že rolníci mají svinským krokem vyhnat jako záškodníka každého, kdo by něco takového tvrdil či chtěl prosazovat.

Lze tato slova vnímat i jako jisté svědectví o dosud přetrvávajících iluzích ohledně specifické československé cesty k socialismu. Stalinovu bezohlednému nátlaku, aby se ruský vzor přijal jako jedině závazný, se však záhy všichni poslušně podřídili - s výjimkou Titovy Jugoslávie, která byla okamžitě exkomunikována z komunistického společenství.

S narůstajícím množstvím dochovaných zvukových materiálů dochází k postupné proměně uchopení celé látky, původně zklidnělá koláž nabývá na dynamice, postupně se prosazují rychle prostříhávané úryvky, jako kdyby tak měla být naznačena i mnohovrstvá, snad až nepřehledná hektičnost doby po pádu komunistického režimu. Tato řekněme klipová metoda nakládání s ukázkami má bohužel sporný dopad: mžikové a téměř se slévající úryvky přestávají fungovat jako svébytná sdělení a mění se v jakousi symbolistní vatu.

Autoři (kromě režiséra na snímku spolupracovali Milan Švihálek a Jakub Voves) zajisté čerpali z rozhlasových fondů, avšak podkreslili jej dobovým obrazovým doprovodem. Nalezneme ovšem i takové unikátní materiály, fotografické i filmové, zprvu černobílé, později barevné, které zachytily přímo vznik rozhlasového pořadu. Každopádně pestré pásmo rozhlasových relací důsledně provázejí související záběry.

Století radia se sice obešlo bez vysvětlujícího komentáře, ale režisér vnáší jiné ozvláštňující prvky v podobě průběžně vkládaných inscenovaných pasáží, kdy ušmudlaný technik (nebo archivář), někdy i reagující na právě aktuální události, spouští stiskem některého z pestrobarevných tlačítek nejen samotný zvukový záznam, ale vidíme jej i při dalších činnostech - jak si vaří kávu, nalévá pivo, jak si ohřívá donesenou stravu, jak prochází chodbami či jezdí výtahem.

Tento vypravěčský postup ovšem nápadně připomíná obdobné řešení Bartova animovaného snímku Zaniklý svět rukavic, (1982), který rovněž obsahuje stejně koncipované hrané vsuvky. A výměny prezidentských portrétů, visících na zdi či na ni právě věšených, coby symbolu měnících se hlav státu zase připomínají Švankmajerovu animovanou tragikomedii Konec stalinismu v Čechách (1990), kde tento postup, v podobě ovšem daleko nápaditější, získal zřetelné metaforické zakotvení.

Popravdě řečeno netuším důvod, proč se Vávra a jeho spolupracovníci uchýlili k mechanickému přebírání cizorodých prvků, které z celkového zaměření tohoto snímku vybočují, stávají se pouhou ornamentální libůstkou. Vnímal jsem je jako samoúčelné a začaly mi vadit.

Století rádia
ČR 2013, 57 minut.
Režie: Roman Vávra
Scénář: Milan Švihálek, Roman Vávra
Spolupráce na scénáři a střih: Jakub Voves
Dramaturgie: Martin Novosad
Premiéra: ČT art, sobota 30. listopadu.
Repríza: ČT art, čtvrtek 5. prosince po půlnoci (03.25)
Hodnocení: 70%

Foto: Česká televize

< Předchozí		Další >