Petr Čornej (*1951) patří mezi naše nejznámější historiky, kteří se zabývají českým středověkem, především dobou husitskou. Zaměřuje se tedy především na první půli 15. století. Samostatně vydal řadu knih, na dalších spolupracoval. Jeho studie různě roztroušené po odborných časopisech a sbornících vyšly souhrnně už před osmi lety (Světla a stíny husitství), kde posbíral své starší studie.

Nyní vychází další „sběrná“ kniha HUSITSTVÍ A HUSITÉ, která shrnuje Čornejovy texty publikované pouze v tomto desetiletí, takže se s předchozí knihou nijak nepřekrývá, avšak používá stejné rozvržení: nejprve jsou zařazeny příspěvky, které se dotýkají časů předhusitských, pak následují zamyšlení nad (nejen) Prahou husitskou a jejími aktéry, načež přijdou na řadu výpravy do událostí polipanských, zvláště pak souvisejících s dobou Jiřího z Poděbrad. A konečně celou knihu uzavírají stati, které zkoumají tak říkajíc „druhý život“ husitského věku, tedy názory šířené v příštích stoletích, ať již to byl obraz sestavený v Hájkově Kronice české (16. století) nebo v současné (post)moderní společnosti.

Čornej píše poutavě, a přitom, zasvěceně, má dar čtenáři velice plasticky přiblížit zkoumané dění. Proto bych rád vyzdvihl některé jeho články zdánlivě okrajové, třeba o ničivých záplavách, které české království postihly v roce 1432 a byly srovnatelné s vodní pohromou, která tuzemsko postihla o bezmála šest staletí později (2002). Povědomí o zkáze, kterou vodní živel tehdy rozséval, se v paměti udrželo po mnoho generací. Dopad byl totiž daleko drtivější: jednak kvůli neúrodě, jednak z důvodu, který by dnes sotvakoho napadl – centra měst byla tehdy mnohem níže, než je tomu dnes, když v průběhu věků byla i o několik metrů navýšena.

Jiným textem, kterého si cením, je črta o husitském vojevůdci Janu Čapkovi ze Sán, jenž se měl při osudové lipanské bitvě (1434) dopustit zrady, když s malým hloučkem unikl ze smrtonosného sevření, a tím pádem se vyhnul hrdinnému skonu později velebených mučedníků. Čapek se totiž zachoval veskrze racionálně, když si uvědomil, že ani jeho smrt by už nic nezachránila – a zřejmě na jeho pověsti neulpěl odsuzující cejch později mu přisuzovaný, když v blízkém budoucnu byl opět postaven do čela vojů ve službách polských Jagellonců.

Mezi pozoruhodné studie řadím rovněž tu o pražském husitském měšťanu Šrolovi, jenž neváhal, aby se při příhodné situaci pořádně obohatil. Pro historika Jaroslava Mezníka, jenž stál v ostré opozici vůči normalizačnímu režimu, se stal téměř metaforickou postavou, kterou si aktualizoval právě pro potřebu dne, a předvedl skrze ni hrozbu mravní selhání. Jakkoli ono drobné pojednání bylo označeno za „malý skvost“, Čornej ukazuje, jak ošidné bývá vsunovat pozdější - neřkuli současnou - mentalitu a pojetí morálky do dob, jejichž uvažování i představa (šlechtické) cti se výrazně odlišovaly. Byla období, kdy se husitství považovalo na jeden ze zářných vrcholů českých dějin, ale vyskytla se i taková, která je zavrhla s tím, že právě tehdy vybuchlo bezuzdné učitelství a hospodářská zkáza postihla celý stát. Právě pro schopnost nahlížet bez předpojatosti a ideologických konstruktů si Čornejových prací hodně cením. Věřím, že tytéž hodnoty ocení i čtenáři.

Husitství a husité
Autor: Petr Čornej
Vydala Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum, Praha 2019, 480 stran

Hodnocení: 90 %

Foto: kniha
olomoucky.rej.cz/clanky/historie/4084-olomouc-se-s-husity-nemazlila-ve-meste-je-upalovali-nebo-veseli-na-sibenici
https://husitstvi.cz/historie/strucna-historie/strucne-dejiny-husitstvi-1415-1436/

< Předchozí		Další >