Už jsem si zvykla, že ústečtí muzejníci vždy při zahájení výstavy připraví nějaké lahůdky. U otevření výstavy Po stopách Karla Maye se s tím dalo i počítat, protože tato osoba je s městem spojena a takovou příležitost si nemohli muzejníci nechat ujít.
Docela se dalo předvídat, že jako mravenci (mimochodem právě otevřená výstava Společenský život hmyzu také stojí za zhlédnutí a dětem se bude líbit) hledali nejen ve svém depozitáři, u svých partnerů a u dalších zdrojů, aby přiblížili návštěvníkům co nejvíce zajímavostí vztahujících se k životu a knihám Karla Maye. A že si na tom dali záležet je vidět nejen na výstavě, ale také na tom, že pro vernisáž byl zvolen Císařský sál, tedy nejkrásnější místnost v muzeu, která se neotvírá běžně.
Podle připravené techniky bylo zřejmé, že bude úvodní přednáška spojená s promítáním diapozitivů o místech, kde Karel May v Ústí nad Labem působil. Návštěvníci tak mohli vidět i dům (kupodivu stále stojí), kde se vydával časopis Schacht und Hütte, jehož majitel poskytl Karlu Mayovi práci. Došlo i na přednášku o výrobě piva v cimrmanovském ladění, ale nepřednášel to Viktor Cibich, jehož hlavu znají pivaři z etikety po celém světě. Kdyby věděl, kolik zahraničních firem ho dnes napodobuje, nemusel by už nikdy pracovat na dráze.
Pak důstojným krokem vešel pán v černém, který někoho připomínal. Sám Karel May, po 145 letech od své první návštěvy města, stanul u mikrofonu. Trochu v těle sice přibral, ale překvapil výbornou češtinou, takže hostům z jeho vlastního německého muzea, v Radebeulu u Drážďan, se musela jeho slova překládat. Překvapením bylo i téma, na které hovořil. Očekávala jsem, že bude vyprávět o pěstování tabáku na své farmě v Brazílii, jak to vyprávěl při svém zatčení ve Valkeřicích u Zubrnic, než ho usvědčila policejní fotografie, ale asi se v tom vězení opravdu napravil.
Při jeho projevu si špitali, uschováni za pianem, indiáni. Původně jsem si myslela, že se přišli podívat na své stvořitele z výstavy Indiáni severní Ameriky (mimochodem také velmi zdařilá), ale když se obrátili k publiku, spatřili jsme hlavní postavy z filmů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, doprovázené kmenovým náčelníkem Inčučunou. Navíc také tento divadelní spolek z Horních Počernic uvedl ukázku ze svého připravovaného představení (uskuteční se 16. 6.), „sbratření“ krví stvrzené a krev tam byla. Vždyť přátelství, čest a pravda byly hodnoty, které si z knih a později i z filmů lidé odnášeli do svého života i ve svých srdcích.
Jeden z kostýmů byl později slavnostně uložen na výstavě. Pokud si ho prohlédnete, tak vězte, že herci si sami vyráběli několik měsíců naprosto přesné repliky korálkových ozdob, a korálků tam je hodně přes tisíc.
Teprve pak se, za hudebního doprovodu ústřední melodie z filmu, otevřela výstava, kde bylo a je na co se dívat.
Koncepce dělí výstavu na několik ucelených částí. Návštěvník si nejprve prohlédne indiánskou sekci, kde si děti mohou vyzkoušet plížení a dospělí si zatím mohou v klidu prohlížet staré knihy Karla Maye, původní předměty indiánů z pražského Náprstkova muzea, v rohu se tyčícího, ohromného sápajícího se medvěda, který přicestoval z Liberce a mnoho dalších zajímavostí.
Další část je věnována filmům s "máyovskou" tématikou. Ve vitríně je i velké množství památek na postavy z filmů, které sbírali a uchovali fanouškové.
Poslední místnost je věnována hlavně dětem a „máyovkám“ vydaným u nás.
Myslím si, že by tvůrci výstavy mohli být spokojeni, ale úplně nebyli (to nejsou nikdy). K úplné spokojenosti jim totiž chybí jedna vzácná relikvie z doby působení Karla Maye v Ústí nad Labem. A to je původní časopis Schacht und Hütte, kterého se dochovalo jen pár kusů a originál si každý pečlivě chrání. Návštěvníci o ten časopis nejsou však úplně ochuzeni, uvidí fotokopii, aby si mohli udělat alespoň představu o časopisu dávné minulosti.
Je to prostě zdařilá výstava, která připomíná těm starším dobu jejich mládí, ale která má co říci i mládeži. A je škoda si ji neprohlédnout.
| < Předchozí | Další > |
|---|