Toto je pravdivý příběh – i když některé detaily, které by usnadňovaly identifikaci, byly kvůli bezpečnosti změněny – a není v žádném případě znevažováním islámu všeobecně… Jde o osobní líčení, jsou to tedy mé vlastní životní zkušenosti, a zabývá se způsobem, jakým je islám praktikován v mé komunitě, jak jsem toho byla svědkem během dospívání…

 

Těmito slovo začíná autorka své vyprávění, své smutné líčení vztahu otce k dceři. Je o to víc smutné, že otec autorky, která si říká Hannah Shah, je ve své pákistánské komunitě žijící v Anglii uznáván a ctěn, je jejím imámem (islámský duchovní, uznávaný znalec koránu). Všichni mu věří, všichni se chovají podle jeho moudrých rad. A tento člověk, navenek blahosklonný, trpělivý, uznalý, doma bije ženu a znásilňoval dceru od jejích pěti let. Přitom násilí, které působil, označoval za trest. Trestal malou dívenku, vlastní dceru, za to, že je nehodná, špatná. Až i ona o sobě samé pochybovala, někdy i uvěřila, že si trest zaslouží, že to tak má být a že má otec pravdu. Jen se způsobem trestu se nesmířila nikdy. Neochránila ji ani její matka. Ta ostatně jako kdyby byla ráda, že manželovy pěsti dopadají na někoho jiného než je ona sama. Přitom její dcera si trest „vysloužila“ jenom kvůli tomu, že maminku chtěla chránit před zvůlí svého otce, že nechtěla, aby maminku zmlátil do bezvědomí.

Vůbec se nedivím, že Hannah toužila po změně, že chtěla utéct, zmizet, vypařit se. Chápu, že změnila identitu i víru. Že konvertovala ke křesťanství, že přijala víru svých zachránců. Dnes je ona tou, která pomáhá podobně trpícím ženám, kterých v Anglii není málo.

Kdyby Hannah žila v Pákistánu, nic by jí asi nepřipadalo divné. Výchova žen je o tolik jiná od té naší. Jenže její rodiče odešli z chudé země do Anglie. Otec se prohlásil imámem, nepracoval, požíval výhody britské sociální sítě, přitom Brity nenáviděl. Tyran, dogmatik, odpůrce demokracie žijící z demokratické pomoci hostitelské země – jak typické pro řadu fanatiků.

Pro mne je asi nejhrůznější ona bezbřehá soudržnost dané komunity. I když se někdo z ní přizpůsobí okolí, žije běžný život z pohledu lidí mimo komunitu, v okamžiku „ohrožení“ zmlkne i on. Všichni v komunitě považují pravdu za hanbu a najednou uznávají tyranii za výchovu. I ti, kdo se zdají být rozumní, najednou „zhloupnou“. Přes oči a uši se jim přetáhnou klapky – nevidí, neslyší! Spravedlnosti se týraný nedovolá. Hanba rodiny, víry je nad zločin.

Hannah byla statečná. Unikla a dnes je sama oporou těm ženám, které to nemají v takových komunitách lehké. Jenže svou zpovědí si pěkně zavařila. Jde jí o život, skutečně. Vždyť uvrhla hanbu na rodinu.

Jak to napsat, aby to nevypadalo jako scény z hororu? Možná to nedokážu. Dokážu to jen vylíčit tak, jak to bylo, a doufat, že mi uvěříte, že takový byl doopravdy můj život.

Kniha Imámova dcera je velmi náročná na čtení. Autorka si na nic nehraje. Nejde jí o senzaci. Poctivě líčí vše, co se jí stalo v prvních šestnácti letech života, konstatuje, vysvětluje, odpouští… její vyprávění je nestylizované, často opakuje své myšlenky, vrací se k událostem. Nečekejte tedy stylisticky uhlazený román. Je to výpověď – výpověď, která varuje před fanatickými dogmatiky. A je jedno, k jaké ideologii se hlásí. Jsou totiž nebezpeční všichni!

Hannah Shah (jméno je pseudonym) se narodila v islámské rodině žijící ve Velké Británii. Vystudovala religionistiku, v roce 2008 se provdala a žije v jižní Anglii. Pomáhá ženám, které se stejně jako ona staly obětí týrání.

Název: Imámova dcera. Pravdivý příběh dívky, která unikla hrůzám minulosti
Autor: Hannah Shan
Překladatel: Marcela Nejedlá
Vydáno: 2012
Stran: 240
Vydalo nakladatelství: Ikar
Hodnocení: 75 %

Zdroj foto: Euromedia group

< Předchozí		Další >