Dvanáctiletá Florence vyrůstá se svým bratrem Gilesem v odlehlém chátrajícím sídle. Jsou siroty, jejich výchovu hradí strýček, kterého však nikdy neviděli. Znají ho jen z portrétu na chodbě. Maminka Florence zemřela při jejím narození, tatínek s druhou ženou, Gilesovou maminkou, při autonehodě. Alespoň tak je dětem prezentována minulost. O moc víc se nemohou dozvědět, neboť sloužící, kteří o ně pečují v sídle, do služby nastoupili až po oné nešťastné nehodě.

Na přání strýčka nemá být jeho neteř vzdělávána. Má být vedena k poslušnosti a má se naučit jak být dobrou hospodyní. Na chlapce se vzdělanostní embargo nevztahuje, proto je v osmi letech poslán do internátní školy. Jenže Giles není příliš chytrý, dosud se vždy plně spoléhal na svou sestru, a je také velmi bojácný, takže to ve škole nemá ani s kantory, a ani se spolužáky lehké. Z jeho dopisů je cítit smutek.

Florence tedy nesmí býti vzdělávána, přesto vlastní pílí dosáhne svého cíle – naučí se číst a psát sama. Jak může, tráví volné chvilky ve velké knihovně a hltá knihu za knihou. Okamžiky s knihami jí narušuje jen její ctitel – Theo Van Hoosier. Nemotorný chlapec z bohaté rodiny, který se v nedalekém sídle zotavuje ze své nemoci. Theo je Florence okouzlen, ale ona jeho city nesdílí. Zprvu jej odmítá naprosto, posléze ho přijímá jako společníka pro osamělé chvíle bez bratra.
Když se Giles vrátí domů na prázdniny, oznámí sestře, že už do školy zpátky nechce. Vedení školy je s ním zajedno, je proto nutné zajistit dětem guvernantku. Jenže ta po svém příchodu okamžitě zakáže Florence knihovnu, že dívka umí číst, netuší, domnívá se, že si pouze prohlíží obrázky, a nutí ji do vyšívání a domácích prací – přesně podle pokynů strýčka. Nedlouho poté se však stane na blízkém jezeře neštěstí a nebohá žena utone.

A Florence má zase celý dům a hlavně knihovnu otevřenou pro svou vášeň. Brzy však přichází další žena, guvernantka Taylorová. Ta brzy odhalí dívčiny schopnosti a Florence ve čtení nebrání. Víc se však věnuje Gilesovi a zdá se, že ho hodlá unést do ciziny. Florence zbystří a začne bránit to jediné, co má a co chce mít stále jen a jen pro sebe – svého bratra…

John Harding spředl příběh plný napětí a strašidelných momentů. Symbolem smutku a očekávaných hrůzných událostí je v něm havran klovající do své oběti. Nestraší čtenáře žádnými monstry či oživlými mrtvolami. K vytvoření atmosféry strachu mu totiž stačí ponurý, zaprášený dům a podivná, hloubavá náměsíčná dívka trpící nočními můrami.

Příběh sám je vlastně velmi prostý – milující sestra brání svého bratra před okolním světem. Ale je sepsán v náznacích a čtenář si musí vytvořit posloupnosti, pochopit, co kde končí noční můry a kde začíná skutečnost i kdo je kdo v onom podivném dramatu. Sám si dosazuje neznámé a čeká na rozuzlení, které však nepřichází jednoznačně. Opět je na něm, jak všechny události uchopí a dotvoří do celistvého celku. Trošku mu jeho úkol stěžuje styl, kterým je příběh psán. Jde vlastně o dívčin deník. A protože Florence je nadšená tvořitelka slov, stvořila si i vlastní jazyk – trošku krkolomný, plný nezvyklých slov a obratů. Je pravdou, že v počátku se člověk musí pekelně soustředit, aby porozuměl významům některých sousloví, ale brzy si zvykne a ke konci knihy už myslí stejně jako její hlavní hrdinka. Myslím si, že překlad tohoto textu nebyl jednoduchý a patří za něj Čeňku Matochovi veliká poklona.

Takhle například komentuje hlavní hrdinka své pokusy v bruslení:
Zato já jsem dřevnila. Nohy se mi umanutě rozjížděly každá jinam, hlava pojala přítulnost k ledu a toužila s ním udržovat čelní známost, pozadí chovalo sedavé úmysly. Ale Theo mne vlídnil a pomáhal mi – byl z něj jiný člověk, převzal velení, udílel mi pokyny a vládl mi, jako jsem já vládla jemu na nehlazené souši. Postupně, během několika týdnů, jsem se zlepšila a brzy jsem zvládla nenahlavit ani nenahýždit do ledu celých deset minut. (strana 48)

Florence a Giles je vzrušující strašidelný příběh, dokonale vykonstruovaný, s neotřelou stylistikou a skvělou pointou. Patří mezi velmi zdařilé hrůzostrašné příběhy, které v sobě mají určitou nostalgii a poetiku dávných časů. Nic se neděje náhodou, vše se může stoprocentně stát. Čtenář se obává o osudy jednotlivých postav, aby nakonec zjistil, že ten, o koho se nejvíc strachoval, je příčinou všech podivných událostí. Tato kniha je dokladem, že k nabuzení atmosféry strachu nepotřebujeme oživlé mrtvoly a hrůzná monstra. V pohodě si vystačíme s lidmi a můžeme se bát o to možná i víc.

Název: Florence a Giles
Autor: John Harding
Překladatel: Čeněk Matocha
Vydáno: 2012
Stran: 276
Vydalo nakladatelství: Plus
Hodnocení: 80 %

Zdroj foto: www.albatrosmedia.cz

< Předchozí		Další >