Jak to jenom říct: Kniha o rodinném mlčení, Chartě i odvaze stát si za svým

Židovské kořeny, o kterých se doma mlčelo, otcovo věznění v padesátých letech, život v disentu i pomoc uprchlíkům. Osud psychoterapeutky Věry Roubalové Kostlánové se protíná s velkými událostmi českých dějin. V knižním rozhovoru Jak to jenom říct vypráví novinářce Barboře Postránecké nejen o minulosti, ale také o rodině, vztazích a odvaze ozvat se.

Když se novinářka Barbora Postránecká v březnu 2022 poprvé setkala s psychoterapeutkou Věrou Roubalovou Kostlánovou, chtěla s ní mluvit o uprchlících z Ukrajiny. Rusko právě zahájilo rozsáhlou invazi a do Česka tehdy přicházely desetitisíce lidí prchajících před válkou. Češi jim nabízeli ubytování, často u sebe doma. Postráneckou zajímalo, co takové soužití obnáší a jak se k lidem, kteří za sebou mají těžké chvíle, chovat.

Věra Roubalová Kostlánová byla ideální respondentkou: uprchlíkům pomáhá už od devadesátých let a dlouhodobě se věnuje psychoterapii a práci s traumatem. Když si ale novinářka před rozhovorem přečetla její životopis, pochopila, že by z jejího vyprávění mohla vzniknout celá kniha.

Věřin život se protíná s mnoha zásadními událostmi českých dějin 20. století. Narodila se do rodiny s židovskými kořeny, o kterých se po druhé světové válce doma nemluvilo. Přitom měla babičku v Izraeli a její dědeček založil Židovské muzeum v Praze. Jenže Věra o jejich existenci neměla dlouhé roky tušení, ostatně ani o tom, že je Židovka.

Její rodiče byli přesvědčení komunisté, přesto se otec v padesátých letech stal obětí politických procesů a byl odsouzen k patnácti letům vězení. Věra prožila část dětství v dětském domově, zažila srpen 1968 i nastupující normalizaci. Se svým prvním manželem Pavlem Roubalem se zapojila do disentu a podepsala Chartu 77. Vychovávali čtyři děti a čelili tlaku Státní bezpečnosti. Po revoluci se začala věnovat uprchlíkům (tehdy k nám přicházeli lidé z rozpadající se Jugoslávie), později se stala psychoterapeutkou.

Výsledkem dvouletého setkávání je kniha Jak to jenom říct, kterou v září 2026 vydalo nakladatelství Vyšehrad. Věra se v knize vrací nejen k velkým událostem 20. století, ale otevřeně mluví i o vztazích, mateřství, lásce, ztrátách i rodinném mlčení.

Vzpomíná na pevné manželství s Pavlem, na jeho nemoc a smrt i na to, jak hledala cestu dál. Kriticky se vrací ke komunistickému přesvědčení svých rodičů, ale zároveň vypráví o jejich vzájemné lásce. Při práci na knize znovu četla dopisy, které si rodiče vyměňovali během otcova věznění. Otevírá také téma židovského původu své rodiny, holocaustu a traumat, která se mohou přenášet z generace na generaci, když se o nich doma nemluví. Vedle disidentky a psychoterapeutky mohou čtenářky a čtenáři v knize potkat i ženu, pro kterou jsou důležité vztahy s druhými a která neváhá pomoci, když je to potřeba.

Jak to jenom říct je nejen vyprávěním o životě, do kterého opakovaně zasahovaly velké dějiny, ale také kniha o odvaze, solidaritě, svobodě a odpovědnosti za druhé i za svět kolem nás. Snaží se zachytit, proč je důležité ozvat se, když se děje bezpráví nebo jsou ohroženy demokratické hodnoty. A proč to má smysl i tehdy, když nevíme, jestli tím dokážeme něco změnit.