Založila Divadlo MA a divadelní festival Letní Grébovka s Divadlem MA, který se letos koná od 3. do 28. srpna. Je velkou milovnicí divadla, hudby a argentinského tanga, které, jak Marianna Arzumanová přiznává, jí dalo svobodu. Věnuje se také psaní her, režii a pedagogické práci, jež ji velice baví.

Vyrůstala jste v uměleckém prostředí. „Moji rodiče byli oba umělci. Tatínek klavírista byl mým velkým uměleckým vzorem. Říkal mi, že to, co se člověk naučí, by měl v životě propojovat tak, aby vzniklo něco, co umí jen on sám.“ A vy se jeho radou řídíte. Co vás v dětství bavilo? Jak jste se dostala k herectví? A neuvažovala jste o studiu hry na klavír?

Pamatuji si, že už ve školce jsem naprosto vášnivě chtěla pořád vystupovat, zpívat, tančit a hrát všechny role – i tu toužebně nedostupnou roli Sněhurky, která mi samozřejmě nikdy nepřipadla, protože můj vzhled měl k tomuto severskému ideálu daleko. Dostávala jsem tedy jiné role… Strašně jsem milovala hodiny hudební výchovy, sbor i jakékoli koncerty. To si pamatuji velmi živě. Už ve škole si mě vybírali, abych moderovala různé školní či oblastní koncerty – byl to takový můj první větší krok po školce.

Neustále jsem se snažila zapsat na hodiny zobcové flétny a tance, donekonečna jsem rodiče v tomto směru „trápila“ svou aktivitou, aniž bych si tehdy dokázala jasně říct, že chci být herečkou. Na klavír jsem samozřejmě hrála od pěti šesti let, ale vůbec jsem nedokázala dlouho vydržet sedět na místě. Jen můj tatínek chápal, že po patnácti minutách soustředěné práce musí dítě vstát a udělat něco aktivního, trochu si „upustit páru“. Jen s ním mi to fungovalo – po patnácti minutách řekl: „Tak pojď, teď mě můžeš trochu zbít.“ A já jsem tak energicky poskakovala, něco dělala a pak se zase vrátila ke cvičení.

Nikdy jsem ale při hře na klavír necítila tu svobodu a inspiraci, jakou jsem zažívala při tom, co bylo vlastně herectví. Ano, vystupovala jsem i jako malá klavíristka na koncertech hudební školy, ale vždy to pro mě byl obrovský stres, i když určitě nějaké schopnosti jsem zřejmě měla, aniž bych si to tehdy dokázala pojmenovat. Divadlo jsem milovala od dětství. Ve škole se to projevilo naplno – na základní škole a gymnáziu se inscenovalo mnoho představení a já se začala projevovat dokonce i jako režisérka. Všechno to přicházelo postupně, ale pro mě samotnou to nebylo jasně formulované. Bylo to jakési moje druhé „já“. Když pak přišla otázka výběru vysoké školy, nedokázala jsem si to hned ujasnit. Dokonce jsem vážně uvažovala o žurnalistice, aniž bych si uvědomovala, že divadlo je stejně už moje cesta – a že už na ní vlastně jsem.

Vyrůstala jste v Moskvě, kde jste po studiu také zahájila svoji uměleckou kariéru a působila jako rozhlasová moderátorka v Rádiu Svobodná Evropa a v roce 2001 jste přešla do redakce Rádia Svobodná Evropa v Praze, kde jste uváděla několik pořadů. Jak na dobu strávenou před mikrofonem v rozhlasovém studiu vzpomínáte? Jaká to pro vás byla zkušenost?

Na toto období svého života vzpomínám s obrovskou vděčností, protože mě tehdy osud svedl dohromady s neuvěřitelnými lidmi – hluboce vzdělanými, zajímavými osobnostmi, spisovateli. Na rádiu jich bylo mnoho. Byli to emigranti, kteří kdysi odešli ze Sovětského svazu a později žili například v New Yorku nebo v Německu v Mnichově. Když jsem tam přišla jako osmnáctiletá dívka, učila jsem se od nich všemu, co mělo smysl se naučit – a učila jsem se správně. Bylo to obrovské štěstí. Setkat se s takovými lidmi, kteří měli bohaté životní i profesní zkušenosti a zajímavé osudy, bylo opravdu štěstím. Oni mi otevírali obzory a učili mě, jak správně a kriticky vnímat svět, jak je důležité mít vlastní názor a nebát se ho vyjádřit. A také jak důležité je snažit se být vzdělaným a zvědavým člověkem. To všechno mi to období dalo. A samozřejmě – po profesní stránce jsem se právě tehdy naučila pracovat se zvukem.

Co vás přivedlo k argentinskému tangu, které jste studovala v Buenos Aires ve studiu Rodolfa Dinzela? Čím vás tento tanec tak zaujal?

No, tady jsou dva zajímavé momenty. Argentinské tango mi dalo svobodu tvorby a možnost pokračovat v hraní nebo se věnovat divadlu i v zahraničí. Právě skrze argentinské tango se mi podařilo vrátit se v emigraci k tomu, co miluji ze všeho nejvíc. Jak už to v životě bývá, překážky často jen potvrzují – nebo naopak vyvracejí – naše skutečné touhy. A samotný tanec mi také přinesl neuvěřitelnou svobodu. Miluji hudbu argentinského tanga, nesmírně mě inspirovala, dodávala mi sílu překonat první životní krize, pohltila mě, naučila disciplíně a zároveň mě přivedla zpět k divadelním principům, které jsem studovala na akademii. Protože tango je především jazyk – schopnost vnímat a citlivě reagovat na všechny impulzy, které přicházejí od partnera. A právě tento smysl pro partnerství trénuje naprosto jedinečným způsobem. Takže argentinské tango – a tím jsem vlastně začala – mi dalo jednak možnost vrátit se k profesi, najít v ní principy, které jsem už znala z jiného umění, z herectví a divadla, a zároveň mi jako emigrantce dalo možnost znovu se vrátit na jeviště.

Foto: Dimitri Goreloff

Práce v rozhlase vás bavila, tango také, ale chybělo vám divadlo. A tak jste si ho založila a Divadlo MA zahájilo svoji činnost v Praze 18. 10. 2013 premiérou vaší autorské hry Buenos Aires, vystupte! A od té doby jste si na scéně nejen zahrála, ale také hry psala a režírovala. Čím je pro vás divadlo? Podle čeho si vybíráte, jaké téma ve svých hrách zpracujete?

Divadlo je pro mě život – zároveň koníček, profese i řemeslo. Divadlo je pro mě možnost psychoterapie. Divadlo je pro mě příležitost potkávat ty správné lidi. Divadlo je pro mě láska. Divadlo je pro mě všechno. Tím jsem vlastně asi odpověděla i na otázku, kterou jste položila – čemu věnuji pozornost v těch hrách, které buď sama vytvářím, nebo režíruji. Je to vždy jen záminka pro rozhovor s divákem o tom, co mě osobně hluboce znepokojuje, trápí nebo inspiruje. Téma se vždy vybírá tak, jak vzniká v mé hlavě. Je to to, co ve mně žije, o čem nepřestávám přemýšlet. A právě to pak chci přenést na jeviště a sdílet o tom dialog s divákem.

Vaším nejnovějším dílem je inscenace Být Marlene Dietrich, ke které vytvořil hudební aranžmá váš syn Evgeny Sharogradskiy, jenž se podílel na hudbě i na dalších projektech. Jak se vám spolu pracuje? Čím vás zaujala legenda jménem Marlene Dietrich?

Ano, skutečně v několika mých projektech sehrál velkou, zásadní roli můj syn Žeňa Šarogradskij, který nyní dokončil bakalářské studium na King’s College London v oboru Music a byl přijat na magisterské studium na Royal Academy of Music. Je to klavírista a aranžér, píše také hudbu pro film a divadlo. Ale Žeňa je především velmi talentovaný a nesmírně pracovitý člověk, který mi – a teď o něm nemluvím jako o svém synovi, ale jako o člověku, s nímž tvořím – neuvěřitelně pomáhá.

Co se týče práce, spolupracuje se mi s ním velmi snadno – rozumí mi téměř beze slov. Stačí, když popíšu, co potřebuji, a on vytvoří zvukovou stopu, která je pro inscenaci nutná. Mým „tajemstvím“ je totiž to, že představení nejprve slyším a teprve potom vidím. A v tomto smyslu je pro mě Žeňa při práci naprosto nenahraditelný.

Společně jsme vytvořili řadu projektů: byl korepetitorem a pracoval se všemi zpěváky v muzikálu „Gramofon“, složil hudbu k zimní pohádce „Zimní kouzlo“, kompletně hudebně zpracoval inscenaci „Polyfonie. Čechov.cz.“ Vlastně bych mohla vyjmenovat téměř všechny své práce – možná by bylo jednodušší říct, na kterých se nepodílel.

Kromě toho vytváří i zajímavé aranže, pokud je potřebuji – a tomu se věnoval i v projektu „Být Marlene Dietrich“. Tam sice není jeho původní hudba, ale o to důležitější byla jeho práce aranžéra a korepetitora. Žeňa pracuje velmi rychle a lehce, nijak nebrzdí proces. Vzhledem k tomu, že tato inscenace vznikala se studenty činohry a měli jsme na vše pouze deset zkoušek, bylo pro mě naprosto zásadní mít po ruce člověka s mimořádnými schopnostmi, který dokáže okamžitě reagovat, provést transpozice, zapsat noty, nahrát melodie či doprovod – a to všechno ve velmi krátkém čase.

Později pak celý tento materiál předal skvělé Elišce Čechové, klavíristce, která v inscenaci hraje, protože Žeňa už kvůli času nemohl být u klavíru během představení – žije v Londýně. Neustále ale plánujeme nové společné projekty; někdy trvá dlouho, než se od prvního nápadu dostaneme k jeho realizaci. Je to skutečně jeden z tvůrčích tandemů, kterého si nesmírně vážím a považuji jej za velké štěstí. Když to říkám – opravdu zapomínám na to, že je to můj syn… Spolupráce s ním je pro mě přirozená a lehká, cením si i toho, že on na sebe bere část odpovědnosti – a to je pro mě nesmírně důležité.

A proč právě Marlene Dietrich? Proč jsem svůj inscenační projekt věnovala právě této legendě? Inspiruje mě jako osobnost: nikdy nešla s davem. Je to člověk, který rozuměl svobodě, věděl, co svoboda znamená – a za tuto vnitřní svobodu zaplatil poměrně vysokou cenu. Dokázala se orientovat v politice, rozuměla tomu, co se děje kolem ní, a v tomto smyslu byla naprosto jedinečnou osobností. Vždy myslela vlastní hlavou. Nebyla jen mimořádně talentovaná a výrazná, ale také velmi dobře vzdělaná.

Foto: Nicolai Froundjian

A jak jste na tom s přípravami inscenace Zlatá kinodesítka – v rytmu tanga a muzikálu Nazdar, tady Navalnyj?

Inscenace Zlatá kinodesítka – v rytmu tanga, i muzikál Nazdar, tady Navalnyj! jsou zatím stále ve fázi příprav – nestihli jsme dokončit všechny materiály ani vše, co jsem měla v plánu už v přípravném období. Tyto projekty, ale stále existují, plány zůstávají.

V současnosti pracuji na jiné premiéře, rok se mi vyvinul trochu jinak. Půjde o inscenaci podle Oscara Wilda – Jak je důležité míti… Oscara (The Importance of Being Earnest). Tuto známou hru pro mě speciálně přeložila Hana Nováková a vznikl velmi zdařilý překlad. Doufám, že se podaří i pěkná inscenace, kterou vytvoříme se stejným týmem studentů DAMU, s nímž jsme loni připravili „Být Marlene Dietrich“.

Co vás přivedlo k tomu, že jste v roce 2020 založila letní divadelní festival v Grotté, v Havlíčkových sadech v Praze, který nese název Letní Grébovka s Divadlem MA? A kdy se uskuteční letos a na co se můžou diváci těšit?

Byla pandemie a já jsem chodila na procházky do parku nedaleko svého domu, do svého oblíbeného parku – do Grébovky, tedy do Havlíčkových sadů. Dívala jsem se na Grottu a říkala si: Jak je možné, že se tu dodnes nehraje žádné představení? Jak krásná scéna, jak neuvěřitelná atmosféra. S touto myšlenkou jsem se obrátila na Městskou část Praha 2. Ti tuto iniciativu podpořili – a tak vlastně vznikl festival, který se postupně v průběhu let stával stále populárnějším. A mám obrovskou radost, že tento projekt dnes opravdu rozkvétá.

Letos bude festival jako obvykle zahájen v pondělí 3. srpna ve 20:00 a zakončíme ho 28. srpna. To znamená, že po dobu čtyř týdnů, jako obvykle, budeme každý večer nabízet divákům představení. V prvním týdnu uvedeme premiéru Jak je důležité míti… Oscara od Oscara Wilda, o které jsem se už zmiňovala. Poté, od 11. srpna, budeme uvádět Být Marlene Dietrich od 20:30 – toto představení začíná o půl hodiny později kvůli světelným podmínkám, které jsou pro něj nezbytné. Následně, od 17. srpna, uvedeme obnovenou premiéru titulu Běh života. A na přání diváků znovu zařazujeme i naše starší inscenace: Buenos Aires, vystupte! a 13 ženských tváří vhodné i pro expaty.

Na srpen se už moc těšíme, intenzivně se připravujeme a zveme všechny naše milé diváky. Právě díky jejich věrnosti a zájmu můžeme tento festival tvořit a pokračovat v něm – v tak krásné a jedinečné atmosféře renesanční Grotty.

Věnujete se také pedagogické činnosti a herectví učíte Stanislavského metodou, kterou sám Konstantin Sergejevič Stanislavskij (1863–1938) nazval psychologickým realismem. Herec se ztotožní s postavou, kterou hraje na jevišti. Co vás baví na práci pedagoga?

Ano, máte naprostou pravdu – vyučuji podle systému Stanislavskeho a Vachtangova. Jevgenij Vachtangov byl jedním z nejtalentovanějších žáků Stanislavského, jako pedagog dovedl jeho systém k neuvěřitelně přesným formulacím a velmi propracované metodice. Právě tento program a metodika jsou součástí mé disertační práce, na které nyní pracuji v rámci doktorského studia na DAMU.

Pokud bych to měla vysvětlit jednoduše: systém prožívání je pokusem naučit herce – bez ohledu na žánr – na jevišti jednat, myslet. Prožívat znamená myslet, jednat a usilovat o dosažení cíle v daných okolnostech, které určil autor. To je samozřejmě úzce spojeno s psychofyzikou člověka. Pokud herec tento systém ovládá, může pracovat s jakýmkoli režisérem a v jakémkoli žánru – jednoduše ovládá herecké řemeslo. Proto bych systém Stanislavského z pedagogického hlediska neomezovala pouze na psychologický realismus, ale spíše bych ho chápala jako systém, který umožňuje herci zvládnout herecké umění a pracovat napříč žánry.

Za tímto tvrzením si plně stojím. Zároveň není vůbec nutné, aby se herec plně ztotožňoval s postavou, kterou hraje – to je omyl. A u Vachtangova to platí dvojnásob, i když vychází ze Stanislavského principů. A pokud mám odpovědět na otázku, co mě na pedagogické práci baví nejvíce – v první řadě je to samozřejmě kontakt s mladými talentovanými lidmi. To je nesmírně obohacující, zvlášť když se setkáte s lidmi, kteří nasávají jako houba, jsou zvídaví a otevření. Pozorovat je mě osobně dělá šťastnou. Zároveň mám pocit, že umím vysvětlovat jednoduše, ne abstraktně, ne komplikovaně, ale naopak srozumitelně – předávat školu, sdílet zkušenost, sdílet dovednost. Asi právě proto, že to miluji, že mě to inspiruje a že se mi to daří, mě pedagogická práce tolik baví.

A co volný čas, jak se ráda trávíte? Co vám říká slůvko relax?

No, jak odpočívám? Velmi ráda cestuji, mám ráda hudební festivaly, divadlo, operu a klasickou hudbu. To je to, co mi skutečně přináší velké potěšení. Také film a dobrou společnost. Ráda trávím čas s dětmi, s rodinou. Mám ráda přátele, ráda vařím podle nálady. Ráda si doma vytvářím útulno a také se ráda hezky oblékám. To mi vždy zvedne náladu. Ráda plavu a chodím do sauny, miluji moře. Ale vlastně ze všeho nejraději asi pracuji.

Foto: archiv Marianny Arzumanové

Mariana Arzumanová:

• Narodila se 1. 1. 1977 v Moskvě.
• V letech 1995–2007 pracovala na rádiu Svobodná Evropa v Moskvě, a poté v Praze, kde v rámci kulturní rubriky uváděla několik pořadů.
• Od roku 2010 se věnuje argentinskému tangu, učila ho v Praze ve škole Buenos Aires Tango a na čas odjela do Buenos Aires, kde studovala ve studiu Rodolfa Dinzela.
• Založila vlastní Divadlo Marianny Arzumanové, nyní známé jako Divadlo MA (https://www.divadloma.cz).
• V roce 2020 založila letní divadelní festival v Grottě v Havlíčkových sadech, jenž nese název Letní Grébovka s Divadlem MA.
• Autorka divadelních her – Být Marlene Dietrich, 13 ženských tváří, Gramofon, Traktát o lás-ce, Buenos Aires, vystupte!
• Režie – Být Marlene Dietrich, Běh života, Gramofon, 13 ženských tváří. Don Giovanni: Génius, či zločinec?, Adresát neznámý, Lásky hra osudná, Zimní kouzlo, Polyfonie. Čechov.cz, Zakopaný pes, Papinův hrnec, Zabít draka, Traktát o lásce, Buenos Aires, vystupte!

< Předchozí		Další >