Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Píšu o tom, co mě zaujme, co vídám před sebou, před čím nezavírám oči, co mi život položí do cesty, co si myslím, že stojí za pár stránek obrazu, který by neměl zůstat jen v mé hlavě,“ přiznává Zuzana Holčíková, pro kterou je psaní velice důležité. „Psaní je pro mě už odmala až příliš osobní, než abych se od něj dokázala odpojit a nebyla to Já.“

Jako malá jste ráda pozorovala dění kolem sebe, zapisovala si první věty a spojovala je v příběh. Odkud a kam se ubíraly vaše první literární pokusy?

Mé první psaní vyplývalo z prostých náhod. Odjaktěživa jsem velký pozorovatel a naslouchač. K tomu se přidávala má obrovská fantazie. Co mi ale nejvíc pomáhalo tvořit si v hlavě příběh a k němu postavy, byla samomluva. Chodila jsem po zahradě a povídala si s kameny ve skalce, se sloupky v plotě, a když mi tatínek postavil na zahrádce malou „perníkovou chaloupku“, bylo takzvaně vystaráno. Tam se odehrávalo mnohé. Hrála jsem divadlo pro sousedy a vůbec to nevadilo. Byla jsem ve svém jiném, imaginárním světě, kde mi bylo dobře a kde všechno, co se odehrávalo, si také zasluhovalo někam později zapsat. Psát jsem si začala někdy v deseti letech. Do knížečky poslepované z malých papírových lístků, kterou ale bohužel někam zašantročil čas.

O čem byly vaše první literární pokusy? Vzpomenete si ještě?

Na jeden obraz si pamatuji zcela jasně. „Stála jakoby sama u zamžených oken jídelny…“ Tak přesně začínala ona první kapitola v mé papírové knížečce. U těch oken jsem opravdu jednou stála a zvláštní na tom bylo, že jsem vůbec nevnímala ruch kolem sebe, ale pouze ohromné kapky deště dopadající na jedno z venkovních oken jídelny.
Později jsem psala hlavně úvahové dopisy neznámému adresátovi, s obsahem, jenž zrovna cloumal mými emocemi. Žádné z nich nejsou dochované. Jen jeden psaný rukou. Líčím v něm příběh své první lásky, která nakonec zůstala neopětovaná. Tak jak to u první lásky bývá, pamatuji si snad každé napsané slovo.
Na mateřské/potažmo rodičovské dovolené jsem začala psát kratší povídky, které se už dostaly i k mé kamarádce, jež je dodnes mým prvním kritikem a čtenářem ještě syrových rukopisů. Nepřestávám jí být vděčná.

Co vás přivedlo ke studiu bohemistiky na FF UK v Praze a poté na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, kde jste studovala obor vychovatel?

Ke studiu mě vždy přiváděly knihy a druhý svět, který nabízejí. Snažila jsem se k tomu vést i své žáky a studenty. Dnes je to ovšem velmi složité. Je tolik vjemů, hlavně těch negativních, které je od toho odrazují a jednoduše od čtení vzdalují. Je to důsledek dnešní doby, jež mě velmi trápí. Ale nelituji, vše, s čím se v životě potkávám, beru jako zkušenost a příležitost. Všechno v životě se nám děje z nějakého důvodu.

V roce 2019 jste debutovala jako autorka romantickým příběhem Zůstávám tu pro tebe. O rok později jste vydala román o věkově nerovném vztahu Nely a Bena, nazvaný Hra na druhou, který má dokonce své volné pokračování – Dvě prázdná místa. Další knihou je sbírka povídek Za sklem. V roce 2025 vám vyšel poslední psychologický román ONA o vztahu mezi matkou a dcerou, které bude už navždy spojovat jeden nelehký osudový moment. Odkud berete inspiraci a co vás přivedlo ke změně žánru?

Už jsem to někde říkala i psala. Nejsem vyloženě romantická autorka. Autorka romantických novel a románů. Abych to uvedla na pravou míru: nepovažuji se za ni. Píšu o tom, co mě zaujme, co vídám před sebou, před čím nezavírám oči, co mi život položí do cesty, co si myslím, že stojí za pár stránek obrazu, který by neměl zůstat jen v mé hlavě. Inspirace je všude habaděj. A ne vždy se mi podaří vystihnout onen příběh tak, abych v něm nesehrála nějakou vedlejší roli. Psaní je pro mě už odmala až příliš osobní, než abych se od něj dokázala odpojit a nebyla to Já. Možná proto o svém psaní mohu tvrdit, že je jiné a pro mnohé i těžko pochopitelné. Doufám, že alespoň zapamatovatelné.

Tvoříte již nový příběh? Pokud ano, můžete lehce nastínit, kam se bude děj knihy ubírat tentokrát? Kdy by se případně čtenáři mohli těšit na vaši šestou knihu?

Mohu opravdu jen opatrně nastínit pár bodů. Pracovní název mého další rukopisu je prozatím: Diplomat. Což už samo o sobě napovídá, že půjde o „zákulisní život“ zahraničních politiků u nás. Respektive jednoho hlavního. Bude to opět příběh s vícero malými příběhy. Včetně toho, co v této společnosti a kruzích bublá pouze pod povrchem a nemělo by nikdy vyplavat na povrch, jelikož zde mají moc a politické postavení větší cenu než láska a přátelství. Je to něco za něco! Kniha, doufejme, vyjde příští rok.

„Moje psaní, moje tvář.“ Jak si tento váš citát máme vysvětlovat?

Jednoduše. Jsme to, co milujeme a co nás zosobňuje. Nic z toho si nenechme vzít. Zkuste si mě na chvíli představit bez mých knih? Byla bych to ještě já? Pro někoho možná ano, ale pro sebe už ne.

Píšete své knihy převážně v „ich formě“ neboli v první osobě? Proč?

S hlavními hrdiny se tak lépe propojím. Slyším jejich hlas a snadněji pak popisuji jednotlivé scény. Na druhou stranu „er forma“ nabízí větší odstup, což je například v psychologické próze věrohodnější a snadněji ztvárnitelné. Je důležité od sebe oddělit autorskou subjektivitu a profesionalitu tvůrčí práce. Každý autor by měl vždy myslet na čtenáře. Dopředu se připravit na jeho čtení, vnímání i neporozumění textu, protože v každém případě – kniha začíná a končí u čtenáře. Stejně jako skladba u posluchače, obraz u návštěvníka galerie atd.

Co právě čtete? Máte oblíbený žánr, autory? Je vám bližší klasika, nebo ráda objevujete nové autory? Je nějaká knížka, která vás v poslední době oslovila?

Mám rozečtenou knihu od německé autorky Caroline Wahlové – 22 bazénů, a zatím je to velmi čtivé. Ve čtení nejsem nijak zásadně vyhraněná. S výběrem knih se řídím hodně intuicí a v podstatě se nebráním ničemu. Tento rok jsem ovšem v počtu přečtených knih do dnešního dne velmi pozadu oproti letům minulým. Méně času, více práce. Je to jiný rok v mnoha směrech.

Jak ráda trávíte volný čas? Říká vám něco slůvko relax?

Čtení, psaní a dlouhé procházky přírodou. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, dost z toho v poslední době zanedbávám. Tak to jdu hned napravit. Psaní si mě volá.

Zuzana Holčíková:

• Narodila se 25. 3. 1981 v Humpolci.
• Studovala obor bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, poté obor vychovatel na Pedagogické fakultě v Hradci Králové.
• Je členkou Severočeského klubu spisovatelů.
• Foto: archiv Zuzany Holčíkové 
• Více informací naleznete na: www.holcikovazuzana.com