Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Její romány se staly bestsellery, divadelními adaptacemi i předmětem veřejných debat. Za knihy Žítkovské bohyně, Vyhnání Gerty Schnirch nebo Bílá Voda získala řadu literárních ocenění a zařadila se mezi nejvýraznější osobnosti současné české literatury. Ve své tvorbě propojuje historickou paměť se silnými ženskými příběhy a otevírá témata, která ve společnosti dlouhodobě rezonují. S Kateřinou Tučkovou jsme hovořili o psaní, vztahu k historii i o tom, proč mají příběhy stále sílu spojovat lidi.

Vaše knihy bývají spojované s náročnými historickými tématy i silnými ženskými postavami. Co vás dnes při psaní přitahuje nejvíc – příběh, atmosféra, nebo samotné lidské osudy?

Obvykle nějaká nevyjasněnost. Motiv, který potřebuju prozkoumat, objasnit sama sobě. Většinou jde o příběhy bezpráví, které se dělo nějakým ženám, to mě mimořádně dráždí. A pak mě také nesmírně baví, kam mě pokaždé pátrání po osudech takových žen zavede a co nového se od nich naučím.

Mnoho čtenářů vás vnímá jako autorku, která otevírá témata, o nichž se dlouho mlčelo. Vnímáte sama literaturu i jako způsob společenského dialogu?

Ano, tuto funkci literatury oceňuji i jako čtenářka. Dobré romány mi mnohokrát otevřely oči a umožnily mi podívat se na nějaké události z jiné, nečekané perspektivy. A toho se držím i jako autorka.

Vaše knihy často vyvolávají emotivní reakce. Překvapuje vás ještě dnes, jak silně lidé na vaše příběhy reagují?

Bývalo to mnohem pestřejší, především po vydání Vyhnání Gerty Schnirch. Tehdy jsem si užívala poměrně širokou paletu urážlivých reakcí. Ale i podpůrných nebo laskavých. Další knihy takovou reakci nevyvovávaly, vedly spíše ke konstruktivním debatám, jako byla třeba ta týkající se Bílé Vody na půdě Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. A takové seriózní debaty mě těší i v případě, že třeba nejsou jen pochvalné.

Vaše romány působí jako velmi pečlivě vystavěné a je za nimi cítit rozsáhlá práce s materiály. Jak vypadá váš proces psaní? Jste spíše systematická, nebo se necháváte vést intuicí? Myslíte, že je nějaký správný způsob, jak napsat bestseller? 

Správný způsob je každý, který připadá správný a smysluplný jeho autorovi nebo autorce. Neexistuje jeden jediný. Ten můj spočívá ve zjišťování, shledávání, rozhovorech a pak také ve čtení, promýšlení a teprve v poslední fázi v psaní. A v něm se kloubí všechno – intuitivní flow i pomalá výstavba, někdy to nejde, jindy to jde samo. Text vzniká jako organismus, který si nakonec začne žít vlastním životem a touží být dopsán. Ten proces mě fascinuje a mám z něj vždycky radost, byť to kolikrát bolí.

Když pracujete s historickými událostmi a skutečnými osudy, cítíte vůči nim určitý závazek nebo odpovědnost?

Samozřejmě. A proto mi práce na románech tak dlouho trvá – musím shromáždit všechno, co se dá, a povyprávět příběh nezkresleně, z respektu k těm, kterých se týkal. Je to velký úkol, protože v něm musím mísit historické reálie s fikcí. Pořád si kladu otázku ohledně poměru a věřím, že výsledkem je fiktivní příběh inspirovaný reálnými událostmi, který poskytuje dobrý obraz o naší minulosti.

Existuje moment, kdy poznáte, že je kniha opravdu hotová? Nebo má autor tendenci text neustále upravovat?

Text by se mohl upravovat donekonečna, pořád je co zlepšovat. Ale já naštěstí spolupracuji s výbornými redaktorkami z nakladatelství Host, které mi poskytnou dobrou zpětnou vazbu a zastaví mě přesně ve chvíli, kdy je potřeba.

Vaše knihy bývají psychicky i emočně velmi intenzivní. Dokáže si člověk po takovém psaní od tématu vůbec odpočinout?

Popravdě, když pracuji na nějaké knize, jsem do ní ponořená, i když zrovna nepíšu. Často tou dobou bývám duchem nepřítomná, na což mě upozorňují manžel a děti i třeba kamarádky v Sokole. Dokonce ani ve spánku si od psaní mozek neodpočine, takže se mi postavy či motivy vtírají do snů. Přejde to až po vydání, tak to je.

Pro veřejnost je přístupná informace, že jste odmalička vášnivou čtenářkou. Vzpomínáte si na knihu nebo autora, kteří vás výrazně formovali?

Určitě knihy Jaroslava Foglara, se kterými nás, svá vnoučata, seznámil dědeček. Kvůli nim jsem začala hned, jakmile to v 90. letech šlo, chodit do skautu. A pak Anna ze Zeleného domu od Lucy Maud Montgomeryové. Ta určitě pomohla vydláždit moji cestu ke vzdělání – stejně jako ona jsem se kdysi chtěla stát učitelkou.

Proměnil se během let váš vztah ke čtení? Dokáže dnes spisovatel ještě číst „jen pro radost“?

Spíš se proměnily moje časové schopnosti. Knihy kupuji více než dřív, docela uvědoměle podporuji knižní trh, ale reálně ročně přečtu mnohem méně beletrie než na střední škole a univerzitě. Na chuti se nezměnilo nic. Čtu ale více odborných knih nebo dokumentů, které potřebuji k psaní.

Vaše jméno je dnes známé i mimo literární prostředí. Dá se na veřejnou pozornost zvyknout?

No tak zase tak horké to v mém případě není, aby mi to ohrožovalo soukromí. Je to tak akorát. I když bez nevyžádaných urážlivých nebo výhružných mailů bych se obešla.

Máte při všem pracovním vytížení nějaký způsob, jak si udržet vnitřní klid a rovnováhu?

O to se starají moje děti. Nutnost pečovat o potomky člověka udrží nohama na zemi a zajistí rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Ke klidu to sice nepřidá, mnohem častěji teď mívám strach, ale také prožívám hlubší pocity smysluplnosti a lásky.

Co vám v poslední době udělalo největší radost – ať už literárně nebo úplně obyčejně lidsky?

Pracovně mě opravdu mimořádně potěšilo, že film Gerta Schnirch dopadl díky režii Tomáše Mašína skvěle. HBO už ho uvedla ve čtrnácti zemích a do dalších míří na podzim, kdy ho u nás uvede i Česká televize. Takže se těším, co na to řeknou čeští diváci. A také zařazení překladu Bílé Vody na longlist polské Ceny Angelus, kde jsem se ocitla ve hvězdné konstelaci se Slavenkou Drakulic, Georgi Gospodinovem, nobelistou László Krasnohorkaiem nebo ukrajinským spisovatelem Serhejem Žadanem. A lidsky mi udělalo obrovskou radost, jak mírumilovně proběhl první sjezd sudetských krajanů na území Česka, v mém rodném Brně. Přes všechen negativní humbuk před sjezdem, který vyvolávali xenofobní představitelé současné koalice, to bylo velmi přátelské setkání, ba nebála bych se říci, že milník v česko-německých vztazích.

Co byste si přála, aby si čtenář odnášel z vašich knih ještě dlouho po přečtení poslední stránky?

Uspokojivý zážitek a hlubší porozumění pro situace, ve kterých se hrdinky mých knih nacházejí. A taky vědomí, že bez osobního nasazení každého z nás se takové události mohou snadno vracet a opakovat.

Foto: archiv Kateřiny Tučkové

Kateřina Tučková:

• Narodila se v roce 1980.
• Knihy – Montespaniáda (2006), Můj otec Kamil Lhoták (2008), Vyhnání Gerty Schnirch (2009), Žítkovské bohyně (2012), Fabrika (2014), Vitka (2018), Hrdinky (2020), Bílá Voda (2022).
• Jako audioknihy – Žítkovské bohyně (čte Tereza Bebarová a Miroslav Táborský), Bílá Voda (čte Vanda Hybnerová, Johanna Tesařová, Dana Pešková, Ladislav Cigánek, Libuše Švormová, Oldřich Vlach, Pavla Tomicová, Petr Pochop a Tereza Vítů), Vyhnání Gerty Schnirch (čte Vilma Cibulková).
• Za knihu Vyhnání Gerty Schnirch obdržela cenu Magnesia Litera 2010 (Cena čtenářů).
• Za knihu Žítkovské bohyně obdržela dokonce tři ceny – a to cenu Josefa Škvoreckého 2012, Český bestseller 2012 a Magnesia Litera 2013 (Kosmas Cena čtenářů).
• Za román Bílá Voda získala Státní cenu za literaturu.
• Více info na: https://www.katerina-tuckova.cz/o-autorce/