Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jedním z letitých přátel šansoniérky Hany Hegerové byl i operní pěvec Radek Krejčí. Prvně se potkali začátkem 80. let minulého století v salónu malíře Karla Laštovky. Zatímco ona byla už slavná zpěvačka, on svou uměleckou dráhu teprve začínal. Jak uvádí v rozhovoru, byla léta jeho milovanou kamarádkou, rádkyní a za mnohé v životě jí prý vděčí.

Je to krátká doba, co odešla vaše kamarádka Hana Hegerová. Jak se s tím vyrovnáváte?
Vyrovnávám se s tím velmi těžko, přestože jsme tušili, že se blíží konec, stejně se s takovým odchodem člověk nikdy nesmíří. Myslím, že ani čas to nespraví, jak se často říká. Prostě někteří lidé ve vašem životě měli tak zásadní význam, že je to ztráta nenahraditelná. O to víc je pro mně bolestné, že jsem se nemohl rozloučit osobně, takže pomyslně nemám pro sebe ten odchod uzavřený.

Jak žila posledních deset let, kdy už veřejně nevystupovala?
Carmen ukončila svoji pěveckou kariéru těsně před svými osmdesátinami, což už je požehnaný věk, kdy bylo třeba dát tělíčku odpočinek. Už ke konci koncertování bývala často velmi vysílená, poslední léta na jeviště šla s pomocí hůlky, ztrácela zrak, sluch… Takže myslím, že byl ten správný čas. Nedlouho po ukončení činnosti se ohlásilo zdraví a následovala série dalších zdravotních problémů. Pobývala často v rehabilitačním ústavu v Berouně, střídavě ve svém bytě na Staroměstském náměstí...

Vy se znáte dlouho, ale zajímalo by mě, jak a kde jste se vy dva poznali?
Je to tak dávno, skoro čtyřicet let! Na začátku osmdesátých let jsme se poznali v salónu u akademického malíře Karla Laštovky, který mimochodem několikrát vytvořil portrét s Hanou Hegerovou. Některé jsou i známy veřejnosti. Jeden z nekrásnějších měla Carmen doma a je i na obalu CD nebo i na plakátech z poslední doby. Kumštýři se za minulého režimu často setkávali buďto v divadelních klubech nebo profesně byly další kluby, filmový v paláci Adria, novinářský na Starém Městě, výtvarný v Mánesu... Ale bylo i několik vyhlášených salónů, kde se setkávali lidé z branže napříč žánry. Byl to salón Tomáše Frágnera, salón Jiřího Muchy a v neposlední řadě právě salón u Karla Laštovky. Tam jsem měl to štěstí potkat takové osobnosti jako spisovatele Ladislava Fukse, onkologa prof. Josefa Kouteckého, klavíristku Valentinu Kameníkovou, filmovou a divadelní výtvarnici Ester Krumbachovou, Hanu Zagorovou a Vlastimila Harapese, Jiřinu Bohdalovou, Simonu Stašovou, Karolínu Slunéčkovou, Olgu Schoberovou, Květu Fialovou, Dášu Veškrnovou, Eduarda Cupáka, malíře Albína Brunovského, mimy Ladislava a Fialku a Ivana Lukeše a desítky dalších.

Takže dlouhá „známost“. Jaké bylo vaše přátelství a na co nejradši vzpomínáte?
Těch vzpomínek je tolik, že se to nedá nějak sumarizovat. Možná nejkrásnější bylo pro mne období před sametovou revolucí. Byl jsem mladý, plný touhy poznávat a Carmen měla ke mně až maminkovský vztah. Možná i díky tomu, že na výchovu svého syna neměla předtím tolik času, protože se rozhodla pro kariéru v Praze na začátku šedesátých let. Macek, jak říkala synovi, vyrůstal s otcem a prarodiči na Slovensku. No a v těch osmdesátých letech nemohla až tak naplno pracovat, takže měla více volna, které jsme využívali na společné dovolené, výlety, kulinářské hody, nebo jen setkání s partou našich společných přátel. Ale pár výjimečných večerů přeci jen zmíním. Byl to tehdy koncert Jugendorchestru Gustava Mahlera v roce 1986. S dirigentem Claudiem Abbadem tehdy provedli 9. symfonii Gustava Mahlera. Byl to tak silný zážitek, že jsme tehdy vůbec nešli spát a společně s přáteli jsme v baru v Lucerně u Tomáše Gottlieba zůstali až do svítání. Totéž bylo při návštěvě legendárního baletu Maurice Bejarta v tehdejším Smetanově divadle. Po takových společných večerech prostě nešlo jít domů...

Máte spočítáno, kolik koncertů s ní jste viděl?
Na rozdíl od statistik, které si vedu o svých veřejných vystoupeních, počet navštívených koncertů Carmen neznám, ale odhaduji, že rozhodně více než sto...

Zatímco ona byla paní šansoniérka, vy operní pěvec. Měla ráda operu? A byla i ona na vašich představením či koncertech?
Carmen milovala operu a klasickou hudbu vůbec. U ní doma nehrálo nic jiného nežli rádio a především klasika. Často, hlavně na začátku mé profesionální dráhy mi dávala velmi cenné rady. Ale ty rady byly nejen co se zpívání týče, dostával jsem od ní spousty rad i v pohledu na svět, vystupování, chování, styl, estetično, a dodnes z toho čerpám. A pochopitelně pokud jí to čas dovolil, chodila na mé představení ať už do studentského divadla v DISKU, na mé první představení v angažmá v Českých Budějovicích, nebo na můj absolventský koncert v Rudolfinu. Radovala se i z mých začátků před kamerou. Dodnes si vzpomínám, jak jsme společně u ní doma s napětím sledovali záznam v televizi, když jsem poprvé vystupoval ve scénkách z opery Čert a Káča. Byla mou rádkyní a za mnohé jí v životě vděčím.

O čem jste si třeba běžně povídali?
Jinak jsme si povídali o všem, to víte, že jsme i drbali, jak to nejlepší přátelé dělají, ale my jsme spolu trávili většinu volného času, v osmdesátých letech téměř denně, takže se probíralo vše, od politiky až po sex. My jsme také často společně vařili ať už u Carmen doma její vyhlášené kuřecí paličky v remosce nebo znamenité pomazánky, speciálně tu z avokáda milovala, nebo pomazánka “Budapešť“. Já jsem zase čas od času musel uvařit svíčkovou. Prý jsem dělal nejlepší. Jednou jsem jí dal domů výslužku i pro vnuka Matouše. Jenže Carmen na tu krabičku v lednici posléze zapomněla, a když jí našla, jak tehdy se smíchem prohlásila: „Měla už kožušinku“ (smích).

Když natočila své poslední řadové album a přestala zpívat, a i když vím, že už toho možná měla asi dost, navíc i zdraví přestalo sloužit, neměla třeba chvíli pocit, že jí zpívání chybí?
Když skončila se zpíváním a dotočila poslední CD Kolo mlýnské v srdci mém, věděli jsme, že skončila definitivně. Byla už velmi vyčerpaná a zdraví jí moc nesloužilo. Byli jsme ale nesmírně šťastni, že vydala právě toto CD s francouzskými šansony. Jmenovitě, že zařadila tu nejdojemnější píseň Ten zloděj čas od Leo Ferré. Více jak pětadvacet let jsme jí prosili, aby tuto píseň natočila. Stále s námi polemizovala, že je strašně smutná a že je o umírání, ale my jsme oponovali, že většina jejích písniček je smutných, ale tato, že je mimořádná. Když dostala text od Lubomíra Feldeka, tušili jsme, že to bude senzace. Však to byla také píseň, se kterou jsem vyprovázel na poslední cestu i mou mamku, a i Carmen jí zahráli na posledním rozloučení... Sice proti její vůli, ale myslím si ale, že právem. Jí se vlastně ten odchod z tohoto světa splnil, jak si přála. Chtěla bez veřejnosti a měla přání, aby byli v každém rohu krematoria jeden z farářů, katolický, jidisch, evangelický a... Tak to se nestalo, ale to, že odešla bez veřejných poct, což jsme se jí smáli, že to neexistuje, tak to se bohužel povedlo.

Na které lidi nejen z její branže ráda vzpomínala?
Velmi si vážila partnerství s Rudolfem Hrušínským. Vždy s láskou vzpomínala, jak jí tehdy v jejích filmových začátcích pomohl, když spolu točili v roce 1963 hlavní role ve filmu Naděje od Karla Kachyni. Byl prý velmi trpělivý a nechal scénu klidně vrátit, jen, aby se cítila dobře. Byl jsem u dojemného setkání těchto dvou vzácných osobností po představení v Národním divadle, kde hrál pan Hrušínský ve Věci Makropulos. Nezapomenutelný večer. Často také vzpomínala na pana Miroslava Horníčka, měla moc ráda Evu Olmerovou, Ljubu Hermanovou, Martu Kubišovou, Václava Neckáře, Vladimíra Mišíka, z mladších pak Dana Bártu nebo Tomáše Kluse...

Foto archiv Radek Krejčí