Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Tak skončilo letošní oscarové klání. Ocenění opět děkovali a vznikal dojem, že Amerika znovu nabídla to nejlepší, co nabídnout mohla. Zvítězilo Argo (na snímku), hlásající že američtí správní hoši dokáží vysvobodit rukojmí i z drápů toho nejhroznějšího režimu, v tomto případě iránského.

 Co lze z letošního udílení pozlacených sošek odečíst? Na rozdíl od kritických průhledů na americké zahraniční mise, zpochybňující jejich oprávněnost i smysl (před několika lety bodovalo výrazně deziluzivní drama z Iráku Smrt čeká všude), se letos vynořila díla, která plna hrdého vlastenectví naopak opěvovala akceschopnost americké zahraniční politiky, potažmo speciálních výsadků. Vždyť kromě oceněného Arga se do nominace na nejlepší film ještě dostal snímek 30 minut po půlnoci, rekonstrukce dopadení nejhledanějšího teroristy světa bin Ládina.

Další zvláštností je, že v letošním ročníku chyběl jednoznačný favorit, který by na sebe nabalil nejvýznamnější ocenění (za nejlepší film, nejlepšího režiséra atd.). V minulých letech se takto stávalo docela často, stačí si vybavit snímky jako The Artist, Králova řeč, Smrt čeká všude, Milionář z chatrče, Tahle země není pro starý... Nejspíš se neobjevilo žádné natolik charismatické dílo, aby na sebe strhlo vícečetnou pozornost.

Většinou se jednalo o tituly, které sotva překonají sezónní rozměr (Ang Lee získal cenu za režii tygrovitého dramatu Pí a jeho život, Quentin Tarantino za scénář k Nespoutanému Djangovi, Jennifer Lawrencová za výkon v hlavní ženské roli v Terapii láskou). Snad jedině Daniel Day-Lewis, coby charismatický prezident Lincoln ve stejnojmenném Spielbergově životopisu, nakročil k nadčasovějším hodnotám.

Položme si vůbec otázku, co vlastně získání Oscara znamená. Jistě se tím zvyšuje komerční potenciál i prestiž oceněného filmu. Jistě tu (spolu)rozhodují i všelijaké zákulisní tahanice a tlaky. Patrné rovněž je, že se daří produktům, které konvenují americkou společností (nebo spíše jejími elitami) vyznávaným prioritám.

Vždyť některá díla, ve zpětném pohledu hodnocená jako zásadní pro vývoj americké kinematografie, nejenže nebyla oceněna, ale někdy ani nominována! Stačí si připomenout Bezstarostnou jízdu, generační protestní výpověď z konce 60. let, filmy Chaplinovy, nemluvě o nezávislé tvorbě, ať již spojené se jménem Andyho Warhola nebo s dnes téměř zapomenutým sociálním dramatem Sůl země, natočeným doslova všem a všemu navzdory. Tudíž bychom neměli udělení oscarové sošky přeceňovat, je to hlavně součást zábavního průmyslu. Vždyť čím jiným byla oscarová sprška, která před několika lety dopadla na Pána prstenů - Návrat krále.

O letošní Oscary se navíc ucházely i produkty (a dokonce jich několik získaly!) nanejvýš pochybné. Mám na mysli třeba muzikál Bídníci - to kvůli sice hvězdnému činohernímu obsazení, jehož pěvecké kvality ovšem byly prabídné. Producenti se zřejmě obávali, že by divadelní sestava, jíž nejnověji vévodil uhrančivě naléhavý Alfie Boe (viz snímek), nebyla dostatečně atraktivní.

Naproti tomu některé snímky, které by si ocenění zasloužily, vyšly úplně naprázdno, například vizuálně fascinující Divoká stvoření jižních moří. Ještěže lze přijmout verdikt ohledně nejlepšího zahraničního filmu - zvítězila Hanekeho Láska, jakékoli sentimentality zbavený obraz stáří. Byť by se jednalo o sázku na jistotu, protože tento snímek už dříve ovládl evropské filmové ceny i francouzské Césary.

Zavěrem bych napsal jediné: zdalipak si letos oceněné filmy vybavíme i příští rok?

Foto: www.enchantedserenityperiodfilms.blogspot.com, www.film.list.co.uk, www.cbc.ca