Kultura21.cz

Je hezké, když dva ctihodní vysokoškolští profesoři Peter Michalovič a Vlastimil Zuska (oba přednášejí na filosofických fakultách, první v Bratislavě, druhý v Praze) se oddají klukovské zálibě v kovbojkách a stvoří pojednání dílem odborné, dílem fanouškovské. Svůj spis nazvali Rozprava o westerne a vydali jej na Slovensku společnou péčí Slovenského filmového ústavu a Vysoké školy múzických umení.

Není to jejich první společný počin - před lety takto nachystali třeba monografii o režiséru Juraji Jakubiskovi. V případě westernu nastudovali potřebnou literaturu nejen speciálně zaměřenou na daný žánr, ale též obecně uměnovědnou (zpravidla již přeloženou do češtiny nebo slovenštiny) a samozřejmě se "vlastnoočně" seznámili s důležitými filmy, ať již pocházely z Ameriky, Evropy nebo odjinud. Zjistili, že klasická westernová schémata jsou takříkajíc putovní, neomezující se toliko na reálie Divokého západu. Vlastně je lze považovat za druh novodobých mýtů a legend, strukturně ne nepodobných těm antickým nebo středověkým.

Kniha se skládá z pěti kapitol, které sepsali Michalovič a Zuska (úryvky již dříve vyšly i časopisecky, například v měsíčníku Film.sk), a uzavírá ji dovětek Martina Helebranta, v historickém průřezu se věnující problematice zbraní na americkém kontinentu. Zajímavostí je, že v celé publikaci nenalezneme ani jedinou fotografii ze zmiňovaných filmů, ale výhradně celostránkové kreslené parafráze, ať již evokují měnící se styl nebo konkrétní slavná díla (Velká vlaková loupež, Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý, Dívka ze Západu, Divoká banda).

Tenkrát na Západě

V první kapitole se autoři zabývají samotným žánrem westernu, připomínají zakladatelské Aristotelovy úvahy o dramatu (a následně myšlenky Foucaulta, Veyna nebo Todorova o vyprávění vůbec) i zrod jednoho konkrétního mýtu, a sice o proslulém pistolníku Jesse Jamesovi. Už tady lze vytušit častý protiklad mezi historicky ověřeným počínáním dané osobností a její filmovou heroizací, kdy z desperáta se stává romantický zbojník. V jednom převzatém názoru (ocitovaném na s.107) se výslovně dočteme: "Je v tom zvláštní ironie, protože se obecně tvrdívá, že v puritánské kultuře je hranice mezi dobrem a zlem přísně vymezena, ale tady se fandí spíš zlu než dobru. Bude v tom asi plebejské ztotožnění s těmi, kdo mají odvahu postavit se světské moci, ať už bankám nebo velkým dobytkářům."

Druhá kapitola popisuje zrod westernu i jeho následné modifikace, čtenář ovšem nejprve musí spolknout teoretizující průzkum (nejen) filmových žánrů, zejména obhlídku strukturalistických přístupů. Čtenáře sotva překvapí zjištění, že (filmový) western nepovstal zčistajasna, nýbrž má své jasně zjistitelné literární kořeny - dokonce se v některých westernech hrdinové setkávají s pochybným čtivem, které více či méně smyšleně popisuje Divoký západ; a Buffalo Bill coby přímý účastník oněch bohatýrských dob dokonce začal své zážitky a zkušenosti předvádět v ucelených „dramatických“ výstupech jako plenérová divadelní představení, s nimiž posléze pronikl i do Evropy.

Už tehdy se rodila základní schémata a klišé žánru zanedlouho pojmenovaného western. Ve filmovém kontextu se za první western považuje Velká vlaková loupež (1903) s pověstným záběrem muže střílejícího přímo do kamery, tedy zprostředkovaně do obecenstva. Michalovič a Zuska dokonce otiskli jeho "scénář", podrobný popis každého ze čtrnácti záběrů, z nichž se tento kraťoučký snímeček skládá. Nebyli ovšem první, kdo se tak rozhodli - před nimi tak učinil např. Cook ve Dějinách narrativního filmu nebo ještě dříve Toeplitz v Chaplinově království. (Škoda, že nikoho nenapadlo přidat ke knize ještě DVD s vybranými filmy či aspoň ukázkami z nich.)

V pravé poledne

Filmový western nás tedy provází více než jedno století a Michalovič se Zuskou líčí jeho proměny od němé éry přes jeho klasickou i různě revidovanou podobu až po průnik do Evropy. Samozřejmě nelze pominout ani případy, kdy skrze westernovou skořápku se tvůrci vyslovili k daleko obecnějším, všelidsky platným záležitostem, případně i vyvázaným z původního časoprostoru. Každopádně westerny pojednané jinak, než jak určoval běžný kánon, se nepřibližovaly ani tak k zobrazení "historické pravdy" jako spíše k popření původních klišé, nahrazených klišé novými, jak nejnověji dokládá např. Tarantinův Nespoutaný Django (2012).

Třetí kapitola rozebírá jednotlivá základní témata, která se ve westernech vyskytují: putování krajinou a její osídlování, hnání dobytka, válka, únosy a pronásledování, přestřelky a souboje, v neposlední řadě přepadení a loupeže. Zde ovšem dochází k jistému prolnutí témat a motivů, protože např. závěrečnou přestřelkou rozhodující střet mezi dobrem a zlem westerny zpravidla končívají, aniž by záleželo, jakému "tématu" se věnují.

Čtvrtá kapitola zkoumá postavy ve smyslu rekvizit, které western zabydlují. Nemusí jít pouze o lidi (typizované, ovšem postupem doby také problematizované figury jako šerif, ušlechtilý jezdec z neznáma, padouch, žena jako světice i prostitutka, indiáni atd.), ale také o zvířata (v první řadě koně) a rovněž předměty (zbraně, oděv) či prostorovou kulisu, ať již jsou to budovy nebo krajina. Výčtový přístup však zohledňuje především převažující výskyt daného prvku, takže v případě dětí jako postav (s.234-236) chybí připomínka krutých dětských her z Divoké bandy (1969), které okamžitě navodí bezcitnost panující v daném společenství, kde život ztrácí jakoukoli hodnotu.

Sedm statečných

Pátá kapitola se opět přiklání k teoretizujícímu náhledu, když probírá žánr v ohnisku interpretací. Autoři zvažujíce rozdíl mezi otevřeným a uzavřeným uměleckým dílem se odkazují především k italskému mysliteli Umbertu Ecovi. Konstatují, že žánr lze považovat za kontext, který však není bezbřehý, protože aspoň pro diváka má hranice vymezené počtem spatřených filmů daného zaměření. Ovšem každý úkrok jinam, který ruší nastolená očekávání, může ohlašovat jak režisérovu vypravěčskou neschopnost, tak nastavení nových pravidel.

Rozprava o westerne předkládá ponejvíce katalogizaci prvků s westernem souvisejících (ostatně podobný přístup lze dohledat i v polských knihách o westernu, které jdou zde zcela pominuty). Autoři, jako kdyby se chtěli vyvázat z vlastní divácké zkušenosti a posuzování, se vyhýbají osobnějšímu hodnocení probíraných filmů. Vlastně je vydávají za jakýsi nezaujatě zkoumaný materiál, ponejvíce v deskripci syžetové roviny, když z nich vytahují právě ty okamžiky, které podle jejich mínění nejlépe osvětlují jednotlivá postřehy a zjištění.

Vinnetou

Zcela chybí vhled do diváckého vnímání, neboť ani western neexistuje "sám o sobě", nýbrž jen jako bezpočet otisků ve vědomí publika. Výsledný náhled se přitom může lišit jak v horizontální linii (podle rozvrstvení z hlediska ideologického, národnostního, věkového...), tak ve vertikálním směru (kam bych řadil změny závislé na časovém odstupu, třeba stále podceňovanou otázku postupného stárnutí díla jako komunikátu, který přestává fungovat nebo funguje zcela nevhodně, např. v sebeparodickém kódu).

Mnohé westerny, které Michalovič a Zuska se vší vážností zkoumají, se právě takto rozpadly. Přitom příčiny tkví v jejich pojetí, ve vypravěčském uchopení - a sotva mají něco společného s nějakými anachronismy či nepatřičnostmi, kterých si divák ani nemusí všimnout. Navíc se ani výtka, že např. v mayovkách Old Shatterhand používá opakovací pušku, která se na Divokém západě nikdy nevyskytovala (s.243), nezakládá na pravdě, protože na jiném místě (s.305-307) se dočteme, že opakovačky se vyráběly hned v několika druzích.

Peter Michalovič, Vlastimil Zuska: Rozprava o westerne

Autor dovětku: Martin Helebrant
Kresby: Jozef Danglár Gertli
Vydala nakladatelství Slovenský filmový ústav a Vysoká škola múzických umení, Bratislava 2014. 384 stran
Hodnocení: 80%

Foto: kniha, Česká televize

www.sfu.sk
www.klapka.sk/sk/produkty/knihy/o-filme-a-fotografii/rozprava-o-westerne.html