Historik MARTIN NODL se cíleně věnuje středověkým dějinám a jejich odrazu v našem vědomí, jejich někdy rozdílným výkladům, ostatně jedna z jeho dřívějších knih se jmenuje Středověk v nás. Nodl nejen v ní zvolil svůj oblíbený postup – s oblibou sestavuje sborníky poskládané z kratších statí, což platí i pro jeho nejnovější publikaci DĚJEPISECTVÍ JAKO VÝZVA.

Svou knihu rozděl do tří shrnujících oddílů – první se zabývá sociálními dějinami, následující se zaobírá historickou pamětí v souvislosti s politikou paměti a závěrečný zkoumá poválečné tuzemské dějepisectví, které nuceně propadlo marx-leninským tezím, které se proměnily v jediný povolený metodologický přístup. Správně přitom upozorňuje, že obavy z „třídního uvažování“ postihly průzkumy sociálních dějin. Jenže střety protikladných sil, vzpoury a povstání, chtějící dosavadní společenské poměry nahradit jinými, skutečně existovaly a existují – a v různých podobách se dějí podnes.

Potýkání chudých s bohatými jako motor revolučních změn

Nodl třeba podrobně přibližuje takzvaný táborský komunismus (tedy společné vlastnictví), který je v historiografii minulého a předminulého století přisuzován centru husitského hnutí. Ukazuje, jak na podkladě dobových zpráv a svědectví z husitských časů konstruovali novodobí historici, počínaje Palackým, svou představu dávných událostí. Nahlíží nejen do českého prostředí, ale také zahrnuje německy mluvící odborníky, aby upozornil na řetězec výkladů, které vedly ke stále zřetelnější aktualizaci dávných událostí, jež ovládla i takového myslitele, jakým byl F. X. Šalda (a po něm i další): už před sto lety se tázal, zda středověký táborský komunismus předjímá komunistické zřízení bolševického Ruska – a odpověděl si kladně.

Zjišťuje, jak na protiklad chudoby (bezmoci) a bohatství (moci) reagovali historici, pokud překonali politické fráze a pronikli do dobových registrů, aby zjistili třeba výši daní závislou na velikosti majetku a spočítali sociální rozvrstvení dané osady, města či kraje. Kupříkladu České Budějovice se v předhusitských časech mohly pochlubit zhruba 660 evidovanými poplatníky, z nichž jen jedna třetina mohla vykázat větší majetek. Pozornost se vedle měst upínala i na šlechtické velkostatky. Sotva povznášející poměry na nich, jak to dokládají podrobně vedené písemné záznamy zahrnující patnácté až sedmnácté století, pak využívali komunismu poplatní historici jako ilustraci třídních protikladů (však se jedna z kapitol přímo nazývá Předbělohorský velkostatek jako laboratoř marxismu). Někteří z nich však zejména v 60. letech začínali zpochybňovat leckteré dosud uznávané teze, i když se tvářily pravověrně.

Nahlédnutí k sousedům

Důležité jsou i stati, které se zabývají historickou pamětí a změnami, kterými prochází. Jedna ze studií se věnuje jmenovitě měnícímu se obrazu krále Přemysla Otakara II. a ukazuje, jak jej konstruovali na jedné straně historici (včetně Palackého) a naproti nim umělci (německy píšící dramatik Franz Grillparzer, žijící v 19. století). Nodl se zabývá nejen jeho pojetím slavné historické osobnosti, ale také významovými, aktualizačními posuny v nynějších inscenacích stařičké divadelní hry, které měly publikum nejspíše šokovat. Zajímavé jsou i postřehy o tom, jak se politická moc stále pokouší vměšovat se do výkladu minulosti a rozhodovat, které osobnosti či události si máme pamatovat jako důležité a které naopak odsunout do zapomnění.

Přečíst si můžeme i kapitolu věnovanou zápasům o německé dějiny, kdy byl do kontrastu dán Martin Luther coby představitel náboženské reformace a naproti němu Thomas Müntzer jako vůdce selského povstání. Spory se odrážely nejen v historickém bádání, ale také ve filmové oblasti. Podobně jako u nás Otakar Vávra vytvořil v 50. letech tzv. husitskou trilogii, plně poplatnou tehdejším ideologickým požadavkům, také ve východoněmecké kinematografii povstalo několik „pokrokových“ děl filmových i televizních, která odsuzovala Lutherovo zpátečnictví, než se i Luther dočkal svého druhu obdivného životopisu. Bohužel jsme jen málokteré snímky tohoto zaměření mohli spatřit – a nejsem si jist, že je Nodl viděl, neboť zprostředkovává ani ne tak vlastní postřehy jako ohlasy v tisku.

Zápas o „správný“ výklad dějin

Zákrutami českého dějepisectví se Nodl zabývá průběžně ve většině svých úvah, avšak závěrečné čtyři texty jim přímo zasvětil. Popisuje, jak normalizační tlaky postihly i badatele, kteří zkoumali středověké či raně novověké období (to znamená dějiny do sedmnáctého až osmnáctého století). Přibližuje, jak se husitství proměnilo v raně buržoazní revoluci, navíc v souvislostech s historickým bádáním v Sovětském svazu a (východním) Německu. Ukazuje, jak se nacházely obdobné revoluční rysy jak v husitství, tak později v německých selských bouřích.

Průběžně zmiňuje řadu českých historiků, kteří různorodě ovlivnili tuzemské vnímání dějin, některým pak věnuje samostatné pojednání – důležitá je osobnost Františka Šmahela, za normalizačního bezčasi téměř vyobcovaného z odborné pospolitosti, jenž teprve po pádu bývalého režimu pozvedl bádání o středověku na evropskou úroveň. Nodl se ve svém příspěvku zabývá hlavně Šmahelovým pojetím Jana Žižky – knihu o něm publikoval v roce 1969. U něho zjišťuje nepřítomnost jakékoli tolerance k jiným názorům a přesvědčením, než jaká vyznával sám, neboť pod hrozbou tvrdého trestu vyžadoval poslušnost jak na bojišti, tak v náboženství, neboť pravda je jediná: ta jeho.

Kniha Dějepisectví jako výzva, vydaná nakladatelstvím Argo, je jako vždy pečlivě přichystaná, opatřená odkazy k prostudovaným zdrojům, nalezneme i několikastránkový soupis použité literatury. Cenný je rovněž jmenný rejstřík, který dovoluje snadno si vyhledat všechna místa, jež se pojí s hledanou osobou. Sotva překvapí, že nejčastěji byli - ať již souhlasně, či nesouhlasně - citováni lidé, kteří pojetí historie coby vědeckého oboru hluboce ovlivnili: v abecedním pořadí Bedřich Engels, František Graus, Robert Kalvoda, Josef Macek, Jaroslav Mezník, František Palacký, Josef Pekař, Jan Slavík, František Šmahel a Josef Válka. Nodlovy postřehy a zjištění přes jistou roztříštěnost a těkavost splňují požadavky kladené na četbu, která nechce jen bavit či naopak šokovat, ale chce svého čtenáře vést k poznání významů, jež nemusí být na první pohled zřejmé.

Martin Nodl: Dějepisectví jako výzva. Sociální dějiny – paměť – medievistika
Vydaly Argo a Fakulta humanitních studií UK, Praha 2026. 304 strany
Vydal: Nakladatelství Argo
Počet stran: 304
Rok vydání: 2026
Hodnocení: 80 %

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/dejepisectvi-jako-vyzva-803537325

Obrázky: obálky knih Dějepisectví jako výzva a Tábor - město husitů

Další >