Leïla Slimani: Něžná píseň

Růžové pusinky na obálce Něžné písně? Och ne, nečekejte žádnou sladkost ke kafi. Naopak, přistrčte si k této knize něco pořádně ostřejšího, protože hned od první věty vás autorka doslova ŠOKUJE! Bez nadsázky lze říci, že co berete do ruky jako příslib romantického příběhu, se rázem mění v kombinaci psychologického mrazení v zádech a možná až severské krimi. A teď mě navíc napadá, jak by asi příběh vypadal, kdyby ho vyprávěl někdo jiný?
Někdo, kdo se na to celé díval jinýma než ženskýma očima!?

 

 

Něžné subtilní drama s nádechem drsného mrazení
Když bych řekla, že při téhle knize vás bude mrazit v zádech, je to příliš slabé přirovnání. Všechno je v této knize, na tomto příběhu totiž  úplně normální. Normální rodina v Paříži, normální běh všedních dnů, normální chůva, normální děti… No ano, Francouzky to mají zařízené nějak takhle,  přesto se jim hlavami honí možná právě toto: … Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha.  Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřeji odpočinek ani péči…

Jenže všechno je přece tak hladivé a všechno se spraví…
Vždycky. Ano, vždycky se každá krize v Něžné písni spraví, protože chůva Louisa je opravdu anděl.  Ona umí vnést teplo domácího krbu… „Paul si netroufá ženě přiznat, ale téhle noci se mu ulevilo. Od chvíle, kdy přijeli, jako by mu spadl ze srdce obrovský balvan. V polospánku, zkřehlý zimou, myslí na návrat do Paříže. Svůj byt si představuje jako akvárium zarostlé zahnívajícími řasami, jámu, kde neproudí vzduch a potulují se chroptící zvířata s olysalou srstí.

Tak proč?
Některá proč se čtenáři honí hlavou od samého začátku. Například proč autorka hned zkraje vyzradila konec příběhu. Proč je samotné ukončení pak takové zvláštně otevřené, jako kdyby nechávalo prostor pro zcela individuální myšlenky každého. Nikdo tu nemá vinu, každý může být z jistých úhlů pohledu pochopen… a fakt, že v jisté části příběhu zcela opouštíme hlavní hrdiny ve chvíli, kdy by se jiní autoři právě chytli příležitosti, dodává tomuto dílu nádech jistého šarmu a šmrncu, který musíte ocenit i přes to syrové a nervy drásající téma.

 

O autorce:
Leïla Slimani (1981) se narodila a vyrůstala v marockém Rabatu v zámožné rodině, otec pracoval jako bankéř a matka byla jednou z prvních žen-lékařek v Maroku. Leila po maturitě na Francouzském lyceu v Rabatu odjela studovat do Francie. Vystudovala Institut politologických studií v Paříži, chvíli se pokoušela prosadit i jako herečka. Roku 2008 začala pracovat pro redakci týdeníku Jeuna Afrique, kde svými články pokrývala oblast severní Afriky. Od roku 2012 pokračuje v práci pro časopis jen externě, naplno se věnuje psaní. Její první román V lidožroutově zahradě (vyjde v Argu), vzbudil velkou odezvu u literárních kritiků, kteří o něm psali jako o šokující verzi Paní Bovaryové naší doby. Za druhou knihu Něžná píseň, získala Goncourtovu cenu za nejlepší román.

 

 

Název: Něžná píseň (Chanson douce)
Autor: Leïla Slimani
Překladatel: Sára Vybíralová
Žánr: beletrie, román
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 197
Hodnocení:  100 %   
Odkaz na web: www.argo.cz