Děti Václava Havla. Generační román Marka Přibila

Společenský román z tabuizované současnosti i minulosti. Rodinné vztahy, sex a politika, přátelé a kariéra. Všechny ingredience přesně odměřené a správně promíchané. Děti Václava Havla je živý, velmi kritický a slovy spisovatele a novináře Marka Přibila (*1976) existenciální román z bezprostřední současnosti situovaný převážně do trutnovského kraje.

Prostřednictvím hlavní postavy, lékaře ve středním věku Daniela, vidíme střízlivýma očima dnešní zdravotnictví a skrze jeho předky se dostáváme i do minulosti, „kterou nelze obejít ani neutralizovat“, do prostoru „střetu ideologií, paměti a zapomínání“, jak uvádí nakladatelská anotace.

Daniel sarkasticky glosuje historii Trutnova / Trautenau jako předměstí pekla obávaného koncentráku Gross-Rosen. Tím prošla i Danielova babička. A jejím prostřednictvím se dostáváme k další dějové linii, která by vydala na celý román – k nacistickým zločinům Němců, henleinovců i Josefa Mengeleho a k holocaustu na území dnešní Ukrajiny. Jak se maďarská babička s ukrajinským dědou ocitli v Trutnově, „v městě, v němž byla pravda už tolikrát přepsána“, a jaká byla jejich role v historii?

Danielovo mládí a příběh jeho rodičů nás zavedou do období komunistické totality, Charty 77 a k Václavu Havlovi. Osobně i ve fiktivních rozhovorech protagonisty s bustou Václava Havla. Jeden z příkladů: „Dezinformace je buď pravda, která se právě nehodí, nebo lež, která se právě hodí. Rozhodující není obsah, ale držitel mikrofonu.“ Právě tyto rozhovory nejvíc odrážejí autorův pohled na současný svět a zároveň jsou jedním z klíčů k názvu knihy.

Jestli mladší generace protagonistů, nebo Daniel sám, jsou dětmi Václava Havla, volná asociace s Husákovými dětmi, nechme na čtenářích. Mně kniha navozuje ještě jinou asociaci: Daniel mi připomíná Danny Smiřického s jeho nadhledem a proříznutými ústy. Daniel má jinou profesi, je o dvě generace mladší a můžeme jen hádat, jestli jméno bylo zvoleno náhodně nebo záměrně. Styl a stavba románu, které připomínají Josefa Škvoreckého v jeho nejlepší formě, by hovořil pro druhou možnost.

Děti Václava Havla jsou pátým románem Marka Přibila, zároveň určitě románem s největším potenciálem vyvolat ohlas. Naplňují latinské rčení Terentia „Homo sum, humani nihil a me alienum puto“, jsem člověk, nic lidského mi není cizí. Posuďte sami:

„Události na sebe nenavazují, jen běží jako obrázky: pandemie, války, kulturní polarizace. Informace už mezi lidmi neputují, ale cirkulují mezi stroji bez potřeby smyslu a bez očekávání porozumění. Pravda a lež běží vedle sebe ne jako protiklady, ale jako paralelní signály, z nichž žádný nemá nárok na přednost… Funguje to, i když už tomu skoro nikdo nerozumí.“

„Svoboda slova trvá přesně do chvíle, než někdo skutečně promluví. Svoboda se pozvolna proměnila v povinnost souhlasu a přechod proběhl téměř nepozorovaně.“

Děti Václava Havla budou jednou povinnou četbou k maturitě jako svědectví doby. Nejen doby naší, ale i nacismu, komunismu, respektive normalizace a reálného socialismu, stejně jako „budování“ kapitalismu. Tento velmi aktuální, současný, živý, ale i filozoficko-historický román by neměl chybět v žádné domácí knihovně, alespoň těch rodin, které knihovnu ještě mají. Kniha Děti Václava Havla od Marka Přibila totiž patří k těm několika málo novým knihám, které si přečtete půjčené z veřejné knihovny a pak si je stejně jdete koupit. Je to kniha, ke které se chcete vracet a kterou chcete uchovat ji pro další generaci, protože (slovy autora): „Kdo přežije svět, který ho měl zničit, nestává se vítězem, ale nositelem důkazu. A svědek mlčí jinak než většina lidí. Ticho je jazyk těch, kdo pochopili, že žádná slova nedokážou postihnout realitu ani vyvážit to, co se skutečně stalo.“