Disonance a fata morgána

Úterý, 30 Červen 2026 00:00 Jan Jaroš
Tisk

disonance a fata morgana perexNedávno vyšel v pořadí již pátý svazek objemných, různorodě pojmenovaných sborníků, které pokrývají novodobou českou literaturu, byť prozatím ukotvenou v minulém století. Nejnovější část, nazvaná DISONANCE A FATA MORGÁNA, pokrývá období 1964–1971. Opět ji vydalo nakladatelství Akropolis ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity.

Na Kultuře21 jsme o sbornících psali naposledy ZDE – Chór a disonance v českém písemnictví mezi lety 1947 až 1963. 

Kniha, i s rejstříky a srovnávacími přehledy přesahující 650 stran, je rozdělena do tří velkých oddílů: první přibližuje obecnější kulturní kontext sledovaného období, druhý zkoumá tuzemskou prózu a poezii a poslední se pohybuje na rozhraní jednotlivých druhů umění, zkoumá zejména sepětí literatury a filmu, kterému spisovatelé zajišťovali širokou námětovou základnu, z níž mohl čerpat. Autoři se tu snaží postihnout velké naděje spojované se „socialismem s lidskou tváří“, jak se prosazuje v druhé půli 60. let – ostatně termín fata morgána, jak zní v názvu, dobře postihuje iluzornost takových očekávání. A také ukázali, jak se nástupem normalizace rozplynuly dosavadní naděje, jak se lidé včetně umělců většinově podřídili novým pořádkům.

Horizont české kultury

Úvodnímu mapování kulturního kontextu se věnují dva pisatelé. Vladimír Papoušek obhlíží kontury českého myšlení (najmě o kultuře, ale šířeji i o společnosti), aby stanovil, co domácí publikum (a najmě mládež) v 60. letech oslovovalo. Byly to například nové hudební kulty, filmové hity, ale třeba také džínové odění – i u nás se prosazovala západní spotřební morálka, jakkoli omezená zhoršenou dostupností vysněného zboží. Prolomily se rovněž ledy dosud brzdící diskuse o moderních (byť někdy jen módních) směrech v lidském uvažování: dočteme se o zahraničních myslitelích, jejichž díla jsou překládána, i zdejších osobnostech, které se snaží vymanit se z marxisticko-leninských dogmat, zmíněny jsou také tehdy progresivní časopisy (Tvář, Orientace) jako platforma umožňující tříbení názorů.

Josef Vojvodík obhlíží, co se ve stejnou dobu dělo na západ od našich hranic. Píše, že „šedesátá léta jistě byla – viděno z dnešní perspektivy – érou zásadního, především sociálně kulturního zlomu ve znamení politizace nejen společnosti, církve, veřejného života, ale také umění a kultury vůbec“. Vyhrocené nepokoje (najmě na univerzitách) vypukly v Americe i v západní Evropě a vznesly je hlavně protesty proti konformní generaci rodičů a zástupně celé politické sféře, kdy vzdor a levičácké provokace se proměnily v životní postoj, jak přesvědčivě dokládá téměř souběžně napsaný román Roberta Merla Za sklem (u nás až v roce 1981), v knize bohužel opomenutý.

Vojvodík načrtává ikonické události, někdy v propojení na domácí dění (např. příjezd básníka Allena Ginsberga do Československa a jeho skandální vyhoštění). Je ovšem pravda, že tvorba většiny důležitých myslitelů (jmenovitě z Francie Michel Foucault, Roland Barthes) se k českému čtenáři dostává až po pádu komunistického zřízení. Vojvodík zařazuje i podrobné průzkumy jednotlivin, ať již se jedná o umělecké dílo (Antonioniho Zvětšenina) nebo skandální osobnost (japonský spisovatel Jukio Mišima, když neuspěl při pokusu o vojenský puč, spáchal rituální sebevraždu).

Horizont tuzemského písemnictví

Jiří Pelán pohlédl na málokdy připomínaný segment česky psané literatury, a tím je překlad. Nejprve popsal jednotlivá nakladatelství, soustředěná na vydávání zahraniční produkce, poté se soustředil na přední překladatele, kteří zvládali převést původní znění do češtiny se zachováním původní významové struktury, vynalézavé jazykově i v zacházení s reáliemi. Ukazuje, jak se řešily otázky spojené s hovorovou řečí, vulgaritou a argotem. Možná více měl být zdůrazněn přínos předčasně zesnulého Radovana Krátkého (překládal z latiny, italštiny i francouzštiny), který zejména básnické (epigramatické) texty nepřeváděl doslovně, nýbrž v jakési moderní adaptaci, jako by ve snaze přivést autora za čtenářem.

Opět Vladimír Papoušek probádává horizont české prózy, připomíná přínos takových spisovatelů jako Josef Škvorecký, Vladimír Páral, Ladislav Fuks, Ludvík Vaculík, Bohumil Hrabal, Milan Kundera; možná trochu upozaděn je Jan Procházka, o němž ovšem zanedlouho – zásluhou nakladatelství Academia – vyjde velká monografie. Vedle jmenovitě vytčených tvůrců však Papoušek sleduje i tematické členění, které dovoluje souběžně zahrnout vícero spisovatelů (experiment, historická témata nahlížená jako alegorie, humor a parodie…).

Jan Wiendl se rozepsal o básnické tvorbě 60. let, označené za poezii návratů a (sebe)hledání. Dotýká se básníků soustředěných kolem časopisu Květen i velkých solitérů, mezi které patřili např. Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, František Hrubín nebo z vězení se navrátivší lidé jako Jan Zahradníček. Pozornost upíná též na debutující básníky, na široké spektrum psavců, jejichž odkaz se už většinou vytratil z obecného povědomí. Jen bych dodal, že oba souhrnné texty o české próze i lyrice lze vnímat jako svého druhu vzdělávací, uplatnitelné třeba před maturitou. V uceleném a přehledném tvaru totiž poskytnou veškeré podstatné informace.

Libuše Heczková pojednává o českém dramatu a jeho důležitých položkách. Začíná důležitým časopisem Divadlo, jehož vydávání bylo na počátku normalizace zastaveno. Zveřejňoval nejen recenze představení a rozsáhlejší studie, ale také texty divadelních her a filmové i televizní scénáře. Vycházela i knižní řada rovněž nazvaná Divadlo, která cíleně zveřejňovala domácí i zahraniční dramata. A pak se již pisatelka věnuje jednotlivým osobnostem – „nedivadelníku“ Ivanu Vyskočilovi, dramatikům Josefu Topolovi a Václavu Havlovi, zachytí vznik v budoucnu proslulých scén Husa na provázku a Divadlo Járy Cimrmana, padnou zmínky o návratu ke spiritualitě skrze lidové náboženské hry. Dokonce se tu dočteme o diskusi, kterou rozvířilo české vydání Druhého pohlaví od Simone de Beauvoirové.

Vazby literatury na film i jinam

Nejrozsáhlejší příspěvek celé knihy – více než stopadesátistránkový – se zabývá styčnými plochami literatury a filmu, tedy filmovými adaptacemi literárních předloh. Je nepochybné, že ve sledovaném období právě spisovatelé přinášeli filmařům jeden cenný podnět za druhým. Bez nich by nevznikly takové skvosty jako Marketa Lazarová, Ostře sledované vlaky, Žert, Kladivo na čarodějnice nebo Smuteční slavnost. Autor tohoto pojednání Michal Bauer nejprve přibližuje stav tuzemské filmové distribuce, upozorňuje na olbřímou návštěvnost některých domácích i zahraničních hitů, dotýká se zásahů cenzury, které vadily jak jednotlivé repliky, tak zřetězení zápletek či motivace postav, vadilo i zpodobnění nahoty. Cenzoři, bez jejichž schválení nesměla na veřejnost proniknout ani jedna tištěná řádka, mohli zabránit natočení již připraveného filmu, mohli zamezit jeho promítání, pokud již vznikl.

Bauer pracuje nejen s filmy samotnými, ale také s jejich scénáři – a rovněž začleňuje dohledatelná cenzurní rozhodnutí. Vytyčuje několik důležitých okruhů, které do filmové tvorby 60. let pronikaly: jsou to samota, hledání přátelství a porozumění. Dotkne se série filmů, po nástupu nového vedení kinematografie zakázaných, také zmíní politická dramata ze začátku normalizace, u nichž jasně prosvítala snaha vytvořit jakousi antitezi k nepřijatelným dílům z předchozího desetiletí. Zahrne i tvorbu studentů FAMU včetně zahraničních – jmenuje např. Agnieszku Hollandovou.

Stať o české filmové tvorbě políbené literaturou je povšechná, převážně výčtová a jen ojediněle se déle zdrží u díla, které pisatele zjevně zaujalo (třeba dnes již téměř zapomenutý Úplně vyřízený chlap). Aby tento výčtový a přehledový rozměr zmírnil, připojuje Bauer několik „případových studií“, v nichž se podrobně zabývá několika vybranými tituly, porovnává literární předlohu s jejím filmovým zpracováním – tak probere Démanty noci, Spalovače mrtvol a Flirt se slečnou Stříbrnou. Přidat by ovšem mohl dlouhou řadu stejně, ne-li ještě více závažných snímků, které rovněž vstoupily do kategorie nezapomenutelných výpovědí.

Závěrečnou kapitolu věnovala Marie Langerová vztahům mezi literaturou a výtvarným uměním, jak se projevovaly třeba v grafickém členění experimentujících textů nebo ve vzhledu knižních obálek, potažmo ilustrací v knize. Často se jednalo o vlivy přenesené ze zahraničí, mnohdy spíše jen módní než moderní či modernistické. Třeba u Jiřího Koláře autorka obdivně píše, že „smazává hranice mezi poezií (literaturou) a obrazem (výtvarným uměním), mezi překladem, adaptací a původní tvorbou, uměním a řemeslem“. Zmiňuje surrealistické hnutí, které rovněž posunulo mezidruhové hranice, jak dokládají texty třeba Vratislava Effenbergera. Přidává informace o výstavách typu Obraz a písmo nebo o odborné konferenci nazvané Experiment v umění, probírá imaginativní umění. Největší zásluhou Marie Langerové je, že průkopnicky zpracovala téma, které je téměř neznámé – na rozdíl od předchozích kapitol.

Knihu má smysl si přečíst

Zpracování kvalitně vytištěné knihy je vzorné: oceníme velké množství barevných i černobílých fotografií, které reprodukují obálky knih a časopisů, fotosky z filmů i plakáty k nim, početné jsou portréty umělců, o nichž se právě pojednává, nechybí ani kresby či karikatury, mihnou se i výňatky ze scénářů. Obeznámenost jednotlivých pisatelů s předmětem svého zájmu dokládají i početné citační údaje, které prozrazují širokou zdrojovou základnu, procházení specializovaných archivů a knihoven.

Lituji jedině, že Michal Bauer nerozšířil své pojednání o televizní tvorbu, která se rovněž může pochlubit zdařilými převody literárních předloh. V několika případech dokonce vznikla televizní i filmová adaptace stejné předlohy, například Kunderovy povídky Já truchlivý bůh. A pokud se ojediněle vyskytne připomínka televizních programů jinde (např. u Vladimíra Papouška), je to informace nepřesná – například pamětihodný cyklus Seriál o seriálu zpřístupnil ukázky z mnohých západních seriálů (nejen amerických), ale rozhodně tam nestrašili ani Drakula, ani Frankenstein, jak se můžeme dočíst. Dodávám, že Seriál o seriálu, vysílaný na přelomu 60. a 70. let, dosáhl úctyhodných dvaadvaceti pokračování, která se snažila alespoň skrze jedinou epizodu představit nejnovější seriálovou tvorbu; jen sedm ukázek bylo starších a pocházelo z 50. let – a od některých seriálů se diváci záhy dočkali vícera dílů (např. od westernové Bonanzy).

Autoři – respektive jazyková redaktorka – si do jisté míry udržují odstup od přebujelého jazykového „pokrokářství“ (třeba zachovávají generické maskulinum, kdy tvar v mužském rodě a zpravidla v plurálu pokrývá všechna myslitelná pohlaví), ale současně váhají přechylovat zahraniční ženská příjmení, i když vědí, že pak nastávají problémy s jejich skloňováním. Sice „zčeští“ rakouskou básnířku Ingeborg Bachmannovou, ale totéž odmítají provést u francouzské filozofky Simone de Beauvoirové či polské filmové režisérky Agnieszky Hollandové, přestože původní tvary Beauvoir a Holland užité v češtině sotva evokují ženu. Ostatně převádění jmen zahraničních spisovatelek, hereček nebo režisérek do češtiny máme dávno vyřešené: bez přechýlení zůstávala toliko příjmení zakončená na hlásku „o“ (Greta Garbo), která pak byla nesklonná, a příjmení zakončená písmenem „a“ (Gina Lollobrigida), která se skloňovala podle vzoru „žena“. Ostatní se přechylovala, dokonce i taková, která se češtině příčila jak nakupením samohlásek, tak výslovností (například Jeanne Moreauová, Marilyn Monroeová…).

disonance a fata morgana foto


< Předchozí   Další >
 

Zobrazit další články autora >>>