„Psaní knih mi nedělá potíže, nejhorší je se do psaní pustit. Překonat přirozenou lenost, konečně se posadit na zadek a začít psát. To mi někdy dělá potíže,“ přiznává Michal Čagánek, autor knihy Šéf, který si dal padáka aneb Den k dobru. Kromě psaní knih se věnuje hudbě.

Talent na psaní jste zdědil po babičce, která psala básničky pro děti. Píše také váš strýc, stejně tak psal i váš dědeček z otcovy strany. A ve školce vám učitelky říkaly, že jednou z vás bude básník. A měly pravdu. Tím jste se také stal. V dětství vás hodně bavil sport a chtěl jste být profesionální sportovec, ale více vás zajímalo psaní. Máte ještě něco, co jste v raném věku napsal? O čem byly vaše vymyšlené příběhy?

Mám schováno vše, co jsem napsal. V nějaké druhé či třetí třídě jsem začal psát svoji první knihu. Psát a současně kreslit, zvolil jsem totiž formu komiksu. Dobrodružné příběhy několika kamarádů. Inspirován oblíbeným seriálem o klokanovi Skippym jsem o něco později začal psát příběhy z Austrálie o chlapci a jeho zvířecích přátelích. Následovala série dobrodružných příběhů ze středověku.

„Psaní je můj život. Inspiraci nenacházím, inspirace si nachází mě.“ Jsou vaše slova. Přesto jste nejdříve vystudoval stavební průmyslovku, pak jste krátce studoval na pedagogické fakultě. Vyzkoušel různá zaměstnání. Učil jste v MŠ, pracoval u policie, dělal průvodce, ale jak jste jednou řekl, psaní bylo s vámi stále. A v roce 2000 jste vydal první sbírku básní Místa na mapě. A dnes těchto sbírek máte na svém kontě deset. Co vás baví na psaní poezie? Máte nějaké oblíbené básně nebo básníky?

Než odpovím, tak vás malinko poopravím. Sbírka „Místa na mapě“ byla již mojí druhou sbírkou. Svoji prvotinu jsem vydal v roce 1997 a jmenuje se „Střípky srdce“. Nevím, jestli je možné mluvit o psaní poezie. Skutečná poezie je událost, zjevení. Básník básně nepíše, ale pouze zapisuje, co mu bylo zjeveno ve chvíli nepozornosti. Mysl utichla, přišla báseň. Je to dar. Jak jsem napsal na obálku sbírky „Místa na mapě“, kterou jste zmínila: Nesnažím se napsat báseň. Neříkám tomu tvoření. Básník, který se snaží napsat, není básník, ale šarlatán. To báseň tvoří mě…
Poezii čtu málo. Když už sáhnu po nějaké sbírce, tak nejčastěji se jménem Jana Skácela.

Foto: Barbora Chuecos

Jako prozaik jste debutoval v roce 2004 novelou Piktogramy. Jak sám říkáte, obvykle máte rozpracovaných několik knih. A podle vás je psaní prózy dlouhodobý proces, který může trvat i několik let. Například román Plyšový Buddha jste tvořil šest let. A vzpomínkovou knihu na moravské Slovácko vašeho dětství Hledači pokladů aneb Zakletý prd na dně mořském až dvě desetiletí a vyšla v roce 2024. Co máte rozpracované v současné době?

V současnosti mám opět rozpracováno několik knih. V románu „Zoufalcovo novoroční předsevzetí aneb Hacknout život“ mi zbývá doladit poslední detaily. Na autobiografickém románu „Spisovatel, který neuměl psát“ bude ještě hodně práce. Nejvíce však nyní žiji příběhem o vysoké citlivosti v necitlivém světě „Zprávy ze Země“ - románem o mladém muži, kterého jeho vysoká citlivost nejprve málem několikrát zabila, aby mu nakonec umožnila neobyčejné spojení se světem, přírodou a lidmi, které je pro běžné lidi mimo chápání… A motivován dětmi z jedné školy na Moravě, které byly nadšené z mých pohádek, jsem se rozhodl uspořádat knihu svých pohádek. Některé vznikly už před čtvrt stoletím…

Letos vám vyšel román „Šéf, který si dal padáka aneb Den k dobru,“ jehož hlavním hrdinou je svérázný muž zvaný Pépé, který sám sebe s nadsázkou nazývá tajným agentem s povolením být šťastný. Tomuto umění učí všechny kolem sebe, čtenáře nevyjímaje. Jak se vám kniha psala a co vás inspirovalo k jejímu napsání?

Psaní knih mi nedělá potíže, nejhorší je se do psaní pustit. Překonat přirozenou lenost, konečně se posadit na zadek a začít psát. To mi někdy dělá potíže. Takže se mi psala moc hezky. Je to pro mě až posvátný stav tvoření, kdy vše plyne, věci do sebe zapadají, vše je v pořádku, vzniká něco krásného, co obohacuje můj život a následně životy tisíců čtenářů. To naprosto miluji. Inspirace ke knize mi většinou chodí jako impuls, jasný signál, kterému tématu je dobré se věnovat. Je to něco, co se dotýká mého života a současně životů nás všech.

Kromě psaní se věnujete také hudbě. Vydal jste několik CD s vlastními písněmi a také zpíváte v kapele PraMeny. Jak se vám píší texty písní? A co vás přivedlo k písňové tvorbě?

Texty písní a hudba k nim mi chodí samovolně. Jako by mi někdo náhle zaťukal na rameno: „Mám pro tebe novou píseň, chceš?“ Já většinou řeknu ano a rovnou si tu píseň začnu zpívat. Většinou se to děje, když jsem v klidu, uvolněný, třeba v přírodě, nebo i když jsem sám doma a naladím se na správnou frekvenci…

Foto: Matouš Vinš

Není vám cizí ani malování a jako ilustrátor jste se představil ve svých knížkách Moře a studánka nebo Odvaha milovat. Jak se z vás stal ilustrátor svých básnických sbírek? Kde se ještě mohou čtenáři s vašimi výtvarnými díly setkat? Co rád malujete?

Ilustrátor je silné slovo. Rád si pro radost občas něco namaluji nebo nakreslím, ale za malíře ani ilustrátora se nepovažuji. Nejraději maluji abstraktní motivy, takové jakoby výjevy z Vesmíru, ve skutečnosti jsou to ale obrazy lidské duše. Možná se teď na chvíli v ilustrátora zase proměním a nakreslím pár dalších obrázků pro svou knihu pohádek. Většina obrazů, které jsem namaloval, visí u nás v bytě v Chocni. Klidně se přijeďte podívat.

Co vás baví na pořádání seminářů tvůrčího psaní? A co vás přivedlo k jejich pořádání?

Pořádání seminářů mě moc nebaví, nejsem organizační typ. Baví mě, když mě někam pozvou, abych udělal seminář. To miluji. Nejvíc mě na tom asi baví tvořivost lidí. Jak se hned na povrch hrnou slova, věty, příběhy, které by jinak třeba nikdy nevznikly… A přivedla mě k tomu asi vnitřní potřeba ukázat lidem, jak snadné je tvořit.

Říká se vám „český Paolo Coelho,“ díky vaší volbě nevšedních témat, která zpracováváte ve svých knihách. Co rád čtete vy? Jaká knížka vás v poslední době zaujala?

Právě dnes jsem si zase listoval v knize Matta Haiga „Kniha útěchy“, je plná krásných lidských myšlenek. Rád se také vracím ke knihám Bohumila Hrabala či Josefa Formánka. V poslední době mě nejvíce zaujala kniha „Mají v nebi skleničky?“ od Martiny Preissové, to pro mě bylo milé překvapení.

V jednom rozhovoru jste řekl: „Největší relax a pohoda je pro mě však psaní a hraní na kytaru.“ A co další zájmy, jak rád trávíte chvíle volna?

Velmi rád trávím čas se svojí partnerkou Pavlínkou. Máme neskutečně společných zájmů, pořád se něčemu smějeme, často i spolu vystupujeme na společných literárně hudebních večerech. Rád se toulám po přírodě, hlavně v blízkosti skal a vody. Rád pracuji na zahradě, rád vařím. Rád si povídám s lidmi na podobné vlně, rád poslouchám hudbu a ticho. Rád jenom tak klidně jsem…

Foto: Pavlína Šafková

Michal Čagánek:

• Narodil se 15. 8. 1978 v Uherském Hradišti, vyrůstal v Nezdenicích.
• Působí jako básník a prozaik.
• Vystudoval střední průmyslovou školu stavební ve Zlíně a pak krátce studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (český jazyk a občanská výchova).
• Organizuje pravidelné literárně-hudební pořady a tvůrčí semináře s názvem Tvůrčí psaní hrou a Návrat k prameni inspirace.
• Poezie – Střípky srdce, Místa na mapě, Jediný strom v okolí, Odvaha milovat, První úsměv, To světlo, Stálice, Docela tiše, Moře a studánka, Dům beze stěn, Strom štěstí.
• Próza – Piktogramy, Zastaveno, Malá, O chlapci, snu a medvídku, Sázka o Evu, Plyšový Buddha, Odložený vesmír, Bůh jede na dovolenou, Hledači pokladů aneb Zakletý prd na dně mořském, Šéf, který si dal padáka aneb Den k dobru.
• CD – alba vlastních písní – Když anděl potká anděla, Beztíž, Dej vědět písní, Já jsem Ty, Cokoliv.
• Zpívá a hraje na kytaru ve skupině PraMeny.
• Věnuje se malování a fotografování.
• Info na: www.michalcaganek.cz.

Foto: archiv Michala Čagánka

Další >