Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Přijetí do Městského divadla Brno byl v podstatě splněný sen,“ přiznává Soňa Jány-Louhivuori, která se na jevišti tohoto divadla představila v řadě krásných muzikálových rolí. Také se věnovala koncertování a pak ji osud zavál do Finska, kde již zůstala. Krátce působila jako tanečnice a zpěvačka v helsinském Svenska Teatern a nakonec své pracovní naplnění našla v pomáhání druhým – v jejím případě pomáhat masáží těhotným ženám a ženám těsně po porodu, přinést úlevu v jejich vlastním prostředí.

„Zpěv mě bavil od malička, byl součástí života celé mé rodiny. A herectví mě lákalo vždy, ale neměla jsem odvahu to přiznat.“ Co jste ráda zpívala? Co vás ještě bavilo?

Bavila má výtvarka, hlavně práce s hlínou, několik let jsem navštěvovala základní uměleckou školu. Chtěla jsem se učit tancovat, ale na to u nás tehdy nebyly moc podmínky, chodila jsem tedy alespoň na karate. Co mě ale opravdu bavilo, byly matematické tábory. Ty si člověk musel zasloužit odpověďmi na soutěžní úkoly, které se jednou měsíčně posílaly korespondenčně. A co jsem ráda zpívala? Neotřepané lidovky, máma a její sestra byly folkloristky, trampské písně, Šlitra & Suchého a takový tehdejší mišmaš, co se zpíval na našich rodinných oslavách a při ohni s kytarou.

Krátce jste studovala na Obchodní škole v Dolném Kubíně, odkud jste přešla na gymnázium se zaměřením na matematiku v Žilině. A o letních prázdninách jste působila jako lektorka na dětských táborech pro milovníky matematiky. Čím vás zaujala právě čísla?

Nezaujala mě až tak čísla, ale lidé kolem nich. Vedoucí i vrstevníci, které jsem potkávala na matematických táborech, byli zvláštní sorta lidí. Bavilo mě, že jsem u nich pozorovala jiný způsob přemýšlení a náhled na věci či život vůbec. Dnes bychom možná moderně řekli thin-king out-of-box. Zároveň jsem se já jako dítě právě na matematických táborech poprvé potkala například se společenskými tanci, naučila se hrát na kytaru, hráli jsme divadlo. Tyto tábory rozvíjely daleko víc než jen lásku k číslům a brali vás tam takového, jací jste. A dokonce jsem měla pocit, že se snažili podpořit v nás to, čím jsme byli zajímaví a čím jsme mohli svůj oddíl podpořit. Proto jsem je milovala. Konečně jsem cítila, že mě někde vidí. V klasické škole jsem měla pocit, že jsem jen divná, ale tady jsem najednou byla zajímavá. A proto když přišla nabídka lektorství, brala jsem to jako čest a možnost přinést trošku té mé jinakosti do světa čísel.

Byla tu ale stále vaše láska ke zpěvu a herectví, a tak jste to zkusila na VŠMU v Bratislavě, ale napoprvé to nevyšlo, a tak jste studovala na pedagogické škole. O rok později jste byla přijata jak na VŠMU, tak na JAMU v Brně. Zvolila jste si JAMU, kde jste studovala muzikálové herectví pod vedením doc. Jany Janěkové. Co rozhodlo, že jste šla studovat právě muzikálové herectví a ne činoherní?

Máte velmi podrobné informace. Ale poopravím vás. Přihlášky na VŠMU probíhaly vždy ve třech kolech. Já jsem se při obou pokusech dostala až do toho nejužšího výběru, tedy třetího kola, ale tam už mě štěstěna opustila. Na VŠMU jsem se tedy nikdy nedostala, za což jsem dnes ale vděčná. Na JAMU v Brně jsem pochopila, že muzikál mi svědčí víc. Pěvecká a taneční příprava herců v Bratislavě byla mizerná v porovnání s tím, co jsem se učila na JAMU. Na studiích muzikálu zase z mého pohledu, „pokulhávala“ herecká příprava. Tedy až do chvíle, kdy jsem přestoupila do ročníku k vedoucí ateliéru Janě Janěkové. Ale paní Zdeně Herfortové budu do konce života vděčná, že mě i se svým týmem učitelů pro muzikál objevila a na JAMU mě přijali. Umělecky i lidsky velmi důležitou bytostí na JAMU pro mě byla Dada Klementová – naše sbormistryně. Pro mě byla a je daleko víc, ale v tomto rozhovoru se k ní ještě vrátím.

Při studiu jste hostovala v Městském divadle Brno, kde jste v roce 2005 získala angažmá a představila jste se např. jako Vasja a Rusínka v Koločavě, Nataša v Cabaretu, Běta v Máji, Emmareta v Hair, Rada v Cikáni jdou do nebe, Mathilde de la Mole v Červený a černý, Marta v Probuzení jara, Lori Olbramovičová v Nahé múze… Jak na své brněnské angažmá vzpomínáte?

Přijetí do MdB byl v podstatě splněný sen. Jak jste správně uvedla, zachytila jsem se drápkem už během studií na JAMU a spadl mi kámen ze srdce, když mě přijali do angažmá. A mnozí z mých spolužáků byli také přijati právě sem, byli jsme zde kromě bardů a již zavedených kolegů tak mladá parta a bavilo nás to spolu. Práce to ale byla náročná. Městské divadlo bylo, a pokud se nemýlím, pořád je repertoárové divadlo, a tedy chrlilo jednu premiéru za druhou. My herci jsme místy pracovali až na tři směny. Ráno a odpoledne zkoušky případně ještě oprašovačka a večer představení. O víkendu i dvojáky. Nebylo moc času na nic jiného, než na divadlo. I lásky jsme si nacházeli často jen mezi kolegy. Když s někým trávíte 12–14 hodin denně, není divu. Mnoho jsem se naučila, profesně i lidsky. Dostala jsem nádherné příležitosti a zároveň jsem se učila pokoře. V rámci jednoho týdne jsem někde na zájezdu hopsala a zpívala jako sboristka a hned na to jsem si v jiném kusu střihla hlavní ženskou roli.

Objevila jste se také před kamerou, a to v seriálu Četnické humoresky v epizodě Pojistka a v dokumentu V zeleni setkání/stretnutie. Spolupracovala jste s Dadou Klemetovou a nazpívala jí zhudebněné básně mistrů slova češtiny a slovenštiny Jana Skácela a Milana Rúfuse na albu Setkání/Stretnutie, které obsahuje osmnáct písní. Jaké to bylo před kamerou a jak se vám zpívaly zhudebněné texty básníků Skácela a Rúfuse?

Zkušenosti s filmováním v rámci televizních pořadů byly jistě obohacující a vzrušující, ale bohužel tak malé, že není moc o čem mluvit. Bavilo mě setkávat se s herci, které jsem vídala jen v televizi, najednou jako s kolegy. Pociťovala jsem směs respektu a radosti z lidskosti většiny těchto osobností. Zato práce s Dadou a umělecká a metaforická „setkání a stretnutie“ s pány Skácelem a Rúfusem, jakož i Šlitrem a Suchým či Shakespearem a dalšími autory, poznamenaly můj život v nejlepším slova smyslu už navždy.

S poezií a dojemnou či trefnou metaforou poezie Jana Skácela jsem se seznámila díky Janě Janěkové, která nám ho „přinesla do herecké dílny". Ke mně básně promlouvaly od malička a ty Skácelovy mi připomněly oblíbeného Rúfuse. Dada tuším už měla tehdy zhudebněných pár „skácelovek", a když jsem jí donesla básně Rúfuse, dotkl se jí podobně jako mě. Až po letech jsme díky paní manželce Milana Rúfuse zjistili, že tito pánové se nejen znali osobně, ale i se navštěvovali a trávili spolu čas i se svými rodinami. A jak se mi zpívaly jejich básně? Když je zpívám, vidím obrazy, snové země i velmi konkrétní bytosti a okolnosti. Takže já mám vlastně pocit, že nezpívám básničku, já vyprávím příběh nebo popisuji výjev. Některé mě stále dojímají, i když jsem je zpívala už stokrát. A tajně doufám, že možná díky Dadině hudbě a mému pojetí osloví i ty, kteří jinak k básním moc vztah nemají.

Kromě hraní jste se věnovala rovněž koncertní činnosti a měla jste vlastní recitál Anjeli, ktorých stretávam, s nímž jste vystupovala v brněnském G-studiu. Jako Jeannie v muzikálu Hair jste absolvovala turné po Německu. V Bratislavě na Nové scéně jste v muzikálu Hair ztvárnila postavu Sheily a rolí Maureen v muzikálu Rent jste se představila v bratislavském Istropolisu. Zúčastnila jste se československé televizní pěvecké soutěže Elán je Elán a získala druhé místo. Co vás přivedlo k tomu se do této soutěže přihlásit? Jaká to byla pro vás zkušenost? Na které z „andělů,“ které jste v životě potkala, ráda vzpomínáte? Je někdo, kdo vás hodně ovlivnil jak profesně, tak lidsky?

Když je to takto sepsáno, zdá se mi to až neuvěřitelné, co všechno jsem zažila. Měla jsem štěstí na krásné muzikálové role a hlavně muzikál Hair (Vlasy) byl pro mě tak trošku osudový. Věnovali jsme se mu už na škole v rámci představení ve školním divadelním studiu Marta. Zde jsme pod vedením režisérky a vedoucí ateliéru Jany Janěkové pracovali spíše s hlavní myšlenkou skrze písně a tanec. Následně jsem si ve Vlasech zahrála v MdB a pak to byla již zmiňovaná Jeannie na turné nejen po Německu. Toto bylo krásné období. Myslím, že mi do jisté míry naplnilo touhu, kterou mají mnozí mladí lidé po cestování a dobrodružství a přineslo mi i osudovou lásku. No a nakonec přišla hlavní ženská postava Sheila na Nové Scéně v Bratislavě – tady to byla nádherná netradiční práce s režisérem Dodo Gombárem. Pro mě byl tento muzikál vždy o setkávání s lidmi, poznávání druhých, ale hlavně sebe, svých darů i hranic.

Do soutěže Elán je Elán jsem se přihlásila, protože písně Elánu jsem od malička milovala. Naši nám je zpívali, poslouchali jsme je z rádia a říkala jsem si, že v této komerční show je alespoň záruka, že budeme zpívat mou oblíbenou muziku. Celá tato soutěž však byla jedním velkým rozčarováním – hlavně arogance ze strany režiséra programu i hlavních osobností, leadrů Elánu Jožo Ráže a Jána Baláže, kteří byli zároveň porotci spolu s již nebohým Vašem Patejdlem, který jediný z poroty měl pro mě i nějaké pozitivní slovo. Zázemí jsme měli v rozbitých koupelnách a jako občerstvení během natáčecího dne, který trval od ranních hodin až do pozdních nočních, byla mísa jablek a banánů.

Zároveň jsem se však setkala s osobnostmi, jako jsou například Karel Gott, Lucie Bílá, Zdena Studenková a také navázala přátelství, která mě zásadně ovlivnila. S láskou vzpomínám na své vlastní recitály Anjeli, ktorých stretávam. Spolutvořili jsme tento večer s Dadou Klementovou a kapelou sestavenou z přátel muzikantů, programem vtipně doprovázeli Robert Musialek a Jirka Ressler. Každé jedno představení krásně doplnili a večer pozvedli svým zpěvem i moji přátelé a kolegové z té doby. Takže to opravdu byl projekt, kde se setkávali přátelé – moji andělé – jak na jevišti tak často i v hledišti a dělali jsme si navzájem krásně.

Ještě zde zazněla otázka, na, které „anděly" z mého života ráda vzpomínám. Bylo jejich mnoho. Opravdu, pokud bych měla zmínit jen jeden z darů, který mi byl dopřán, tak je to štěstí na zajímavé a krásné podivíny. Mnohé z nich dodnes mám tu čest nazvat přáteli – nebo mými anděly. Nechci, aby to znělo pohřebně, neboť zdaleka nemluvím jen o těch, kteří tu už nejsou. Například právě Dada Klementová byla mojí učitelkou na JAMU, to plynule přešlo do společného tvoření a vystupování a zároveň dlouholetého přátelství s ní a její rodinou i našimi rodinami navzájem. A přestože se dnes už vidíme jen málo, protože žiji ve Finsku, s Dadou se vždy ráda setkám, pokecáme o životě, zazpíváme si či narychlo uspořádáme mini koncertík pro blízké a okolí.

Pak vaše cesta vedla do Finska, kde jste zůstala. Jako tanečnice a zpěvačka jste rok působila v helsinském Svenska Teatern. Jak jste se dostala do Finska? A hrajete ještě divadlo?

Do Finska jsem následovala svého tehdejšího přítele, později otce mých dětí. Takže jsem odešla kvůli lásce. Divadlo dnes už nehraji. Muzikáloví herci nemají dlouhou profesionální dráhu, pokud tedy nehrají hlavní role, kde nemusí až tolik tancovat. A já věděla, že jazyk této země je tak náročný, že bych raději měla pomýšlet na změnu zaměstnání.

A co vás přivedlo k masérství, kterému se věnujete?

Vlastně mé děti. Stalo se to trošku oklikou. Nejprve jsem se stala dulou, a to zase bylo inspirováno těhotenstvím a porodem mé dcery, a následně jsem zjistila, že při této práci mohu využít i svoji masérskou zručnost a konečně oprášit certifikát masérky z roku 2007, který jsem si udělala ještě na Slovensku. Následně jsem si pro jistotu udělala ještě masérský výcvik tady ve Finsku. Mojí vášní je navštěvovat maminky doma, když jsou už ve vysokém stupni těhotenství nebo těsně po porodu s týdenním miminkem, a já jim můžu přinést úlevu v jejich vlastním prostředí. Aby si po masáži mohly lehnout do své postele a tak zrelaxovány si ještě pospat nebo si přivinout miminko, nakrmit ho a spolu s ním dál spát. A to je čirá radost. Já se pak po špičkách vytratím z bytu.

Pocházíte ze Slovenska, z hornatého kraje Oravy, studovala jste v Brně, kde jste také nějakou dobu působila na umělecké scéně. A nakonec jste se usadila ve Finsku. Co pro vás znamená domov, kde je ten váš?

Čím jsem tady déle, tím více pociťuji, jak mi chybí domov. Ale nemluvím o nějaké budově, dokonce ani o kraji, i když tam už mé srdce určitě reaguje. Nejvíce mi však chybí blízkost mých blízkých. Ať už rodiny nebo přátel, které mám hlavně v ČR. Snažím se si zde ve Finsku vytvářet podobné bubliny blízkých lidí, takže by se asi dalo říci, že doma se cítím tam, kde cítím přijetí, ne dík, ale spíše, že mě lidé dobře znají, kde cítím jejich lásku, přátelství a kde cítím, že má práce má smysl, kde jsem součástí komunity s podobným naladěním, která tvoří něco pro dobro druhých. A také cítím, že dokud jsou mé děti ještě malé, tak domov jsem i já tam, kde zrovna jsem.

Soňa Jány Louhivuori:

• Narodila se 2. ledna 1980 v Dolném Kubíně.
• V roce 2005 vystudovala muzikálové herectví na JAMU v Brně (Mgr.).
• Byla v angažmá Městského divadla Brno. Vystudovala na scénách – Taneční divadlo Maximvs, Nová Scéna Bratislava, Státní opera Praha a v Svenska Teatern v Helsinkách ve Finsku.
• Má certifikovaný masérský kurz.

Foto: archiv Jány Louhivuori