Veronika Bílková: Malba mi pro tvorbu ilustrací vyhovuje, baví mě se zamazat

Tisk

Veronika Bílková - foto Martin Rýznar„V tvorbě je vždycky důležité neupínat se k jednomu zájmu a cíli, ale mít oči otevřené,“ přiznává malířka, ilustrátorka a autorka tří knížek o hudebních skladatelích Veronika Bílková, která pořádá přednášky na téma „Hudba v ilustraci“ a lektoruje výtvarné workshopy pro děti i dospělé.

Od dětství se věnujete hudbě, hrála jste na klavír a violoncello ve studentském symfonickém orchestru. V dospělosti jste začala hrát také na bicí. Měla jste v dětství také jiné zájmy a koníčky? Čím jste chtěla být?

Co si pamatuju, jiné zájmy jsem v dětství asi neměla, chtěla jsem se věnovat až do patnácti let hlavně hudbě. Ale talentem jsem úplně neoplývala, a upřímně jsem v sobě nenacházela ani dost píle ke každodennímu cvičení. Hudba mi proto zůstala koníčkem. Nevím o tom, že bych měla nějaké konkrétní plány a cíle, čím bych chtěla být. Myslím, že jsem se vždycky spíš nechala vést instinktem více než rozumem, jen tím, co mě zrovna bavilo a zajímalo, a tomu jsem se pak věnovala. Přebíhala jsem od malby na koncerty a zase zpátky. Během práce na diplomce jsem začala hrát na bicí. A z toho všeho pak tak nějak přirozeně vzešla moje současná práce. Myslím, že ve tvorbě je vždycky důležité neupínat se k jednomu zájmu a cíli, ale mít oči otevřené. Všechno co jsem kdy dělala s upřímným zájmem, se dřív nebo později do mé tvůrčí práce promítlo.

Co vás přivedlo ke studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Ústí nad Orlicí? A čím vás zaujala didaktická ilustrace, kterou jste studovala na Západočeské univerzitě v Plzni na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara?

Takhle střední škola byla ve stejném městě jako ZUŠ, kam jsem docházela. Přihlásila jsem se tam jen proto, abych měla více času se připravit na konzervatoř, protože jsem na cello začala hrát později. Na té střední tehdy studoval můj bratr, který mě pár dní před přijímačkami naučil malovat, a přijali mě. Už v prvním ročníku mě tam začalo bavit vymýšlet a vytvářet nové věci. Byla to pro mě přirozenější činnost, než interpretovat díla skladatelů, přestože jsem se kreslení do té doby nikdy nevěnovala. Zůstala jsem u výtvarné tvorby a dál šla studovat ilustraci do Plzně, kde jsem tomuto oboru pod vedením Renáty Fučíkové zcela propadla.

Veronika Bílková - foto- Míša Břigáčková

Foto: Míša Břigáčková

Vaše ilustrace se nacházejí v publikacích jak kolektivních prací na FDULS (Hrdinky, Dobrých 100, Česká zima), tak v samostatných titulech (Světlo z Pauliny, Gustav a Anton). Také na řadě výstav. Nelákala vás také grafika nebo sochařina?

Zatím nelákala. Malba mi pro tvorbu ilustrací vyhovuje, baví mě se zamazat. A částečně umí vybočovat z mých původních záměrů. Omezí mě, ať už vybranou technikou (špachtle, olej), nebo formátem následně reprodukované ilustrace, kterému se musíte podřídit i když malujete originál. Pak se objeví nenaplánované „chyby“, které vás často pozitivně překvapí, dovedou vás do nových možností, a často z nich vyleze motiv ilustrace v té barevnosti a formě, která je vlastně pro příběh ideální. Potřebuju omezený postup, namalovat věc od začátku do konce, chci v ní mít dynamiku, energii, netrápit se mnohými detaily a tu ilustraci neutrápit opravami. A jak se znám, v jiných technikách by mé opravy nebraly konce.

archiv Veronika Bílková - ilustrace v knize Bohuslav Martinů MR 7ie ve velké velikosti

Kniha Bohuslav Martinů

Svoji celoživotní lásku k hudbě jste promítla do svých knih o hudebních skladatelích. Čím vás zaujal Ludwig van Beethoven, Bedřich Smetana a Bohuslav Martinů, kterým jste věnovala své publikace? Koho byste ráda představila ve své další knize?

Beethoven byl původně moje diplomka. Byl to konečně zlom, kdy jsem mohla naplno propojit hudbu a malbu. V dětství jsem hrála některé jeho klavírní sonáty a vždycky jsem milovala jeho symfonie. V Beethovenově hudbě i životě je hodně kontrastů a zajímavostí, u nichž jsem si uměla představit, jak je vizualizuju malbou.

Smetanu jsem si vybrala, když jsem se přestěhovala do Litomyšle. U něho jsem se soustředila pro změnu na jeho opery. Chtěla jsem dílo jednoho z našich nejslavnějších skladatelů představit srozumitelnou formou, tak aby si čtenář odnesl více, než jen povrchní znalosti o jeho životě.

archiv Veronika Bílková - ilustrace v knize Bohuslav Martinů martike ve velké velikosti

Kniha Bohuslav Martinů

A Martinů byl moje štěstí. Vybrala jsem si ho pro jeho rozmanitost, jak v žánrech, formách a stylech, které se promítly do jeho tvorby, tak v jeho bohatém životním příběhu. Martinů mi šel naproti v tom, co jsem v té době chtěla malovat a o čem jsem chtěla psát. Kniha se vlastně nesoustředí jen na jeho život, ale také na různé historické události první poloviny 20. století, které jeho tvorbu zásadně ovlivnily. V jeho díle se odrazila atmosféra Paříže 20. a 30. let, události 2. světové války a jeho život v Americe. Mohla jsem malovat ilustrace k počátkům zvukového filmu, k přeletu Atlantiku Lindberghem v roce 1927, loď S. S. Exeter, se kterou Martinů odplul do Ameriky. Motivy, které by se možná u jiných skladatelů neobjevily. Teď plánuji více projektů, ale řada o hudebních skladatelích je teď alespoň na delší dobu touto trojicí uzavřena.

archiv Veronika Bílková - kniha Bohuslav Martinů - 26-KpT2025-XB174563-ORF

Kniha Bohuslav Martinů

Na svých knížkách jste se podílela i jako ilustrátorka a knihy Ludwig van Beethoven a Bedřich Smetana vám vynesly několik ocenění. Co to pro vás znamená?

Ocenění mě samozřejmě těší, ale největší radost mi udělá, když mi píšou čtenáři, že si ke čtení knihy pouští jednotlivá díla. Já sama mám k těmto skladatelům blízko, dlouho jsem s nimi tak nějak žila, a k jejich tvorbě mám ohromný respekt. Pokud svými knihami pobídnu čtenáře, kteří se možná o vážnou hudbu ani moc nezajímají, aby alespoň v jedné jejich skladbě našli zalíbení a něco se o ní dozvěděli, mám z toho velkou radost.

Kromě ilustrace se věnujete také plenérové malbě (malování venku, v přírodě). A tak, jak sama přiznáváte, letní měsíce trávíte v ulicích, přístavech, loděnicích různých evropských měst. Proč ráda malujete v přírodě? Co ráda zachycujete ve svých dílech?

Ani ne tak v přírodě, jako právě ve městech mezi lidmi. Potřebuju vždycky po dlouhých měsících za stolem a v ateliéru změnit prostředí a pracovat venku. Nejraději jezdím na Maltu, kde maluju ulice, světlo, balkónky. Lidi jsou tam přátelští a cítím se tam jako doma. V posledních letech mě začalo bavit malovat lodě a jeřáby v loděnicích. Jsou to obrazy z Polska, Francie, Slovinska a dalších zemí. V těchto motivech je pohyb – takže mám další omezení během malby, dostane se do ní dynamika, a taky velký kontrast v liniích a detailech.

archiv Veronika Bílková - ilustrace z knihy Bohuslav Martinů - martik 5 ve velké velikosti

Kniha Bohuslav Martinů

Pořádáte přednášky na téma „Hudba v ilustraci“ a lektorujete výtvarné workshopy jak pro děti tak i dospělé (figurální a plenérová kresba a malba). Co vás baví na lektorování?

Ty přednášky mě baví, protože tam můžu mluvit i o věcech, které se do knihy nevešly. S tím tématem vždycky žiju až příliš dlouho na to, abych o něm po dokončení knihy ještě nechtěla povídat. Přednášky jsou takovým představením skladatele ve dvou hodinách s doprovodem promítaných ilustrací a prostorem pro otázky.

A učení mě baví, když vidím u studentů posun a vznikají zajímavé práce. Snažím se předávat něco, co už umím, a zároveň se od nich učím taky. Jejich přístupy někdy mně samotné otevírají nové obzory. A taky je pro mě zdravé občas opustit ateliér a pracovat s lidmi.

A co volný čas, jak jej ráda trávíte?

Ve volném čase jsem na koncertech všech možných žánrů a sleduju dobré filmy. Čím víc, tím líp. Ráda si zahraju na klavír a čistím si hlavu na procházkách. Tak nějak je ale má práce mým koníčkem, takže jen co je víc času, odjíždím zase někam malovat. A moc dlouho taky nevydržím bez většího projektu, takže se už teď zase pouštím do nové knihy.

Veronika Bílková - foto-Martin Rýznar

Foto: Martin Rýznar

Veronika Bílková:

 


 

Zobrazit další články autora >>>