Ditta Kůtová: Musím říct, že mám velké štěstí na své nakladatele

Je autorkou a ilustrátorkou několika knížek pro děti. V roce 2025 ji vyšel román Zlá babička a letos vychází další pod názvem Marmeláda a připravuje knížku pro děti Hřívy, kam se po-díváš. Věnuje se také malování a keramice. A pro kostel Československé církve husitské v Besednici vytvořila Ditta Kůtová 14 obrazů křížové cesty.

V dětství vás hodně ovlivnili rodiče. Tatínek svou vášní pro přírodu a maminka s vášní pro umění a literaturu a ve vás se to pěkně propojuje. Co vás v dětství bavilo? Již tehdy jste psala a malovala?

Ano, máte pravdu, rodiče mne ovlivnili naprosto zásadně. Oba učitelé, oba dva bavilo dělat svou práci. Táta učil přírodopis a mamka češtinu a výtvarku, jejich obory byly i jejich koníčky a znáte to, kdo hoří, dokáže zapálit i ty ostatní. To nemohlo dopadnout jinak, říkám si. Obě se sestrou jsme celoživotně obklopené různými zvířaty, obě nás zajímá literatura, já navíc maluju…

U mne se život poskládal tak, že máme s mužem poměrně rozsáhlé hospodářství, stádo krav, koní, všechnu tu drobnou zvěř. Před mnoha lety jsme si k tomu všemu založili přes dva hek-tary švestkových sadů, takže jsme přírodou a vším, co to obnáší, obklopeni ze všech stran. Někdy nejen obklopeni, ale i zavaleni, jako třeba teď. Každý srpen a září trávíme ve větvích, ruce vytahané až k zemi a doléhá na nás realita, že když jsme sady zakládali, byli jsme ještě plní sil, stromečky byly malé a něžné, byla radost je sem tam prostřihat a opečovávat. Teď jsou švestky v plné síle, zatímco na nás doléhá věk a sotva popadáme dech.

Ptáte se, co mne bavilo v dětství – myslím, že nejvíc mne asi bavilo to kreslení a malování, to jsem si asi opravdu sebou už na svět přinesla. Všechny školní sešity byly počmárané, všude byli koníci. Před časem jsem dokonce našla svoji první knížku. Mohlo mi být asi tak osm, když jsem si ji psala, byl to příběh o mně, jak si žiju sama na chalupě, mám černého psa a bílého koně, jak jinak, jsem spisovatelka… úplně jsem zapomněla, že jsem si kdysi tohle psala.

Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Pedagogickou fakultu v rodných Českých Budějovicích?

Ten zájem o přírodu a ta radost z výtvarničiny, záliba v češtině, to se ve mně pralo, když jsem se rozhodovala, kam po maturitě. Rodiče mi tehdy veterinu rozmluvili a tak jsem za-mířila na pedák, koneckonců v rodině, kam oko dohlédlo, byli samí učitelé. Ani jsem moc neprotestovala, ale během studia mi bylo čím dál jasnější, že učit asi nikdy nechci a nebudu. Možná, že kdyby už tehdy za mého mládí existovaly nějaké ty alternativní školy, které jsou teď, dala bych si říct, ale v tehdejším sešněrovaném systému bych prostě fungovat nemohla.

Jste autorkou a ilustrátorkou knížek pro děti – Penzion U Lvice (2021), Peří, kam se podíváš (2022, příběhy o ptáčcích), Klobouky, kam se podíváš (2023, příběhy o houbách), Ema a dvoubarevné oči (2025) a nejnověji k nim přibude Hřívy, kam se podíváš (příběhy o koních). Co vás přivedlo ke psaní pro děti? Máte nejdříve příběh a pak děláte ilustraci nebo nejdříve máte obrázky a až pak k nim přidáte příběh?

Dětské knihy jsem se rozhodla psát zhruba kolem svých padesáti let. Tehdy jsem začala běhat, moc jsem si své ranní běhy, obklopená smečkou svých čtyř psů, užívala a kromě endorfinů se mi začaly z mozku vyplavovat příběhy o tom, co mám ráda. Přibíhala jsem domů, kde ještě všichni spali a zapisovala jsem si ptačí a houbové příběhy. Původní záměr byl, že to budou příběhy jen pro moje budoucí vnoučata, ale pak jsem si k nim začala malovat obrázky…vznikly knihy Peří, kam se podíváš a Klobouky, kam se podíváš. Chtěla jsem ukázat dvacet ptáků a dvacet hub, které jsou v našem okolí, které, když budeme tiší a pozorní, můžeme zaslechnout, najít a pozorovat. Taky jsem do těch příběhů vpašovala malinko poučení, když už jsem ta učitelská dcerka, ale tak, aby tam bylo pěkně schované. Aby se děti pobavily krátkým humorným příběhem a aniž by to věděly, tak se něco naučily.

Hřívy, kam se podíváš, jsou těsně před dokončením, jen se k tomu dokopat. Bude to několik příběhů z naší rodiny, koně jsou s námi snad odjakživa, naše děti s nimi vyrůstaly. Neumím si život bez těch nádherných tvorů ani představit.

No a Penzión U lvice – tajemný příběh pro náctileté s tak trošku detektivní zápletkou nebo Ema a dvoubarevné oči – příběh o tom, jak se v dětství vyrovnat s jinakostí… baví mne psát pro děti, malovat pro děti.

Co vzniká dřív, příběh nebo ilustrace? Jak kdy, jde to tak nějak ruku v ruce.

Musím říct, že mám velké štěstí na své nakladatele. Dětské knihy mi vydává malé nakladatelství Pampeliškov a Eliška Fojtová, úžasná paní nakladatelka a multifunkční žena, mi nechala zcela volnou ruku. Totéž mne pak potkalo, když jsem v nakladatelství Vyšehrad vydávala Zlou babičku a vlastně i teď při přípravě mého nového příběhu Marmeláda. Dostala jsem ohledně ilustrací i obálky volnou ruku a cítím za tu vstřícnost velký vděk, to se hned jinak píše a maluje!

První román pro dospělé Zlá babička jste vydala v roce 2025 a má také audio verzi se skvělou Zuzanou Slavíkovou. Letos vychází další román pod názvem Marmeláda. Do-četla jsem se, že připravujete román Chytrá jak rádio. Kdy se na něj můžou čtenáři těšit?

Když loni v létě vyšla ve Vyšehradu Zlá babička, asi nikdo netušil, co se kolem této knihy strhne za rozruch, ani já ne. Popravdě ani ve snu by mne nenapadlo, kolika lidí, kolika srdcí se ten příběh dotkne a pořád ještě mne to dojímá. Nejspíš to bude i tím, jak velkou emoci jsem do toho sama vložila. Tolik se mne ten příběh, ta křivda dotýkala a tak moc jsem ji chtěla napravit, objasnit, vysvětlit… jako bych psala sama o sobě. Teď v říjnu vychází můj nový román Marmeláda a já doufám, že i tento příběh jedné křehké krásné duše a její touhy obstát v našem drsném světě zaujme čtenáře, i on má své kořeny v reálných osudech konkrétních lidí.

Někde jsem na sebe prozradila, že nosím v hlavě příběh, který jsem si sama pro sebe nazvala Chytrá jak rádio. Musím ale říct, že ten jsem si zatím sama pro sebe založila někam dál do fronty na zpracování. Takto mne totiž dřív nazýval často a rád můj muž a velmi mě tím štval, dokud jsem to prostě nepřijala. Jo, řekla jsem si, jsem chytrá jak rádio. A tak ten pří-běh bude nejspíš velmi autobiografický a já ho zatím nechám pěkně uležet a dozrát. Předběhne ho jiný příběh, který jsem už malinko rozeběhla a on si mne pro sebe začíná získávat. Nazvala jsem ho prozatímně Sedmilhář, dostává pomalu konkrétní podobu a až bude po švestkách a až pořežeme dřevo a přijde zima, zalezu do podkroví a nechám, Sedmilháře, ať ke mně přijde.

Ilustrovala jste knihu své maminky Marie Kůtové – Třináct pohádek (2020), také knihu Jana Štiftera – Krajina roztavených zvonů (2024). Jak se vás spolupracovalo s vlastní maminkou a jak došlo ke spolupráci se spisovatelem Janem Štifterem?

Ptáte se na ilustrace pohádkové knížky mojí mamky a Jana Štiftera. Inu, to bylo tak: věděla jsem, že mamka si leccos píše do šuplíku, a když se blížily její osmdesátiny, chtěla jsem ji překvapit dárkem, který by nečekala. K jejím pohádkám jsem dodala své ilustrace, obálku a Pampeliškov vydal jejích Třináct pohádek i s obrázky. Za nějaký čas jsem se seznámila s Janem Štifterem, jemu se má práce líbila a dostala jsem příležitost ilustrovat jeho Krajinu roztavených zvonů. Byla to krásná práce a asi bylo poznat, jak moc mne bavila, protože ilu-strace dostaly cenu Vyšehradu za rok 2025. Spolupráce s Janem Štifterem byla a je výborná, jsme ze stejného kraje, zajímají nás kořeny, ze kterých pocházíme, oba jsme ovlivněni ma-gickým krajem Novohradských hor…

Kromě ilustrace se věnujete také malbě a keramice. Jako výtvarnice pracujete v keramické dílně Nazaret v Borovanech, kde s rodinou také žijete. Pro kostel Česko-slovenské církve husitské v Besednici jste vytvořila 14 obrazů křížové cesty. Kde ještě se můžeme s vašimi obrazy a keramickými sochami, které děláte, setkat?

Už sedmnáct let pracuji také na část úvazku v chráněné keramické dílně Nazaret v Borova-nech. Maluji na keramiku, občas vyrobím nějaké sošky a všechno mne to pořád ještě moc baví. Pracovat s hlínou, to je rozkoš… kdyby tak měl den víc hodin.

Když si zakoupíte nazaretskou keramiku a budete na ní mít nějakého ptáčka, koně, dekor macešek či růží, zimní chaloupky, máte šanci, že je to zrovna obrázek ode mne, ovšem všechna keramika z naší dílny vám udělá radost, Nazaret je kreativní, krásné místo a naše originální výrobky ozdobí vaši domácnost. A ještě podpoříte chráněnou dílnu.

Ano, v Besednici je v kostele Československé církve husitské má křížová cesta. Pracovala jsem na ní tehdy víc než rok a byla to nádherná práce, ani to nedokážu popsat, jak hluboký to pro mne byl zážitek pracovat na něčem takovém. Pokud má někdo zájem si ji prohlédnout, myslím, že každý čtvrtek bývá kostel otevřený.

Jinak se s mými obrazy setkáte vlastně jenom náhodou. Neovládám moc umění sebeprezentace, takže sem tam mne někdo přizve, abych se zúčastnila nějaké výstavy, a já jsem za to ráda, myslím, že mám co ukázat, ale sama iniciativu nevyvíjím, neumím to a ani na to ne-mám čas. Navíc – jsem svým založením introvert, třicet let žiju s rodinou na samotě u lesa a vystoupit z této nádherné anonymity, to je pro mne opravdu protiúkol. Učím se to být viděna, ale vlastní mi to není.

Sama jste maminkou tří dospělých děti a tří vnoučat. Jak to mají s uměním a s láskou k přírodě?

Máme s mužem tři už dospělé děti, v současné době tři kluky vnuky a doufáme, že to není konečné číslo. Všichni jsme spolu hodně propojeni, jsme takové spolupracující společenství silných individualit, všechny děti převzaly a navázaly na naše zájmy a naše směřování, ale zároveň každý z nich jde svojí vlastní cestou. Všichni se zabýváme zemědělstvím, pěstováním zeleniny a květin, chovem dobytka, všichni rádi čteme, hodně spolu mluvíme, hádáme se, pak se zase spolu smějeme… Jsem za svou vznětlivou a laskavou rodinu vděčná.

A jak si nejlépe odpočinete?

A jak si nejlépe odpočinu? Proboha, co je to odpočinek?

Zdroj foto: archiv Ditty Kůtové