Jana LeBlanc: Baví mě být nablízku obyčejným lidem a hledat v jejich životech okamžiky, které je formovaly

Jana LeBlanc je česká publicistka, dokumentaristka a autorka knih, která píše zblízka o sobě i druhých. Za posledních dvanáct let žila na čtyřech kontinentech, a to v USA, Turecku, Malajsii a Austrálii. Dlouhodobě se zajímá o kulturní odlišnosti, stereotypy a předsudky, s nimiž přistupujeme k jiným zemím, kulturám a lidem.

Ve své práci se často dostáváte velmi blízko k životům lidí a jejich osobním příběhům. Co vás na obyčejných lidských osudech fascinuje nejvíce a podle čeho poznáte, že právě tento příběh stojí za vyprávění?

Baví mě každodennost a pestrost příběhů. Zdánlivě všední věci, které někdy považujeme za banální, skrývají ty nejsugestivnější příběhy. Když poslouchám něčí příběh, často si říkám: „Kdybych psala román, tohle by mě ani nenapadlo, že je možné.“ A on to někdo prožil! Líbí se mi i ambivalence dokumentu – příběh má málokdy jasný, definitivní závěr, protože dokud žijeme, pořád se děje. Myslím, že za vyprávění stojí každý příběh, jde jen o to najít úhel pohledu, který zaujme druhé, a vhodné médium. Co se týká psaní knih, vybírám lidi se záměrem pro danou knihu. Jde mi o to dodat tématu celospolečenský kontext, proto je pro mě důležité mít respondenty různých generací a podívat se na problematiku i v proměnách doby.

Posledních dvanáct let jste prožila v Austrálii, USA, Turecku a Malajsii. Jak se během těchto let proměňoval váš vlastní pohled na domov a na to, co vlastně znamená někam patřit?

Spíš jsem se pořád ptala a dál ptám, hlavně s ohledem na své děti, které zatím v žádné zemi neprožily víc než čtyři roky: „Co znamená někam patřit a je to vlastně důležité?“ Já jsem v tom vyrostla, ale pokud moje děti ne, bude jim to třeba chybět? Odpovědi samozřejmě nemám. Navíc mám dva kluky, takže jednomu to možná chybět bude, druhému ne. Mně osobně se líbí pocit být světoobčanem – objevovat, nasávat, mít tu možnost začínat znovu. Je ale pravda, že čím déle jsem v Česku, tím víc si uvědomuju, jak hezké je mít zázemí: mít se kam a ke komu vracet a někde „mít to svoje“ – od oblíbeného hrnku na kávu po oblíbené lidi.

Vaše kniha České cizinky vznikla z příběhů jedenácti českých žen žijících v různých zemích světa. Co vás na jejich osudech překvapilo nejvíce a změnilo některé setkání váš pohled na život v zahraničí?

U všech mě překvapila odvaha a výdrž, co všechno jsou schopné snést a s čím se poprat. Ono se to nezdá, ale v cizině je to náročnější než doma – už jen proto, že řešit problémy v jazyce, ve kterém jste vyrostli, je vždycky jednodušší. Dnes, s odstupem téměř dvou let od vydání knihy, se na příběhy dívám i z pohledu toho, jak člověka formuje doba, do které se narodil, a aktuální politická i ekonomická situace. Mám v knize ženy, které odešly z Československa za komunismu s vidinou, že se třeba nikdy nevrátí, i příběh, v němž byl odchod spontánním nápadem, který vlastně iniciovala levná letenka. Překvapilo mě také, jak silně ženské osudy formuje láska k mužům i dětem. To jsem si vlastně naplno uvědomila až po dopsání knihy.

U Českých cizinek jste zvolila beletrizované autentické výpovědi místo klasických rozhovorů. Proč jste se rozhodla právě pro tuto formu a co vám umožnila zachytit jinak než běžný rozhovor?

Nejsložitější pro mě bylo najít správnou formu. Nejdřív jsem sáhla po klasickém rozhovoru, ale při psaní hodně dám na pocit a cítila jsem, že to „není ono“. Jako by se v rozhovorech ztrácely osobnosti a odlišnosti jedenácti žen, právě jejich autenticita. Kromě toho je dnes na trhu spousta knih rozhovorů, často s celebritami. Já sama už je skoro nečtu a hrdinky mé knihy celebrity nejsou. Říkala jsem si, proč by čtenáři měli sáhnout po další rozhovorové knize s neznámými hrdinkami, a ptala jsem se, jestli bych po ní v knihkupectví sáhla sama. Když jsem si uvědomila, že spíš ne, začala jsem hledat jiné formy zpracování příběhů. Na čteních na to dostávám velkou odezvu – „Jsem ráda, že to není další kniha rozhovorů.“ To mi potvrzuje, že jsem zvolila správně.

Při práci na knize jste se zabývala také stereotypy a předsudky, které si spojujeme s různými zeměmi a kulturami. Přistihla jste někdy sama sebe při tom, že jste měla o určité kultuře nějakou představu, která se po osobní zkušenosti ukázala jako mylná?

Určitě, a je toho spousta. Stačí můj vlastní příběh. Když jsem se v roce 2013 vdávala do USA za bílého muže, křesťana s evropskými kořeny ze západní země a podobnými hodnotami, myslela jsem si, že nemůže dojít ke kulturním střetům ani nepochopení, vždyť jsme přece „skoro stejní“. Podobně jsem na začátku života v Malajsii věřila, že tam všechna etnika žijí naprosto bez problémů a rasové nesnášenlivosti. Na první pohled tření není vidět a mému plnému pochopení situace samozřejmě brání i jazyková bariéra. Prozřela jsem, když k nám domů jednou přišla chůva s omluvou, že jde pozdě, protože ji řidič autobusu nevzal, jelikož je „moc černá“ a je jasně vidět, že nepatří ke stejnému etniku jako on.

Některé příběhy v Českých cizinkách jsou velmi osobní a místy i bolestivé. Jak si při práci s takovým materiálem hlídáte hranici mezi tím, co je důležité pro příběh, a tím, co už patří pouze danému člověku?

Když zpracovávám příběhy druhých lidí, je na nich, co mi řeknou a co si nechají pro sebe. Upřímně jim říkám například, že pokud je pro jejich příběh zásadní nějaký okamžik, třeba rozpad partnerství, mělo by to v dokumentu zaznít. Velmi stojím o to, aby v knize byly silné, hluboké a odhalující věci. Na druhou stranu, pokud na to lidé nejsou připravení, nemusíme se v těžkých věcech pitvat. Zodpovědnost vůči nim řeším pořád. Často mi řeknou víc, než původně chtěli, a pak se vždycky ptám: „Chcete, aby to tam bylo?“ I to, že člověk o sobě něco říct nechce nebo jaká slova volí, je ale určitá forma výpovědi.

Na knize jste spolupracovala s dokumentární fotografkou Patricií Krivanek. Jak se podle vás doplňuje literární a fotografické vyprávění a změnil se nějak váš pohled na vlastní text díky tomu, že dostal také obrazovou podobu?

Ano, zásadně. Od začátku jsem věděla, že nechci psát anonymní příběhy žen, ale chci, aby se za ně takzvaně postavily – tedy aby v knize bylo jejich jméno i příjmení. Nemyslím si, že samotný obraz, v mém případě portrét, vydá za tisíc slov, ale v kombinaci s textem tvoří silné spojení a čtenáři si mohou o dotyčné udělat jasnější představu. Fotografie do knihy byly velká výzva. Moje hrdinky žijí po celém světě a kvůli nákladům nedávalo smysl za každou cestovat. Ve hře byly i ilustrované portréty, než jsem poznala Patricii a její techniku dálkového snímání, díky níž dokázala portréty všech žen nafotit skoro doslova ze svého obýváku.

Vedle knih dlouhodobě píšete také publicistické texty, rozhovory, blog a pracujete jako copywriterka. Jak se vám tyto různé způsoby psaní prolínají? A je pro vás rozdíl psát text, který má především informovat, oproti textu, jehož cílem je vyvolat emoci?

Všechno je pro mě práce s textem, kterou mám ráda a při níž se pořád něco učím: pečlivě poslouchat klienta nebo zpovídanou osobnost, vejít se do omezeného počtu znaků, podívat se na jednu věc nebo produkt pětkrát jinak a zkusit najít emoci i v hrnku nebo sukni, které popisuju. Nejvíc mě ale baví, že si každé ráno můžu trochu vybrat, do čeho se mi zrovna chce pustit, případně mezi činnostmi přepínat. Když mám pocit, že mi práce na knize neodsýpá, věnuju se něčemu jinému, a naopak.

Po dvanácti letech v zahraničí jste se v roce 2024 vrátila do Česka. Jak se na Česko díváte dnes – očima člověka, který už ví, jaké je začínat život v úplně jiném prostředí?

S velkým vděkem za to, kde jsem se narodila a kam se můžu vracet – a že to vůbec můžu dělat. Spousta lidí se do své země vrátit nemůže, třeba kvůli válce nebo proto, že nemají správné dokumenty. Když jsem se v roce 2024 vracela z Asie, rodiče v žertu prohodili něco o tom, že „je ti přes čtyřicet a vrátila ses k rodičům se dvěma kufry“. Neměli jsme tehdy bydlení, takže jsme skutečně začínali u nich, než jsme se mohli nastěhovat do podnájmu. Já přitom přijížděla z Asie s pocitem, jak jsem privilegovaná – mám skvělé vzdělání, dva pasy, z toho jeden Evropské unie, práci a něco našetřeno. V Asii jsem potkala řadu lidí, kteří když dnes nebudou pracovat, zítra nebudou mít co jíst. O cestě do EU mohou celý život jen snít, nemají na ni peníze a třeba nikdy nezískají víza. Dolehl na mě opravdu silný pocit privilegia, který jsem si doma nikdy neuvědomila.

Když se dnes ohlédnete za všemi zeměmi, ve kterých jste žila, co si z nich nesete dál – ať už do osobního života nebo do psaní?

Vyrostla jsem v zemi a rodině, kde se často říkalo: „Takhle se to dělá, protože takhle je to normální.“ Cestování a život v jiných kulturách mi totálně nabouraly přesvědčení, že všude to chodí jako u nás doma a že existuje nějaká „normálnost“. V Malajsii třeba vůbec nepoužívají nůž, zatímco my jíme vidličkou a nožem. Co je tedy „normální“ – náš způsob, nebo jejich? Člověk začne vnímat rozdíly ne jako něco jiného a špatného, ale jako obohacení a další vrstvu života. Otevře se mu spousta pohledů na věci i způsobů, jak k nim přistupovat, a také důvodů, proč je nehodnotit a nenálepkovat.

Kromě knih pro dospělé se věnujete také tvorbě pro děti. Čím vás psaní pro dětské čtenáře láká a je pro vás při něm těžší najít správný způsob, jak příběh vyprávět?

Zatím mám na trhu jednu knihu pro děti a uvidíme, jestli bude další. Tramvaják byl spontánní nápad, který vznikl po návratu do Čech. Viděla jsem, jak můj syn miluje tramvaje a pořád se mě na ně vyptává. Nenašla jsem knížku, která by nám poskytla odpovědi, a tak jsem si řekla, že zkusíme jednu napsat společně. Bylo to složitější než psát pro dospělé? Ano i ne. Text pro děti je kratší, v tom to bylo jednodušší. Těžší bylo najít vhodnou formu a vysvětlit dětem poměrně složité technické věci tak, aby je knížka bavila a zároveň se z ní něco dozvěděly. Ráda zkouším nové věci a testuju svoje limity, takže to byl další takový test: zvládnu to? Jsem ráda, že jsem to zvládla a že jsme si zkusili napsat knihu právě se synem.

Ve své práci střídáte velmi osobní psaní s publicistikou, rozhovory, copywritingem a dalšími formami textu. Když si můžete vybrat úplně svobodně, jaký typ psaní vám dnes přináší největší radost a u kterého naopak nejvíc přemýšlíte nad každým slovem?

Tohle pro mě souvisí spíš s médii než s konkrétním textovým útvarem. Jsem staromilec, mám ráda knížky a papír a často mám pocit, že co napíšu „na papír“, tím spíš do knihy, má větší hodnotu než to, co proletí newsletterem nebo sociálními sítěmi. Počtem zhlédnutí je to přesně naopak, ale když mi domů přijde časopis s mým jménem u textu nebo vidím svou knihu v knihkupectví, mám aspoň na chvíli pocit, že moje ťukání do počítače dává smysl.

A na závěr: na čem právě pracujete a můžeme se od vás v budoucnu těšit na další knihu nebo jiný literární či dokumentární projekt?

Ano, myslím, že vždycky budu člověk, který sbírá lidské osudy a příběhy a něco tvoří. Na rok 2027 chystám dvě knihy. Jednu píšu na zakázku, jde o autobiografii bývalého sportovce, druhou připravuju vlastní a bude se týkat právě tématu návratů.

Zdroj fotografií: archiv Jany LeBlanc

Jana LeBlanc:

• Napsala knihy Moje bejby Amerika (MF, 2018), České cizinky (JOTA, 2024).
• V roce 2026 vydala spolu se synem Benjamínem knihu Tramvaják (JOTA).
• Publikovala například v Deníku N, Respektu a Marianne.
• Věnuje se psaní fejetonů o kulturních rozdílech pro časopis Glanc.
• Píše svůj blog Co mi udělalo radost, který měsíčně čte kolem 20 000 lidí.
• Odkaz na blog: https://www.comiudelaloradost.cz/p/o-mne.html
• Instagram: https://www.instagram.com/janaleblanc.cz/?hl=cs
• Facebook: https://www.facebook.com/janaleblanccz/?locale=cs_CZ