Znovu tě ztrácím

Jdu letní loukou, kde se slunce v trávě láme,

kolem voní dobromysl, v květech věčný klid.

Za pár dní už „ano“ řeknu, tak to píšou známé,

však v hloubi duše nechci s jinou život žít.

Zastavím se u potoka, kde jsme spolu stáli,

tvůj smích tam stále zní, když vítr šeptal v nás.

Tehdy jsme o velkých věcech ještě jenom snili

a teď mě drtí ticho, co nastolil čas.

Sahám do kapsy, kde stříbro řetízku mě studí,

patřil jen tobě, tvá vůně na něm zůstala.

Každý dotek kovu ve mně vzpomínky jen budí,

jsi anděl, co mi z života ráj dělal.

Náhle se oči plní slzami, co pálí,

padám na kolena do těch pestrých, divých trav.

Křičím do nebes, ať slyší ti, co tě tam vzali,

proč zbylo tolik nevyřčených zpráv?!

„Slyšíš mě tam nahoře?!“ křičím do modřínů.

„Proč andělé ji vzali, proč mi ji museli vzít?!

Jsou to jen vrazi krásy, co neznají vinu,

když jeden z nás má v prázdnu věčně žít!“

Hlas se mi láme, křik se mění v tiché vzlyky:

„Andělé, hlídejte ji, než za ní přijdu já!

Ať netrpí tam sama, ať nezná kruté zvyky,

vždyť ona byla jediná, co mou duši zná.“

Brzy budu stát u oltáře, v kvádru, v tichém šeru,

a slíbím věrnost jiné, ač v srdci nosím jen tvůj stín.

Svoboda? To je vězení, v němž ztratil jsem svou víru,

a místo slunce v duši zbyl jen černý dým.

Dobromysl voní kolem, jak lék na tiché rány,

však na tu ránu v srdci není bylin, co by pomohla.

Jen řetízek v mé dlani, týmiž prsty propletený,

je mostem do společného ráje, kam naše láska nemohla.

Vzhlédnu k modři nebe, kde tvá duše tiše plane,

ve dlani svírám stříbro, co tvůj dotek v sobě má.

Už nepláču pro samotu, neb vím, co se stane,

až jednou, lásko, v oblacích tvá ruka mou si vyhledá.

Zdroj fotografií: Kultura21.cz a Centrum.cz

Veronika Suchánková:

• Jmenuji se Veronika Suchanová, je mi 18 let a studuji Zdravotnické lyceum. Právě moje studium mě utvrzuje v tom, jak křehká a komplexní lidská psychika je, což se snažím reflektovat i ve své tvorbě. Po maturitě bych se chtěla vydat cestou psychologie nebo speciální pedagogiky. Psaní je pro mě pouze koníčkem, ale v každém svém díle usiluji o to, aby text nebyl jen pouhými slovy na papíře – mým cílem je psychologická hloubka a vyvolání autentických emocí, od smutku a naděje až po mrazivý strach. Poezií se snažím mapovat vnitřní krajiny, do kterých se člověk často bojí vstoupit sám, a věřím, že i skrze verše lze najít cestu k porozumění sobě i druhým.