Padesátikoruny

„Sepneme ruce… a narovnáme se jako strom… jako vysoký topol,“ řekla lektorka jógy a naznačila kýženou pózu. „Ták… zkusíme zvednout jednu nožku a budeme balancovat na druhé.“

Věra stála na jedné noze, druhou měla opřenou o kotník a klátila se jako třtina ve větru. „Já nejsem vysoký topol,“ procedila mezi zuby, „já jsem stará a okradená bonsai.“

Áňa vedle ní se rozesmála a ztratila rovnováhu. „Cože? Už zase?“

„Jo. Chybí mi několik padesátikorun pro vnuky.“

„Třeba jsi je někam založila.“

„Jsem stará, ale ne blbá,“ Věra se vykašlala na jógu. „Dala jsem je do obálky. Osm. Pro kluky, v sobotu přijdou.“

„A to se ti ztratila celá obálka?“ přestala cvičit i Áňa.

„Dámy, nedělejte z jógy debatní klub,“ ozvala se lektorka. „Prosím tři závěrečné nádechy,“ a anglicky dodala: „Mindfulness.“

„Mám dluh dnes,“ zamumlala Věra po cvičitelce. „To sedí… Obálku mám, ale je jich tam jen šest.“

Lektorka se uklonila. „Namaste. Zítra zase.“

„Paní Věro,“ ozval se ode dveří pečovatel Novotný, „tady se nic neztrácí. Uvidíte, že ty padesátikoruny najdete. Naši klienti si časem vždycky vzpomenou.“

„Pojď, bude oběd,“ Áňa chytla rudnoucí Věru pod paží a odvedla ji dřív, než stihla Novotnému něco ostrého odpovědět.

Po obědě si šla Áňa zdřímnout, ale Věře to nedalo a místo odpočinku obrátila celý svůj pokoj naruby. Našla pár sponek do vlasů, jednu ponožku a pilník na nehty. Po chybějících padesátikorunách nebylo ani stopy. Na odpolední ruční práce dorazila značně rozladěná.

Áňa už seděla u jejich stolu. Držela v ruce háček a dvě klubka nové příze.

Věra dosedla tak prudce, až se stůl zakymácel.

„Opatrně,“ zvedla Áňa oči od háčkování. „Tohle je klubovna, ne boxerský ring.“

„No jo, taky… Celý život jsem počítala lidem peníze. Moje účetní knihy byly vzorové,“ Věra si odfrkla, „a teď ztrácím padesátikoruny?“

„Nechceš zkusit háčkovat? Mám jeden háček navíc. To tě uklidní,“ nabídla jí Áňa.

Věra ale pokračovala dál: „Tady jeden ztratí všechno. Padesátikoruny… důstojnost…“

„Promiňte,“ přerušila ji světlovlasá paní s drdolem, která se objevila u jejich stolu. Áňa s Věrou překvapeně otočily hlavu.

„Světlana, teda říkají mi Světla. Jsem tu nová,“ stiskla Věře ruku. Áňa místo pozdravu jen zakývala háčkováním nahoru a dolů. „Já jsem… slyšela jsem vás ráno během jógy.“

„Jestli mi chcete říct, že jsem je někam založila…,“ Věra zčervenala.

„Ne, to ne,“ skočila jí do řeči Světla. „Naopak. Mně se taky něco ztratilo.“

Áňa přestala háčkovat.

„Malá brož,“ Světla ztišila hlas a přisedla si. „Po mamince. Pozlacené stříbro s českými granáty. Myslela jsem, že jsem ji jen někam založila. Ale teď už mám všechno vybalené a ta brož nikde není.“

„A zamykáte si pokoj?“ starala se Áňa. Ona i Věra poctivě zamykaly.

Světla jen pokývala hlavou.

Věra se rozhlédla po místnosti. U vzdáleného stolu v rohu si pečovatel Novotný četl noviny. Sestra Hálová chyběla. Jako vždy procházela a kontrolovala všechny prostory. Věra se naklonila k Světle a Áně: „Jen personál má klíče. To začíná smrdět.“

„Věro, ty taky hned vidíš bubáky.“ Áňa schovala háčkování do tašky. „Co kdybychom se všechny tři pustily do pátrání? Šest očí víc vidí.“

„Dvanáct,“ poznamenala Věra a posunula si brýle na nose.

Světla se rozesmála. „To bych byla moc ráda. Chci si být jistá, než půjdu za vedením.“

„Za chvíli bude večeře,“ Áňa se podívala na hodinky. „Zítra za denního světla to bude lepší.“

Druhý den ráno si Věra záměrně sedla ke stolu pro čtyři u okna. Áňa se připojila hned, ale Světla snídani sotva stihla.

„Já takhle brzo doma nikdy nejedla,“ pronesla s pokrčením ramen, když si přisedla.

„Domov důchodců. Co byste chtěla. Brzká snídaně, brzká večeře, brzká smrt…,“ pronesla Věra temně.

„Věro,“ Áňa položila svou ruku na její, „nech toho. Paní Světlo, nechtěla byste si tykat? Když už si budeme navzájem prohledávat pokoje?“

Trojice žen si podala ruce a pustila se do snídaně.

„Tak tady… ta brož fakt není.“ Bylo před obědem a Áňa zavřela poslední šuplík šatní skříně.

„Já taky nic,“ hlásila zadýchaně Věra. Klečela u postele a malou baterkou si svítila do škvíry u stěny.

Světla znovu prohledávala starou dřevěnou krabici na doutníky. Říkala jí šperkovnice. Brož tam nebyla. Zaklapla ji, ale pak se zarazila. „Holky, já si na něco vzpomněla!“

„To víko vždycky pevně zaklapnu. Takhle,“ ukázala. „Mám strach, aby se náhodou neotevřelo. Ale když jsem minule přišla z jógy, bylo jen lehce přivřené.“

„Jsi si jistá?“ Věra se namáhavě zvedla ze země.

„Nejsem… teda jsem…,“ odvětila Světla. „Už ji mám třicet let. Dělám to automaticky.“

Áňa s Věrou se s heknutím uvelebily na posteli. Světla seděla v křesílku naproti. Domov důchodců, i když moderní, poskytoval jen minimum prostoru. Postel, křeslo, skříň. Světla přemýšlivě otvírala a zavírala vyřezávané víko dřevěné krabice.

„Víte,“ zadívala se na své nové kamarádky. „Já mám takový pocit, že tu někdo byl a brož mi vzal.“

„No ale… ale proč by vzal jen jednu věc?“ Áňa se zavrtěla.

„Na zkoušku? Světla je tu nová. Třeba chtěl zloděj vědět, jestli si toho vůbec všimne,“ odpověděla jí Věra.

Světla mlčela. „Nikdy jsem si nemyslela, že jednou takhle skončím.“

„Světlo.“ Áňa vstala z postele a objala ji. „Je to tu lepší, než to vypadá. Uvidíš.“

„A na józe jsou z nás každé ráno vysoké topoly,“ dodala Věra.

Světla se rozesmála. „Co teď ale?“

„Jestli půjdeš za vedením, udělají z tebe sklerotickou babičku,“ řekla Věra dutě.

„Chovají se k nám jako k malým dětem,“ přisadila si Áňa.

„Nejlepší by bylo usvědčit pachatele při činu.“ Věra začala bubnovat prsty. „Nebo pachatelku. Světlo, máš ráda dobrodružství?“

Světla poposedla a přikývla.

„To by chtělo nějakou návnadu.“ Áňa se znovu posadila na postel.

„Padesátikoruny poslední dobou fungují dobře,“ podotkla Věra. „Světlo, myslím, že budeme potřebovat spoustu padesátikorun.“

„Ale já žádné nemám.“

„Výborně,“ Věra byla najednou ve svém živlu. „To se vyřeší. Áňo, kdy za tebou přijde vnučka? Ta, co pracuje v bance?“

„Ve středu,“ Áňa zaváhala: „To je… to je vlastně zítra. Prý oslavíme moje narozeniny. Mám je v sobotu, ale ona nemůže.“

Obě ženy se na ni překvapeně podívaly: „Ty máš narozeniny? V sobotu?“

„To bychom měly oslavit,“ osmělila se Světla. „Jenže soukromé oslavy jsou zakázané. Ani víno nesmíme mít na pokoji,“ rozesmutnila se.

„Oslavíme,“ Věra se vzpřímila. „A usvědčíme zloděje,“ dodala potichu. „Už vím jak.“ Rukou jim naznačila, ať se přiblíží. Jakmile daly hlavy k sobě, začala šeptat.

„Světlo, aby všechno fungovalo, nesmíš nikomu říct, že se ti ztratila brož. Musí si myslet, že jsi si nevšimla. Áňo, budeme potřebovat tvoje herecké schopnosti,“ zašeptala a pokračovala s vysvětlováním plánu.

Když se konečně rozešly, domovem se nesla vůně jídla.

Na oběd dorazila Věra jako jedna z prvních. Rychle zabrala stůl uprostřed místnosti.

Áňa si po chvíli přisedla. Věra se na ni překvapeně podívala.

„No co,“ pohodila Áňa hlavou, „mě ten plán tak nadchnul, že jsem si musela obléct svůj sváteční svetřík.“

Věra jen zakroutila hlavou a nabrala polévku. Po čase dorazila i Světla. Sedla si k vedlejšímu stolu a spiklenecky na ně mrkla. Věra se zakabonila a upřela pohled do talíře.

Když byla místnost plná, Světla se nahlas zeptala svých spolustolovníků: „Nevíte, kde bych sehnala padesátikoruny?“

Jenže v tu chvíli někomu v rohu místnosti zaskočilo. Sestra Hálová vyrazila na pomoc, ale naštěstí to byl jen planý poplach. Znova se usadila a ošetřovatel Novotný, který ten rozruch sledoval od stolu, opět sklonil hlavu k polévce.

Světla musela zopakovat svoji otázku.

„Já nějaké mám,“ odpověděla jí pronikavě Áňa. „Mám je od vnučky,“ doplnila pyšně a jasným hlasem pokračovala: „Pracuje v bance. Kolik jich potřebuješ?“

„Za tisícovku,“ řekla Světla sebejistě. Několik obyvatel zvedlo hlavu. Áňa si všimla, že si naučeným pohybem šáhli za ucho k naslouchátku, aby jim nic neuteklo.

„Budu je mít do zásoby pro vnoučata,“ dodala Světla s úsměvem.

„Řeknu jí. Má přijít zítra.“ Áňa se usadila a rukou si uhladila svetřík.

„Tak zítra,“ potvrdila Světla hlasitě a nabrala si plnou lžíci kompotu.

Druhý den, ve středu odpoledne, byla Ánina vnučka jedinou návštěvnicí. Dorazila s kyticí růží, bonboniérou a dvěma plastikovými taškami. V jedné byl dárek pro Áňu a v druhé bylo dvacet padesátikorunových kovových mincí v praktickém látkovém pytlíčku. „To dáváme klientům jako dárek,“ vysvětlila Áně. K tomu přidala malou plastovou tašku s nákupem z drogerie a prázdné přání k narozeninám.

Áňa kývla na Světlu, která seděla v klubovně nedaleko, a skoro zakřičela: „Světlo, mám ty padesátikoruny!“

S ošetřovatelem Novotným v rohu to trhlo. Sestra Hálová právě procházela okolo a nakoukla do místnosti. Na tolik hluku nebyli zvyklí.
„Nejsem hluchá,“ odpověděla Světla stejně hlasitě a položila pár papírových bankovek na stůl. Zvedla látkový měšec se znakem místní banky a ostentativně jím zatřepala. „Jsem bohatá,“ zasmála se a se slovy díků lehce objala Aninu vnučku. Pak, podle plánu, zmizela spolu s penězi, taškou z drogerie a prázdným přáním k narozeninám ve svém pokoji.

Tam všechno rozložila na posteli. Zubní pastu a kartáček uklidila, ale lahvičku Alpy položila hned vedle měšce s mincemi. Sedla si do křesílka a s lehce povystrčeným jazykem na zadní stranu přání napsala velkými písmeny: „Áňo, všechno nejlepší k narozeninám. Víno nesmíme, ale Alpa má tisíc použití.“ Spokojeně se usmála a do rohu připsala: „Dáme si do nosu.“

Když byla hotová, otevřela svou šperkovnici a přání naaranžovala tak, aby byla zadní strana jasně viditelná. Do rohu umístila lahvičku Alpy a měšec s mincemi. Spokojeně se usmála, zavřela šperkovnici a dala ji na poličku v šatní skříni.

Pak ji něco napadlo. Rozpustila si drdol, vyškubla si jeden dlouhý vlas a obtočila ho okolo dřevěné krabičky.

Spokojeně vyšla ze svého pokoje.

Čtvrtek a pátek strávily všechny tři v klubovně. Áňa byla nadšená novou kamarádkou. Ani Věra se nekabonila, dokonce se nechala přemluvit k háčkování.

V pátek večer se Světla přiřítila na večeři jako první. Zrychleně dýchala a rozhlížela se okolo sebe.

„Vlas,“ oznámila Věře a Áně, jakmile se objevily. „Vlas je pryč.“

„Pšt,“ Věra okamžitě ztišila hlas. „Jsi si jistá?“

„Jo, a chybí…,“ nedořekla ale prsty naznačila číslo dva.

„To je skvělé,“ Věra se zaradovala. „Tak to musíme slavit dnes, dokud je ten člověk tady…“ zašeptala a koukla na Áňu: „Jsi v pohodě?“
„Nemůžu se dočkat,“ vymáčkla konečně ze sebe zčervenalá Áňa.

„Večerka je v deset. Tak v devět to u Světly rozjedem,“ zakončila Věra a zamířila ke stolu s personálem. „Mohla bych si vzít několik cukrů?“ zeptala se hlasitě.

Hálová po ní šlehla pohledem: „Na co je potřebujete?“

„Mně je někdy slabo… tohle mi pomáhá…“

Hálová pokrčila rameny a přikývla.

V devět večer dorazila slavnostně oblečená Áňa do pokoje k Světle. Věra už seděla na posteli. Obě kamarádky se okamžitě postavily a začaly Áňu objímat. „Všechno nejlepší.“

„Živijó, živijó…“ zanotovala Světla.

Všechny tři se rozesmály.

„Vysoký jalovec,“ přebrala Áňa pěveckou štafetu a sedla si na postel. Světla začala tleskat a pohupovat se v křesílku do rytmu.

Věra vytáhla z kapsy pár cukrů v sáčku, roztrhla je a rozsypala po zemi. Použité sáčky odhodila a nohou je naaranžovala u postele.

Áňa nedozpívala ani první sloku, když sestra Hálová rozrazila dveře pokoje.

„Co se tady děje?“

„Moje narozeniny,“ Áňa se postavila a bezelstně sklopila oči.

„Oslavy na pokojích jsou zakázané,“ pronesla Hálová důrazně. To už se za ní tyčil i pečovatel Novotný.

„My jen zpíváme,“ bránila se Světla.

Áňa se u postele zhluboka nadechla a násilím polkla. A najednou se ozvalo hlasité „škyt“. Zčervenala a chytla se za pusu.

„Teda Áňo,“ Věra se rozesmála a zavrávorala.

Hálová nevěřícně koukala z jedné na druhou. Ani si nevšimla, že se Novotný prodral před ni.

„Vy jste pily… ony pily,“ obrátil se k Hálové.

„Nepily,“ řekla Áňa a jako na povel znovu škytla. Světla s Věrou se zase začaly chichotat.

„Ale pane kolego,“ Hálová se natáhla k šatní skříni a jednou rukou ji otevřela. „Vždyť tady žádný alkohol není.“

„Pily, já to vím,“ nedal se Novotný. Ukázal na rozsypaný cukr na zemi a vítězoslavně prohlásil: „Pijou Alpu s cukrem!“

V tu chvíli se Světla přestala usmívat a Věra kymácet.

„To není pravda,“ pravila Áňa bojovně. „Lžete!“

„Jen se podívejte.“ Novotný byl rudý vztekem. Natáhl se ke šperkovnici a prudce ji otevřel. Na jejím dně ležela neotevřená Alpa.

„Tak vy mi chodíte do šperkovnice?“ Světla se zamračila.

„To vy jste Světle ukradl brož! A ty padesátikoruny,“ dodala Věra.

Chvíli bylo ticho. Hálová se zmateně podívala na šperkovnici a následně na funícího Novotného.

Pak se vzpamatovala, chytla kolegu za ramena a nasměrovala ho ven. „Běžte na sesternu a počkejte tam na mě.“

„Dámy,“ oslovila tři přítelkyně, když osaměly. „Už jsme měli několik stížností…,“ řekla s vážnou tváří, „ale nic, co by se dalo dokázat.“ Chvíli pozorovala jejich obličeje a potichu dodala: „Děkuji. Zítra to probereme.“ Rázným krokem vyšla z pokoje.

Rozhostilo se ticho. Věra se střídavě dívala na Áňu a Světlu.

Vtom se ozvalo hlasité „škyt“.

„Áňo, už nemusíš,“ usmála se Věra a poznamenala směrem k Světle: „Ona umí škytat na povel.“

„To umím,“ pyšně přitakala Áňa. „Jenže… škyt… jenže neumím na povel přestat,“ dodala a všechny tři se rozesmály.

Zdroj foto: Pixabay.com

Martina Pavlicová

Autorka pochází z Třince ve Slezsku, ale už mnoho let žije v New Yorku, kde pracuje jako profesorka na Kolumbijské univerzitě. Profesně se pohybuje ve světě čísel a teprve nedávno objevila radost z psaní beletrie. Mezi své úspěchy řadí první místo v soutěži M.Ú.Z.A za prosinec 2025 s povídkou „Editor nekrologů“ a sdílené první místo v soutěži Kultura21.cz s povídkou „Na hrázi“. Více se o její tvorbě můžete dozvědět na autorských stránkách https://martinapavlicova.com/tvorba/.