Opuštění hřiště
Úterý
Když šel Filip z práce, cesta ho vždy vedla kolem osamělého hřiště. Osamělé, protože si tu za celý čas, co kolem něj chodí, nikdy nikdo nehrál. Taky označení hřiště bylo trochu velkorysé vůči realitě tohoto místa. Zrezivělá houpačka a malé pískoviště se snažily, co mohly, ale nikoho nedokázaly přilákat. Filip si byl jistý, že tomu tak bude i dnes, ale navzdory svému přesvědčení uviděl na houpačce malou holčičku s relativně dlouhými blonďatými vlásky. Zarazilo ho to natolik, že se zastavil a chvilku ji pozoroval. Spíš než její přítomnost ho možná zarazily její boty. Červené tenisky se žlutou podrážkou. Kdo něco takového může nosit? Vypadaly hrozně, ale hřálo ho u srdce, že konečně aspoň nějaké boty navštívily toto zákoutí. Byť tak šeredné.
Středa
Cestou z práce se Filip sázel sám se sebou, jestli na hřišti zase někdo bude, nebo ne. Byl. Přesněji byla. Zase ta holčička s blonďatými vlasy a červenými teniskami se žlutou podrážkou. Jak to může nosit? Co za rodiče koupí své dceři něco takového? Ještě že je nezná, jinak by jim hned něco řekl. Možná by měl říct něco té holčičce o její volbě bot, ale bylo by to divné. Cizí muž vyčítal holčičce na houpačce volbu bot. To by byl titul článku… Co to je za blbost? Rychle, už ať jsem pryč odsud a od takových hloupých myšlenek.
Čtvrtek
Zase tam seděla. Dnes už se neovládl.
„Líbí se ti tvé boty?“ zeptal se jí, ale hned zadoufal, že ne nahlas.
Holčička se na něj pomalu podívala. Řekl to nahlas.
„Vám se líbí, co máte na sobě?“ odpověděla mu otázkou, jako by vytušila, že útočil na její vkus.
Zhodnotil svůj vzhled. Byl celý v černém, jako obvykle.
„Ano,“ řekl, ačkoliv nad tím doteď nikdy nepřemýšlel.
„Já mám radši barvy,“ poznamenala holčička a zhoupla se.
Chvilku se na ni díval, pak s tímto poznatkem odešel. Netušil, proč se zeptal.
Pátek
Řekl si, že jestli tam bude, zkusí s ní zase trochu promluvit a možná se jí omluvit. Ať si každý nosí, co chce. Měla pravdu.
Byla tam a houpala se.
„Baví tě to?“ zeptal se jí. „Houpat se tady tak samotná…“
„Můžete se houpat se mnou,“ pokynula mu k druhé straně houpačky.
Co by si lidé řekli? To byla jeho první myšlenka. Už z několika důvodů. Houpat se v tomhle věku, houpat se v tomhle věku s malou holčičkou, houpat se v tomhle věku s cizí malou holčičkou. Kdyby někdo šel kolem… Rozhlédl se, čímž se stal ještě podezřelejším, ale nikdo kolem nešel. Povzdychl si. Třeba by mě měli za jejího tátu. Tak hlavně když to nevadí jí. Sedl si na druhou stranu houpačky a pokusil se navázat s holčičkou konverzaci. Dokonce se jí omluvil za konverzaci z předešlého dne. Prý její boty jsou docela pěkné. Při tomto jediném na něj pohlédla, ale trochu zmateně, jako by si jejich konverzaci ani nepamatovala. A on nad tím, co řekl, přemýšlel celou noc. Dál se houpali v tichosti. Po chvíli holčička vstala, vzala svou aktovku a odešla. Filip zůstal na houpačce sám v zamyšlení. Až když uviděl procházející lidi, spěšně z houpačky slezl a utíkal se svým batohem domů.
Sobota
Tentokrát Filip nešel z práce, protože byla sobota, ale stejně se stavil ve stejný čas u hřiště. Celý den vymýšlel, co by mohl holčičce říct, aby ji rozpovídal. Čím míň o ní věděl, tím víc ho zajímala. Když vyrazil ke hřišti, měl už v hlavě připravenou řadu otázek, kterými chtěl holčičku rozpovídat. Na hřišti však nikdo nebyl. Na houpačce se houpal jen vítr. Už bral setkávání s ní jako denní rutinu, ale byla sobota, takže se na hřišti možná zastavovala, jen když šla ze školy. Všiml si předtím její aktovky. No nic no. Vyptávání bude muset počkat.
Neděle
Filip se dlouho rozhodoval, jestli znovu jít k zapadlému hřišti, ale nakonec si řekl, že tam prostě půjde. Stejně nemá nic lepšího na práci. K jeho překvapení našel hřiště přeplněné lidmi. Konkrétně dvěma. Policistou a policistkou. Když ho policistka uviděla, jak se zmateně dívá na hřiště, mávla na něj a přišla k němu.
„Neviděl jste v okolí malou holčičku?“ zeptala se ho. „Osm let, delší blonďaté vlasy, nepříliš vysoká, křiklavé oblečení, červené tenisky se žlutou podrážkou.“
Filip se na chvíli zamyslel, pak odpověděl: „Omlouvám se, neviděl.“
Neřekl jim o tom, že ji tu párkrát viděl a že s ní dokonce mluvil. Asi nechtěl problémy. A stejně o ní nic nevěděl.
„Co, stalo se jí něco?“ zeptal se na to, co ho nejvíc zajímalo.
„Nevrátila se domů a rodiče o ni mají strach. Kdybyste si něčeho všiml, dejte nám hned vědět.“
Filip kývl. Cestou domů si procházel konverzace s holčičkou. Ty, co s ní měl, a ty, co ne.
Pondělí
Dnes šel Filip kolem hřiště z práce, tak alespoň unikl dlouhému rozhodování, jestli jít, nebo ne. Očekávalo ho prázdné, jak bývalo dřív, ale našel tu postávat muže přibližně v jeho věku. Při bližším prozkoumání zjistil, že je to jeho bývalý spolužák ze střední. Filip k němu přišel a položil mu ruku na rameno.
„Filipe!“ uvítal ho známý hlas. „To je doba, co jsme se neviděli.“
„Je to tak,“ přitakal Filip.
Bývalý spolužák ale hned trochu zesmutněl. „Pozval bych tě hned někam na pivo, ale teď není úplně vhodná chvíle.“
„Co se stalo?“ zeptal se Filip, ačkoliv tušil.
„Dcera se mi ztratila. Policie mi řekla, kde všude ji někdo viděl, tak jsem šel prozkoumat každé z těchto míst na vlastní pěst. Ale nikde nic. Tohle je poslední.“
Filip se zachmuřil.
„Proto promiň, že nemám čas s tebou zavzpomínat někde nad pivem,“ omlouval se mu bývalý spolužák.
„Nemáš se vůbec za co omlouvat. Já se spíš divím, že nejsi ještě víc rozrušený. Tohle kdyby se stalo mně…“ Ale nemohlo se mu to stát, ačkoliv by dceru mít někdy chtěl.
„Víš, ono se to nestalo poprvé,“ vysvětloval bývalý spolužák. „Ona je trošku zvláštní. Ale je moje a já ji miluju nadevše. Její máma to tak dobře nesnáší. Já si zas říkám, musím na to racionálně. Skrz slzy se špatně hledá.“
Když to dořekl, něčeho si na Filipovi všiml.
„Ty vypadáš, že už taky nejsi starý mládenec,“ pousmál se kamarád ze střední.
Filip na něj zmateně pohlédl. Kamarád ze střední kývnul směrem k Filipově rameni. Filip jeho pohled sledoval, až dorazil k dlouhému blond vlasu, který na černém kabátu přímo svítil.
Filip se zašklebil. Nevěděl, kde se tam vzal. Možná od nějaké kolegyně z práce. Ale vyvracet mu jeho teorii nebude.
„Chceš pomoct hledat?“ zeptal se Filip.
„Jsi hodný, ale už jsem se prakticky všude díval. A jak jsem říkal, toto je to poslední, kde ji někdo viděl, takže jsem tu byl už několikrát a nic.“
Filip se rozhlédl a zamyslel se. Najednou dostal nápad.
„Díval ses do pískoviště?“ zeptal se bývalého spolužáka.
„Jako pod písek? Myslíš, že by tam něco bylo? Nedíval jsem se tam, ale tak policie se tam třeba dívala. Ale zkusit to můžem. Jakoukoliv stopu bych bral.“
Začali prohrabávat pískoviště. Sice se zdálo mělké, ale opravdu jen zdálo. Filip velmi rychle na něco narazil. Vytáhl to a oprášil to. Byla to bota. Konkrétně červená teniska se žlutou podrážkou.
Úterý
Cestou z práce se samozřejmě zastavil u hřiště. Cítil se hrdý na svůj nález a chtěl se porozhlédnout, jestli by nenašel ještě něco. Kolem hřiště ale chodila policie a cesta k němu byla zahrazená. Filip pozdravil blízko stojícího policistu a pak se ho zeptal: „Našli jste něco?“
„Á, to jste vy,“ řekl policista, který Filipa poznal jako muže, co objevil tu tenisku. „Bohužel nic. Ale jsme vděční za vaši pomoc. A omlouváme se, že jsme toto místo dost neprozkoumali. Ale přísahal bych, že jsme to pískoviště prohrabali. Asi ne dost.“
Filip mávl rukou, jakože promíjí.
„Máte z té boty něco? Nějaké otisky nebo tak?“ zeptal se policisty.
„Jen vaše,“ řekl policista.
Filip poněkud znervózněl. Policista si toho všiml a pousmál se.
„Tím nemyslím, že jste podezřelý,“ uklidňoval ho policista. „Já říkám, že tam jsou jenom vaše. Ničí jiné, takže všechny, co tam byly před vaším nálezem, se tím pískem zničily. Jinak by tam byly minimálně ještě její.“
Filip si oddychl.
„Každopádně děkujeme za spolupráci,“ pokračoval policista. „Děláme vše pro to, abychom ji našli.“
„Budu dávat pozor na další stopy,“ řekl Filip plný nadšení.
Bavilo ho hrát si na detektiva. Ale hned se zarazil. Teď už bylo prakticky jasné, že ji někdo unesl!
Středa
Dnes na hřišti nikdo nebyl. Vrátilo se do původního opuštěného stavu. Jako by se tu nikdy nic nestalo. Filipovi se najednou ucpal nos, tak sáhl do kapsy pro kapesník a rozevřel ho. Vyletělo z něj několik dlouhých blonďatých vlasů a postupně se vznášely ve větru. Když chtěl kapesník vrátit, zjistil, že je kapsa vlasů plná. Netušil, kde se vzaly. Všechny je z kapsy vyházel. Měl tento kabát ze secondhandu na sobě poprvé. Kdo ví, co do něj dával předchozí majitel. Uvědomil si, že si ani nepamatuje, že by si ráno dával do kapsy kapesník. Když ho vytáhl znovu, zjistil, že ani není jeho. Navíc byl jakýsi malý a celý růžový. Doma se rozhodne, co s kapesníkem i tím kabátem.
Čtvrtek
Hřiště prázdné. Nikde nikdo. Tak to má být. Takto se mu vždycky líbilo nejvíc. Ale poslední dobou se tu pořád něco dělo. Samé podivnosti. Instinktivně sáhl do kapsy, ze které včera vytáhl kapesník s vlasy. Dnes si vzal druhý kabát, který moc dobře znal, takže po kapsách ho nemohlo nic překvapit. Něco však přece nahmatal. Nůžky. A nejen to. Hromada blond vlasů svázaných jako bavlnky. Vylekal se a běžel je domů všechny vyhodit i s nůžkami.
Pátek
Dnes se chtěl hřišti vyhnout. Nenacházel v něm už klid, jako tomu bylo vždycky. Teď při pomyšlení na něj pociťoval jen neklid. Chtěl se mu obloukem vyhnout, ale než si to stačil uvědomit, instinktivně šel svou obvyklou trasou. Když se chtěl obrátit, uvědomil si, že stojí těsně před hřištěm. Nedalo mu to a nahlédl.
Na houpačce sedělo jakési dítě a na druhém konci asi jeho rodič. Při bližším pohledu zjistil, že je to jeho bývalý spolužák. Ten samý, co tu hledal dceru. Už ji našel? Podíval se na dítě, které mělo černé tenisky s bílou podrážkou. Automaticky se nejdřív podíval na boty. Ale boty tentokrát nebyly zvláštní. Zvláštní byla totiž hlava dítěte. Byla úplně plešatá.
Bývalý spolužák si ho všiml a mávnul na něj, ať jde za ním. Filip k němu došel a zeptal se ho: „Tak co, užs ji našel?“ Pak se podíval na obličej dítěte a strnul.
„To je ona,“ potvrdil, co Filipovi došlo.
„Co… Kdo… Kdo ti to udělal?“ nenacházel slova Filip.
Holčička zvedla pohled a chvíli se na něho upřeně dívala. Pak pomalu zvedla ruku a prstem ukázala na Filipa.
„Promiň, ona asi není ještě úplně zotavená,“ omlouval se Filipův kamarád ze střední a pohladil svou dceru, která se zase spokojeně houpala, po hlavě a pak radši po zádech.
„To nic. To nic,“ řekl Filip a mávl rukou.
Pak si na něco vzpomněl.
„Počkej, něco tu pro tebe mám,“ řekl holčičce a otevřel batoh.
Náhle jako by zmrzl. Pak batoh zase zavřel a nasadil si ho.
„Já už jsem to vlastně snědl,“ omlouval se nervózně Filip.
Kamarád ze střední se zasmál. „To jsi celý ty. Tys vždycky něco udělal a hned na to zapomněl. Jako bys u toho ani nebyl.“
„No nic, už bych měl jít,“ začal se loučit Filip. „Jsem rád, žes ji našel a že se jí nic… Skoro nic nestalo.“
„Ani nevíš, jak jsem rád já,“ řekl s úsměvem kamarád. „Tak se měj.“
Filip přikývl a šel rychle pryč.
„A někdy na to pivo!“ volal za Filipem jeho bývalý spolužák, ale Filip už mu nevěnoval pozornost. Sundal si z ramena batoh a podíval se dovnitř, jestli se mu to jen nezdálo. Byla tam červená teniska se žlutou podrážkou.

Zdroj fotografií: Kultura21.cz a Kuulna.cz
Vojtěch Zimčík:
- Jmenuju se Vojtěch Zimčík, je mi 21 let a jsem student Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Největší radost v životě mi přináší vstřebávání a vytváření příběhů. Ať už to jsou knížky, filmy, zajímavé příhody ze života přátel, všechno si rád přečtu, zhlédnu, vyslechnu a na oplátku se snažím vyslat do světa nějaké z příběhů mých. Rád dělám věci na poslední chvíli, což je patrné z času poslání mého příspěvku do soutěže a z krátkosti tohoto medailonku. Snad povídka sama pomůže osvětlit mou osobnost lépe než tento krátký textík.
Čtěte také
Letohrádek Ostrov bude patřit stuckistům
Umělec, který nemaluje, není umělec a Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění. To jsou dva základní principy stuckismu, uměleckého hnutí, které se představí (nejen) západočeskému publiku od…
