Modrá a žlutá

Bylo nesnesitelné horko. Marta se loudala páteční rozpálenou Prahou jen tak bez cíle. Vstávala jako každé ráno ve čtyři. Teď už měla po práci a před sebou dva dny volna. Nikam nespěchala. Zastavila se na lehký oběd. Pak se vydala do parku, kde bylo ve stínu stromů dětské hřiště.

Na hřišti nikdo nebyl. Jen v písku ležela červená plastová lopatka a pod lavičkou se válel zapomenutý míč, vybledlý sluncem tak, že už skoro nešlo poznat, jakou měl původně barvu.

Marta se posadila na kraj houpačky. Řetězy tiše cinkly. Chvíli jen seděla, ruce položené na stehnech.

„Bude mi za tři roky čtyřicet,“ řekla si. „No a co.“

Pak se jednou nohou odrazila.

Houpačka se pohnula sotva znatelně. Podruhé už víc. Zapřela se pevněji, natáhla nohy před sebe a najednou se zasmála. Ne nahlas. Jen tak pro sebe.

Vzpomněla si na školní hřiště za paneláky. Na ruce ulepené od limonády, na kolena odřená od asfaltu a na pocit, že prázdniny budou trvat navždy. Tehdy měla na nohou každou tenisku jinou. Jednu modrou, druhou žlutou. Maminka jí je ráno vyčítavě postavila vedle sebe u dveří.

„Martičko, to snad nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ řekla tehdy šestiletá Marta. „Modrá umí skákat a žlutá rychle běhat.“

Ten den jí nikdo nevysvětlil, že se to nedělá. Možná proto, že maminka spěchala do práce. Možná proto, že některé nápady jsou tak směšné, až člověku nakonec připadnou krásné.

Marta se zhoupnula výš.

Slabý závan větru jí nadzvedl vlasy od krku. Zavřela oči a na okamžik si dovolila necítit nic: ani vedro, ani ticho v bytě. Doma ji nikdo nečekal. Dcera Magda byla tento týden u otce.

Když oči otevřela, houpačka se ještě houpala. Pomalu, pravidelně, jako by se jí nechtělo vracet k zemi. Na cestě za plotem se objevila žena s kočárkem. Zastavila se, podívala se na Martu a pak rychle odvrátila oči. Marta se tomu téměř nedivila. Dospělá žena na prázdném dětském hřišti v rozpáleném dni, s vlasy slepenými potem, asi nepůsobila úplně normálně.

Seskočila z houpačky. Na pískovišti si na lopatičku nabrala trochu písku a nechala ho pomalu padat zpět. Pak si oprášila sukni a radostí poskočila ke stezce.

U východu z parku stál malý stánek se zmrzlinou.

„Jednu citronovou,“ řekla Marta.

„Do kornoutu, nebo do kelímku?“

„Do kornoutu.“

Kousek od stánku zahlédla výlohu obchodu s levným oblečením. Mezi plavkami, slaměnými klobouky a vybledlými letními šaty visely za tkaničky dvě kotníkové tenisky.

Pravá byla modrá.

Levá žlutá.

Marta se zastavila tak prudce, až jí zmrzlina ukápla na prsty.

Tenisky nebyly vedle sebe. Každá se houpala na jiném konci výlohy. Modrá měla bílé tkaničky, žlutá černé. Obě byly trochu ošoupané, ale jinak vypadaly téměř nové.

Vešla dovnitř.

Za pultem stála drobná prodavačka s červenými nehty. Když Marta ukázala na výlohu, podívala se na ni s pobavením.

„Ty jsou každá z jiného páru,“ řekla. „Někdo je přinesl v tašce s dalšími věcmi. Obě mají velikost osmatřicet. Ale víte, jak to bývá. Lidi chtějí všechno stejné.“

Marta se usmála.

„A kdyby je někdo chtěl právě takhle?“

Prodavačka pokrčila rameny.

„Tak by je mohl mít za sto padesát obě.“

Marta si sedla na nízkou stoličku u zrcadla. Zula si bílé sandály. Nejdřív si obula modrou. Byla lehká a pohodlná. Potom žlutou. Ta jí seděla stejně dobře. Krátce se prošla a podívala se do zrcadla. Vypadala trochu směšně, ale bylo jí to jedno.

„Beru je,“ řekla.

Prodavačka vytáhla papírovou tašku, ale Marta ji zastavila.

„Ne. Nechám si je na nohou.“

Do tašky vložila sandály.

Vyšla zpět do ulice. Modrá teniska dopadla na horkou dlažbu a žlutá ji hned následovala. Teplo sálalo až do chodidel. Lidé kolem ní spěchali s taškami, mobilními telefony a výrazy, jako by jim někdo slíbil, že dnes musí všechno stihnout.

Marta nemusela nic stihnout.

Zastavila se před papírnictvím. Ve výloze byly pastelky, školní sešity a velké kovové nůžky. Chvíli na ně hleděla.

Pak vešla dovnitř. Uvnitř byl příjemný chlad.

Marta se na okamžik zastavila mezi stojany s pohlednicemi, propiskami a sešity s obrázky koček. Vzduch voněl papírem a něčím sladkým, co jí připomnělo začátek školního roku.

Nůžky našla až vzadu, zavěšené v řadě na kovových háčcích. Malé, velké, zahnuté, růžové, modré i obyčejné kovové. Vybrala ty s růžovými držadly. Vypadaly pevně a ostře.

„Ty jsou na látku,“ ozvala se prodavačka od pokladny. „Ne na papír.“

Marta se na ni podívala.

„To je dobře.“

Doma bylo ještě tepleji než venku. Slunce celý den pražilo do oken a v bytě se držel vzduch, který se ani nepohnul. Marta položila sandály vedle botníku a pak si sedla na židli v předsíni.

Modrá teniska vedle žluté vypadala odvážněji než ve výloze. Vytáhla z tašky nůžky a chvíli se na ně dívala.

Pak si vyzula žlutou tenisku a otřela podrážku vlhčeným ubrouskem. Teprve pak si ji vzala do rukou. Marta přejela prstem po jejím okraji. Napadlo ji, že by mohla být ještě jiná.

„Martičko, to snad nemyslíš vážně,“ ozval se jí v hlavě maminčin hlas.

Marta se usmála.

„Myslím.“

Nůžky střihly do žlutého plátna s tichým, rozhodným zvukem. Nejdřív odstřihla jen malý kousek. Potom druhý. Vedla ostří dokola, pomalu a opatrně, až teniska přestala být kotníková. Martě se to líbilo.

Obula si ji.

Modrá teniska jí sahala nad kotník. Žlutá končila pod ním. Postavila se před zrcadlo ve dveřích předsíně. Usmála se na svůj odraz, vzala do ruky telefon a otevřela si vyhledávač.

Napsala: Jak ozdobit tenisky.

Pak řádek smazala.

Podívala se na žlutou tenisku. Její ustřižený okraj byl trochu křivý. Na jednom místě z něj trčela nit. Marta ji vzala mezi prsty a chtěla ji utrhnout, ale pak si to rozmyslela.

Nechala ji tam.

Zula se. Také podrážku modré tenisky otřela vlhčeným ubrouskem a pak si otřela i ruce. Tuhle drobnou pečlivost měla ráda.

Obě tenisky položila v kuchyni na velký jídelní stůl.

Otevřela spodní šuplík komody, která stála pod oknem. Na dně ležela krabice od zimních bot. Už léta v ní schovávala staré knoflíky, zbytky látek, cívky s barevnými nitěmi, malou krabičku s jehlami, barvy na látku, modrou propisku, pastelky a sešit s tvrdými deskami.

Vytáhla sešit a otevřela ho.

Na prvních stránkách byly dětské obrázky. Princezny ve špičatých botách, dámy v dlouhých kabátech, kočky s mašlemi. Později přibyly kresby sukní, halenek a bot. Některé měly vysoké podpatky, jiné široké podrážky, některé byly ozdobené puntíky, proužky nebo křídly.

Na další stránce bylo napsáno:

Jednou budu navrhovat věci, které nikdo jiný nemá.

Marta si tu větu přečetla třikrát.

Vedle tenisek položila nůžky, krabici s drobnostmi a otevřený sešit. Pak si sedla ke stolu. Vzala do prstů modrou propisku. Chvíli ji jen držela v ruce. Pak připsala další větu:

A co když ještě pořád můžu?

Vytáhla tkaničky z obou bot. Ze žluté látky odstřihla dlouhý úzký proužek. Ten protáhla dírkami modré tenisky. Dvě horní dírky nechala volné. Horní okraj ohrnula tak, aby se ukázal světlý rub plátna, a přetřela ho zelenou barvou. Na patu přišila malou zelenou mašli. Pravá teniska byla hotová. Stále sahala ke kotníku, ale díky ohrnutému okraji vypadala jinak než předtím.

Žlutá teniska dostala místo tkaničky roztřepený modrý proužek. Zavázala ji a odstřižený okraj obšila fialovou látkou, ze které vytvořila mašli a přišila ji na patu.

Když skončila, znovu si obula tenisky a šla k zrcadlu. Usmála se na sebe.

Vrátila se do kuchyně a nalila si sklenici studené vody. Znovu si sedla ke stolu a otočila list sešitu na prázdnou stránku.

Nakreslila první botu. Vysokou kotníkovou tenisku, modrou na jedné straně a žlutou na druhé. Přidala jí zelené tkaničky, červený jazyk a na patu malou oranžovou hvězdu.Nakreslila druhou. Ta měla jednu stranu krátkou, druhou vysokou. Nápadů v hlavě přibývalo.

Krátce před osmou večer měla před sebou šest různých návrhů tenisek: krátké, vysoké, s puntíky i s dlouhými proužky místo tkaniček. Odložila pastelku a chvíli čekala na hovor od dcery. Pak se ozvalo zvonění. Přijala hovor.

„Ahoj, mami.“

„Ahoj, Magdi.“

„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli jsi v pořádku. V tom vedru.“

„Jsem.“

„My jsme byli s tátou celý den na koupališti. Co jsi dělala ty, mami?“

„Byla jsem po práci na lehkém obědě a pak jsem se šla projít do parku.“

„Tak to ses měla taky dobře.“

Marta se podívala na tenisky.

„Ano. Dokonce jsem se houpala.“

Na druhém konci se rozhostilo překvapené ticho.

„Na houpačce?“

„Na houpačce.“

Magda se nejdřív tiše zasmála. Pak řekla:

„To bych chtěla vidět.“

Marta se podívala na kresby rozložené po stole.

„Možná uvidíš víc.“

„Co tím myslíš?“

„Uvidíš,“ odpověděla Marta. „Tak v neděli, Magdi. Uděláme si hezký den.“

Druhý den ráno se probudila až v půl deváté. Nejdřív se lekla, že zaspala. Pak si uvědomila, že je sobota. Uvařila si čaj a tentokrát ho nepila vestoje. Seděla u stolu, pomalu si namazala rohlík máslem a dívala se z okna na protější domy. Na balkonech už visely ručníky, někde cinkaly skleničky a z otevřeného okna o patro níž zněla hlasitá písnička.

Marta dosnídala.

Oblékla si lehké šaty, vzala sešit a láhev vody. Obula si upravené tenisky a vyšla ven.

Když se vrátila do parku, trochu znejistěla. Včera bylo hřiště prázdné. Dnes na lavičce seděly dvě maminky. Děti si hrály na písku a ani na okamžik nebyly potichu.

Marta se zastavila u branky.

Podívala se na houpačku. Přišla k ní pomalu. Nesedla si. Jen se opřela o její řetěz a otevřela sešit. Začala kreslit. Nejdřív další botu. Potom dvě tkaničky, každou jinou. Nakonec nakreslila malou holčičku, jak se houpe tak vysoko, až se špičkami bot dotýká mraků.

„Proč máte každou tenisku jinou?“

Marta vzhlédla.

Před ní stála holčička se dvěma culíky. Měla růžové šaty, kolena od písku a jednu sandálku rozepnutou.

„Protože modrá umí skákat,“ řekla Marta.

Holčička se zamračila.

„A žlutá?“

„Žlutá rychle běhat.“

Holčička si ji dlouze prohlédla.

„A proč je kratší?“

Marta se podívala na žlutou tenisku.

„Ta se rozhodla, že nebude stejná jako ostatní.“

Holčička přikývla, jako by to byla naprosto rozumná odpověď.

„Já bych chtěla tenisky, co umějí létat,“ řekla.

„To by šlo.“

„A taky aby jedna byla zelená a druhá fialová.“

„To by šlo taky.“

Holčička se usmála, otočila se a rozběhla se zpátky k pískovišti. Cestou na ni zavolala maminka, že si má vzít klobouček.

Marta zůstala stát s otevřeným sešitem v ruce. Vedle holčičky nakreslila zelenou a fialovou tenisku s modrým křídlem a žlutým bleskem.

Pod obrázek připsala:

Zelená a fialová. Tenisky, co umějí létat.

Doma vytáhla ze skříně plátěné boty, které koupila minulý měsíc ve výprodeji pro dceru. Magda je odmítla nosit. Připadaly jí příliš bílé, příliš obyčejné.

Postavila je na stůl.

Vedle nich položila nůžky, zbytky látek, jehlu, nitě a barvy. Nejdřív jednu tenisku obarvila na zeleno, druhou na fialovo. Odstřihla z modré látky malé křídlo. Potom ze žluté blesk. Blesk měl jeden cíp delší a křídlo se na kraji trochu třepilo. Marta je přesto přišila na boty tak pečlivě, jak nejlépe uměla.

Když skončila, položila tenisky do předsíně vedle těch svých.

Usmála se, vzala do ruky mobil a otevřela nový soubor v poznámkách. Nahoře napsala:

Tenisky, které se nechtějí podobat.

Pak pod to připsala první nápad, druhý, třetí…

Psala dlouho, dokud se venku nezačalo stmívat a vedro konečně povolilo.

V předsíni čekaly dva páry tenisek: zelená a fialová, modrá a žlutá.

Andrea Hamerníková (57 let)

Nejraději píšu u okna na pražské Ořechovce, kde si za střechami domů představuji oceán, nekonečné cesty a místa, která ve mně zůstala.

Ve svých textech ráda propojuji atmosféru cest, humor, melancholii i zvláštní okamžiky, které člověku utkví v paměti. Píšu pro dospělé i pro děti a baví mě střídat žánry.

Psaní je pro mě prostor, kde se vzpomínky, sny a realita mohou potkat na jedné stránce.