Ester Pavlů: Na rolích mě nejvíc baví možnost hledat charakter postavy, její vnitřní svět a proměnit se v někoho úplně jiného

„Lákají mě především postavy, které mají zajímavý charakter a je v nich co herecky objevovat. Já mám obecně ráda role, u kterých se můžu do postavy opravdu ponořit a hledat její příběh, motivaci a emoce,“ přiznává mezzosopranistka Ester Pavlů, stálý host Národního divadla v Praze, která se na jevišti setkala s operními legendami jako José Cura a Placido Domingo.

Pocházíte z pražských Vinohrad a vyrůstala jste v prostředí rockové hudby, vaši rodiče jsou muzikanti. Zpěvu se věnujete od dětství, a jak jste jednou řekla, v patnácti jste propadla opeře. Čím vás opera tak oslovila?

Asi to byla kombinace několika věcí. Hudba byla odmalička přirozenou součástí mého živo-ta, protože jsem v ní vyrůstala, ale opera mě v patnácti úplně pohltila. Najednou jsem zjistila, že zpěvem se dá vyprávět příběh, že v něm může být obrovská emoce, drama, herectví i hudba zároveň. Fascinovalo mě, jak může lidský hlas bez mikrofonu zaplnit celý prostor a předat divákovi něco velmi silného.

Operní zpěv jste pak studovala na Pražské konzervatoři a na HAMU v Praze. Vašimi kantory byl Luděk Löbl a Helena Kaupová. Co vám studium pod jejich vedením dalo a jak vás profesně obohatilo?

Každý z nich mi dal něco jiného a jsem za to opravdu vděčná. Studium pro mě nebylo jen o technice zpěvu, ale také o tom pochopit, co od sebe jako zpěvačka můžu chtít a jak se na jevišti dokázat vyjádřit. Od každého kantora jsem si odnesla zkušenosti, které využívám dodnes. Zároveň mě studium naučilo pokoře, protože člověk velmi rychle zjistí, že v operním zpěvu se vlastně pořád učí a pořád je co zdokonalovat. Během studií jsem jezdila i na různé masterclass a snažila jsem se své zkušenosti rozšiřovat také mimo školní prostředí, například u Evy Randové, Gabriely Beňačkové, Josého Cury, Božidara Nikolova nebo Petra Dvorského. Myslím, že právě možnost setkávat se s různými pěveckými osobnostmi a přístupy mě během studií i později velmi obohatila. Mým hlavním kantorem je však v současnosti už přibližně deset let Vladimír Chmelo, se kterým dlouhodobě a systematicky pracuji na pěvecké technice i interpretaci.

Jak došlo ke spolupráci s José Curou, který vás obsadil do jím režírované opery a jako hosta vás pozval na několik svých koncertů?

Jak už jsem zmínila, mé první setkání s ním bylo na pěveckých masterclass v Praze a na základě toho jsem byla angažovaná do role Feneny v jeho připravované inscenaci Nabucca pro Národní divadlo v Praze. José Cura je člověk, který má obrovskou osobnost a na jevišti je velmi výrazný. Když jsem dostala možnost s ním spolupracovat, samozřejmě jsem měla velký respekt, ale zároveň jsem se snažila být hlavně sama sebou a odvést co nejlepší práci. To, že mě potom pozval i na své koncerty mimo Českou republiku, pro mě byla velká pocta. Je to přesně ten typ spolupráce, ze které si člověk odnáší nejen profesní zkušenost, ale i spoustu inspirace.

Zpívala jste na předních zahraničních scénách – v Bratislavě, Sofii, Rize či ve Stockholmu. A v Rudolfinu v Praze jste si zazpívala po boku Placida Dominga. Co vám za-hraniční zkušenost dala a jaké to bylo s Placidem Domingem spolu na scéně?

Zahraniční zkušenost mi především ukázala, že hudba opravdu nemá hranice. Každé divadlo má trochu jinou atmosféru, jiný způsob práce a člověk se musí umět přizpůsobit. Zároveň mě to naučilo větší samostatnosti a sebejistotě. Když přijedete do cizí země a máte tam během krátké doby vytvořit roli, musíte se spolehnout sama na sebe. A zpívat po boku Placida Dominga bylo samozřejmě něco mimořádného. Je to legenda a člověk si uvědomuje, že stojí na jevišti s někým, koho zná z nahrávek a z historie opery. Ale jakmile začne hudba, musíte trochu zapomenout na to, s kým stojíte, a soustředit se na samotný okamžik. Pro mě to byla nádherná zkušenost a velká čest.

Od roku 2022 působíte v Národním divadle v Praze jako mezzosopranistka a debutovala jste rolí Carmen, která byla vždy vaší vysněnou rolí. A ještě nějaká role, kterou byste na scéně ráda ztvárnila?

Carmen pro mě byla opravdu splněný sen. Je to role, která má všechno – temperament, vášeň, svobodu, ale zároveň i určitou zranitelnost. Baví mě právě to, že Carmen není jen nějaká „sexy žena“, ale je to velmi silná osobnost, která si jde svou vlastní cestou. A samozřejmě mám i další role, o kterých sním. Lákají mě především postavy, které mají zajímavý charakter a je v nich co herecky objevovat. Já mám obecně ráda role, u kterých se můžu do postavy opravdu ponořit a hledat její příběh, motivaci a emoce.

V roce 2021 jste absolvovala koncertní turné po USA – New York, Chicago, Cedar Rapids, Spillville. Jaké to bylo a kde to na vás nejvíce zapůsobilo?

Byla to krásná zkušenost, i když samozřejmě pracovní. Amerika na mě působila svou energií a úplně jiným způsobem života. New York je samozřejmě neuvěřitelné město, člověk má pocit, že se tam pořád něco děje. Ale zároveň mě bavila i menší místa, protože tam bylo krásně cítit, jak moc si lidé hudby váží a jak blízko k ní dokážou mít. Celé turné pro mě bylo zajímavé i tím, že jsem měla možnost poznat americké publikum. Každé vystoupení je jiné, a právě kontakt s diváky mě na koncertování baví.

Čím je pro vás hudba? Co ráda posloucháte v soukromí?

Když si hudbu pustím jen tak pro sebe, nemusí to být nutně opera. Vyrůstala jsem na rocku, takže k němu mám pořád blízko, a ráda si poslechnu i úplně jiné žánry. Záleží na náladě. Někdy chci hudbu, která mě nabije energií, a jindy potřebuji něco klidnějšího anebo úplné ticho.

Říkáte, že vás baví hrát charaktery a převtělit se do postav. A co kalhotové role, které k mezzosopránu patří, zahrála jste si nějakou?

Kalhotkovou roli jsem na jevišti nehrála, i když samozřejmě vím, že k mezzosopránovému oboru velmi často patří. Na rolích mě obecně nejvíc baví možnost hledat charakter postavy, její vnitřní svět a proměnit se v někoho úplně jiného, takže kalhotková role by pro mě určitě byla zajímavou hereckou i pěveckou výzvou. Nechávám se proto ráda překvapit tím, co mi další roky a repertoár přinesou.

A co volný čas, jak jej ráda trávíte? Máte ráda aktivní, nebo spíše pasivní odpočinek? Co vám říká slůvko relax?

Myslím, že potřebuji obojí. Někdy mám chuť být aktivní, někam vyrazit, projít se, být mezi lidmi a něco podniknout. Jindy naopak potřebuji úplně vypnout, být doma a nic neřešit. Člověk má při opeře poměrně intenzivní život a někdy je ten nejlepší relax právě to, že nemusíte nic dělat a nikam spěchat.

Pro mě je relax hlavně chvíle, kdy můžu na chvíli vypnout hlavu. Nemyslet na zkoušky, představení, zpívání ani na to, co bude zítra. Prostě jen být a dělat něco, co mě těší.

Ester Pavlů:

Narodila se v 1986 v Praze.
Vystudovala Pražskou konzervatoř a HAMU v Praze.
Od roku 2022 pravidelně vystupuje v ND Praha, např. v rolích jako je Carmen, Cizí kněžna, Santuzza nebo Kundry.
2025/2026–v ND Brno jako Amneris v opeře Aida.

Diskografie – Janáčkův Zápisník zmizelého (Zefka), Milostné písně J. B. Foerstra, nahrávka opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, cyklus Dvořáko-vých písní s anglickým pianistou Charlesem Spencerem a nahrávka nové opery Oracle od Davida Buckleye s BBC Concert Orchestra v Londýně.
Je vdaná a má dva syny.
Info na: www.esterpavlu.cz

Zdroj foto: archiv Ester Pavlů, Sobická Photography, Serghei Gherciu