Petr Šporcl: Violoncello mi bylo předurčeno

Patří k žádaným sólovým i komorním hráčům české hudební scény. Pět let hrál v Pražské komorní filharmonii. Od roku 1995, kdy stál u zrodu M. Nostitz Quarteta, je violoncellista Petr Šporcl jeho stálým členem. Řadu let se věnuje pedagogické práci a od roku 2012 je pedagogem a vedoucím smyčcového oddělení Konzervatoře Jana Deyla a od roku 2018 učí i na Pražské konzervatoři.

Váš tatínek byl herec Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, a tak jste vyrůstal s mladším bratrem v uměleckém prostředí. Neuvažoval jste, že byste se také vydal na hereckou dráhu? Co vás přivedlo k violoncellu, na které jste začal hrát ve svých sedmi letech? Čím vás tento hudební nástroj oslovil a přímo okouzlil?

Máte pravdu, vyrůstali jsme s bratrem v uměleckém prostředí, a to nejen ze strany našeho tatínka ale i maminky, která tancovala a zpívala ve folklórním souboru Úsvit. Můj strýc (její bratr) je dudák, hraje na klarinet i jiné nástroje. Umění je v celé naší rodině.

O herectví jsem neuvažoval, ale v dětství jsem si divadlo vyzkoušel v několika dětských rolích nebo jako statista na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, kam jsme s tatínkem každý večer v létě jezdili.

Violoncello mi bylo předurčeno…(smích). Maminka se znala s jedním učitelem houslí ze souboru Úsvit (učil pak mého bratra) a ten nás jednou potkal na procházce. Bráška byl ještě v kočárku. Podíval se nám na ruce a bez velkého přemýšlení řekl: „Ty budeš hrát na violoncello a Ty na housle“. Asi každý už teď ví, komu jaký nástroj vybral (smích).

Když jsem poprvé přišel do hudební školy, líbil se mi učitel hry na kytaru, měl plnovous a hezky se na mě smál (úsměv). Chtěl jsem chodit k němu, ale už jsem měl vybráno violoncello, a tak kytara nevyšla… Ale vůbec nelituji a jsem za to rád.

Hru na violoncello jste nejdříve studoval na LŠU v Českých Budějovicích u prof. Rudolfa Weisse, ve studiu pokračoval na Pražské konzervatoři pod vedením prof. Františka Pišingera a na AMU v Praze u prof. Daniela Veise. Během studií na AMU jste byl na základě konkursu vybrán jako jeden ze třiceti studentů z celého světa a dostal stipendium na studium na Southern Methodist University v Dallasu v USA, kde jste byl žákem koncertního mistra violoncell Dallaského symfonického orchestru Christophera Adkinse. Co vás studium pod vedením těchto mistrů svého oboru dalo, jak vás profesně ovlivnilo?

Každé stadium studia člověka ovlivní trochu jiným způsobem, souvisí to samozřejmě s lidským vývojem. V hudební škole u prof. Weisse jsem dostal skvělé základy pro další rozvoj. Byl hodně přísný, ale dokázal z dětí dostat maximum.

Na prof. Pišingera vzpomínám často i teď. Z jeho metodiky vycházím dodnes v mém pedagogickém působení na konzervatoři. Nechci se nikoho dotknout, ale mám v sobě pocit, že on mě naučil nejvíc.

Na AMU u prof. Veise to byly příjemné roky, on mě vedl k samostatnosti v myšlení o hudbě a interpretaci.

A studium v Americe? To je kapitola sama pro sebe. Bylo to ohromné štěstí mít možnost odjet studovat do USA. Byli jsem s bratrem jedni s prvních po roce 1989, kdo měl tu možnost. Toto studium mi nedalo jen hodně profesně, ale mimo jiné jsem se ještě naučil anglicky, v Americe se mi narodil můj syn Michael a bylo toho mnohem více…

Po studiu jste pět let hrál v Pražské komorní filharmonii. Jak k tomu došlo, že jste v roce 1995 stál u zrodu M. Nostitz Quarteta, jehož jste stálým členem? Jak se vám spolu pracuje a kde se mohou hudební fanoušci s vámi setkat?

Kvůli studiu v USA jsem přerušil studium na AMU. Když jsem po návratu z Ameriky v roce 1993 vyhrál konkurz na koncertního mistra violoncell do Pražské komorní filharmonie ještě jsem neměl dostudováno. Začal jsem hrát v Pražské komorní filharmonii, nastoupil do druhého ročníku AMU. Jedním z povinných předmětů byla Komorní hra, kde jsem se seznámil s budoucími členy M. Nostitz quartet. Společné hraní nás bavilo a o rok později jsme založili Mathilda Nostitz quartet, a to s laskavým souhlasem paní hraběnky Mathildy Nostitz k propůjčení jejího jména. Bylo to pracovně náročné období. Měl jsem už syna, a tak jsem se musel trochu snažit.

Členem M. Nostitz quartet jsem už 31 let s dvouletou pauzou před 8 lety, v které jsem hrál v Škampově kvartetu.

Soužití ve smyčcovém kvartetu je hodně o vztazích. Když je hodně koncertů a k tomu cvičení a cestování, společně trávíme hodně času. Nějaká ta „ponorka” ničemu nepomůže a práci už vůbec ne. Proto jsou ty vztahy opravdu důležité.

Jste laureátem řady mezinárodních soutěží. Jak vás to coby studenta a začínající hudebníka posouvalo dále?

Soutěže pro mě byly vždy výzva. Myslím si, že soutěže každého vždy někam posunou. Jak tím, že musí zvládnout nacvičit repertoár, který je na každou soutěž jiný a předem daný, tak trénujete psychickou odolnost a schopnost zahrát co nejlépe v předepsaný čas. Já zrovna moc soutěživý typ nejsem, ale občas se zadařilo (smích).

Patříte k žádaným sólovým i komorním hráčům české hudební scény. Měl jste vy sám nějaké hudební vzory a je někdo, kdo vás ze současných mladých violoncellistů zaujal?

Vzorů bylo hodně, v sólové hře třeba Lynn Harrell, v komorní hře Alban Berg kvartet. Mimo jiné jsme u Alban Berg kvartetu s naším kvartetem 4 semestry studovali na vysoké škole ve Vídni.

Mladých violoncellistů je skvělých celá řada. Nechci jmenovat jednoho nebo dva, kteří se mi líbí nejvíce. Každý má svůj osobitý styl a dělá mi radost je poslouchat.

Máte oblíbené skladatele, jejichž hudbu rád interpretujete a posloucháte hudbu také v soukromí?

V mládí jsem nejraději poslouchal a hrál romantickou hudbu. Dvořáka, Brahmse, Tchajkovského… Teď už nemám preference, ale na Dvořáka se těším vždy (úsměv).

Řadu let se věnujete také pedagogické práci. Od roku 2012 jste pedagogem a vedoucím smyčcového oddělení Konzervatoře Jana Deyla. Co vás na učení mladých talentů baví? Učíte se také sám od svých studentů?

Máte pravdu, na Deylově konzervatoři jsem od roku 2012. Ale pedagogickou dráhu jsem začal už pár let před tím v LŠU Olešská v Praze. Od roku 2018 učím i na Pražské konzervatoři. Takže pedagog na plný úvazek.

Našel jsem si vlastní cestu, která mě baví a uspokojuje.

A jestli se učím sám od svých studentů? No jéje. A jak! Je úžasné sledovat, jak je každý jiný, jak jednomu něco hned jde a jinému ne a naopak. To hledání, jak to udělat, aby to šlo všem…

Učím se stále a pak si to doma zkouším a předávám dál…

Spolupracujete také se svým bratrem, naším předním houslistou Pavlem Šporclem a působíte v Pavel Šporcl Academy. Vystupujete také spolu v nějakých hudebních projektech?

Oba se myslím radujeme, když se nám to protne a můžeme být spolu. A to jak na Academy, tak při jiných příležitostech. Není to často, ale o to je to větší radost. Naposledy jsme spolu hráli toto léto na festivalu ve Znojmě.

Hudba vás provází téměř celý život, umíte si od ní odpočinout? Jak rád trávíte chvíle volna a co vám říká slůvko relax?

To je hezká otázka. S mým vytížením moc volného času nemám. Když přijdu domů ze školy, musím ještě každý den cvičit a připravovat se na koncerty. Ale odpočívám rád při procházce, nebo na dovolené u moře, které mé nabíjí.

Petr Šporcl:

Narodil se v roce 1969 a pochází z Českých Budějovic.
Patří mezi nejlepší a vyhledávané violoncellisty české hudební scény.
Jeho otec Petr Šporcl (1942 – 2014) byl hercem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde vytvořil na 150 rolí.
Bratr Pavel Šporcl (1973) je úspěšný houslista.
Ocenění – 1. místo v soutěži konzervatoří v Kroměříži, 1. místo v mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v Hradci nad Moravicí, 3. místo v mezinárodní soutěži Corpus Christi (USA), Finalista mezinárodní soutěže IMA HUCK v Houstonu v USA.
Ocenění s M. Nostitz Quartet – 1. místo Heerlen, Holandsko, 2. místo Pražské jaro, 1. místo Cremona, Itálie.

Zdroj foto: archiv Petra Šporcla