Kniha Úvahy o terorismu je souborem esejů, článků a projevů, které se zabývají tématem (ne)ospravedlnitelnosti násilí, krvavé revoluce a terorismu. Camus se v těchto textech věnuje zejména morálním a filozofickým otázkám spojeným s politickým násilím, státním terorem či revolucí, která se odvolává na násilný převrat ve jménu svobody.

„Chápat důvody svého protivníka‟

Kniha obsahuje některé texty, které dosud v češtině nebyly vydány – jedná se především o Dopisy německému příteli, úryvky z Alžírských kronik, úvahy a prohlášení zveřejněné v deníku Combat a dalších francouzských denících té doby. V Úvahách o terorismu jsou i úryvky týkající se tohoto tématu z Camusových divadelních her Stav obležení a Spravedliví, které již v českém překladu vyšly, stejně tak Člověk revoltující.

Camus psal o terorismu a revoluci zejména v souvislosti s událostmi 20. století. Ponejvíce se věnuje koloniálním příčinám a důsledkům francouzské nadvlády nad Alžírskem, dotkne se i druhé světové války, nad níž se však zamýšlí méně. Jeho kritika zde směřuje jak proti fašismu, tak proti sovětskému totalitarismu a všeobecně se Camus staví proti jakékoliv ideologii, která násilím ospravedlňuje budoucí ideje potenciální svobody, která má nastat.

„Přináším vám ticho, pořádek a absolutní spravedlnost‟

Camus výborně reflektuje, že často terorismus redukujeme na černobílé vidění a nejsme schopni nad terorismem přemýšlet jinak než jako nad aktem zla či dobra. I terorismus má podle Camuse své legitimní a nelegitimní cíle a prostředky. Jak totiž přemýšlet o násilí, které páchají utlačovaní, aby se osvobodili od nadvlády a útlaku? Jak pojímat individuální či kolektivní boj proti koloniální, nebo imperiální mocnosti, obejde se tento boj bez násilí a do jaké míry může být oprávněný? Může být nějaké násilí legitimní a má násilí nějaké ospravedlnitelné morální hranice? Na tyto otázky se Camus snaží odpovědět a dochází k důležitým a pro mnoho lidí dozajista nepohodlným závěrům. Násilí je na jedné straně pro Camuse nevyhnutelné, na druhé straně také nemůže být ospravedlnitelné, což vede k zvláštnímu paradoxu.

V Camusově myšlení je silná nadčasovost – mnoha odpůrci budou jeho závěry označeny za přisluhovačství terorismu a na straně druhé jej bude mnoho lidí označovat za přisluhovače útlaku. V jeho koncepci je totiž velmi jemná hranice mezi násilím, které lze označit za legitimní terorismus a tím, který už legitimní přestává být. Camus zkrátka operuje s myšlenkou, že neexistuje totální spravedlnost. Na jedné straně stojí útočník, který plánuje zabít despotu pro dobro ostatních lidí, ale jakmile je v přítomnosti tyrana někdo nevinný, tak podle Camuse přestává být plánovaný útok ospravedlnitelný a tvrdí, že cíl za žádných okolností neospravedlňuje prostředky. Potenciální smrt jednoho nevinného člověka není ospravedlnitelná smrtí stovek dalších lidí žijících pod útlakem, ale platí to také naopak.

„Kolektivní vina je totalitární princip‟

Úvahy o terorismu jsou bohužel aktuální i dnes, když sledujeme konflikty ve světě. Jedná se o nepřiměřené násilí páchané na civilistech ve jménu vymýcení údajného zla nebo jen prostý útok na něčí území s alibismem, že jde pořád ještě o obranu vlastní země před teroristy. Jsou tu v přístupu ke konfliktům přítomné dvojí metry a krásně se na událostech ukazuje, jak kolonialismus a rasismus operuje dál, jen jsou tyto projevy schovávány za jiné důvody a priority, nebo dokonce za bezpečnost.

Úvod od Jacqueline Levi-Valensi si přečtěte až po dočtení samotných Camusových textů. Bohužel mi přišlo, že úvod hned na začátku Úvah o terorismu až příliš konkrétně parafrázuje a vysvětluje to, co Camus sám v následujících textech říká, a tak čtenáře ochuzuje o jistou zvědavost. Osobně jsem pak měla dojem, že znovu čtu, co mi již sdělil úvod, jen ve více ucelené podobě, což je za mě škoda. Příspěvky Alberta Camuse nejsou nijak náročné, a to stylem, ani sdělením, takže se nemusíte bát, že byste jim bez přečteného úvodu nerozuměli.
Doslov opatřili dva právníci zaměřující se na otázky spravedlnosti – Antoine Garapon a Denis Salas.

Ukázka z textu:

Z tohoto hlediska je naší povinností přiznat, že ozbrojený boj a represe nabraly z naší strany nepřijatelných rozměrů. Odvetná opatření proti civilnímu obyvatelstvu a praktiky mučení představují zločiny, za něž všichni neseme odpovědnost. Skutečnost, že jsme to dopustili, je ponížením, s nímž se nyní musíme vyrovnat. A proto nesmíme nadále tyto metody ospravedlňovat, ani jejich účinností. V okamžiku, kdy jsou byť nepřímo ospravedlňovány, ruší se všechna pravidla a hodnoty, všechno je dovoleno a vyhrává válka bez cíle a zákonů, posilující nihilismus. Chtě nechtě se vracíme do džungle, kde vládne pouze princip silnějšího. Lidé, kteří už nechtějí o morálce ani slyšet, by měli každopádně pochopit, že kdo chce vyhrát válku, měl by umět nespravedlnost spíše vytrpět, než ji zavinit. Dopouštět se nespravedlnosti škodí víc než sto nepřátelských ležení. Jsou-li takové metody uplatňovány na jednotlivce, kteří bez váhání zabíjeli nevinné jako v Alžírsku nebo i jinde ve světě a mučili či obhajovali mučení, nedopouštíme se tím nedozírného omylu a nehrozí nám, že budou ospravedlněny i zločiny, proti nimž sami bojujeme? Jak mohou být účinné, jestliže ospravedlňujeme něco, co protivníkovi sami neodpouštíme? Proto je třeba odmítnout argumenty schvalující mučení: lze jím možná – na úkor vlastní cti – odhalit třicet bomb, ale ve stejném momentě povstane padesát nových teroristů, kteří jinými prostředky a jinde usmrtí ještě více nevinných. Ačkoliv je tato zvrácenost jménem pragmatismu a účinnosti schvalována, ve skutečnosti neslouží ničemu, jen drtí naši zemi před našimi zraky i před zraky zahraničí. Takové morální kotrmelce nakonec povedou k nepochybné demoralizaci Francie a opuštění Alžírska. Ani bezostyšná, podlá a hlavně hloupá cenzura to nijak neovlivní. Úkolem vlády není zabránit demonstracím proti zločinným extrémnostem represe, ale naopak ukončit tyto excesy, veřejně je odsoudit a vytvořit klima, v němž se nebude každý občan cítit osobně zodpovědný za činy několika málo lidí, a nebude tedy nucen je zavrhnout, anebo za ně převzít odpovědnost.

*Albert Camus byl potomek francouzských usídlenců v Alžíru. Později dělal redaktora pařížských novin Combat, jež byly založeny v roce 1941 jako tajný druh francouzského odboje proti německé okupaci. Albert Camus byl filosofem a absurdistou, blízko má také k anarchistickému myšlení. Kromě politických esejí a románů napsal také několik divadelních her.

Název: Úvahy o terorismu
Francouzský originál: Réflexions sur le terrorisme
Autor: Albert Camus
Překladatelka: Teata Binar
Nakladatelství: Triáda
Rok vydání: 2025
Počet stran: 212
Hodnocení: 98 %

Odkaz na web: https://www.i-triada.net/product-page/albert-camus-o-terorismu-1

Další >